Grim Dawn

Nevhodné pro pracovní dny 

Grim Dawn. Už samotný název věstí, že propaříte celou noc a nad ránem si s nesmírnou hrůzou uvědomíte, že svítá. Masochističtí fanoušci přesto (nebo právě proto) hru na Kickstarteru podpořili víc než půlmilionem dolarů. A dobře udělali. To je jasné už po pár vyklikaných podzemích plných zombíků a létajících očí.

Je jedno, co třímáte ve své mocné paži. Sekera, mušketa, kouzelný tentononc pro mágy, s tím vším působí mlácení zplozenců zla tak nějak... správně. Ať už pižláte jednoho tuhého obra, nebo sečete malé ubožáky jako otavu. Každá jednotlivá rána má švih a dopad. A když pak dáte dohromady nějaké to kombo nebo speciální schopnost, skoro cítíte, jak vašim zvrhlým nepřátelům praskají kosti v těle.

A z toho plyne zadostiučinění. Protože vaši sokové jsou nebezpeční, úskoční a občas dokonce, panenko skákavá, i strašidelní. Hodně k tomu přispívá tísnivá hudba plná temných tónů, které jako by akcentovaly vaši osamělost. A pak také docela unikátní systém reputace. Ta se vám totiž nestřádá jenom u klaďasů, ale taky u padouchů. Čím víc plánů jim překazíte, tím víc naštvaní na vás budou.

Je tedy otázka, jak se o vašich činech doslechnou, když ze svědků většinou nezbude ani mastný flek. Každopádně to ale znamená víc nepřátel včetně nebezpečných hrdinů, kteří jsou schopní vám ve slabé chvilce uštědřit pořádnou nakládačku. Zvlášť pokud jsou na vás síly pekelné už jako jó nakrknuté a postaví vám do cesty třeba tři tyhle řízky najednou. A to ani nemluvím o opravdových bossácích na konci jednotlivých kapitol.

Cinkavá kořist, bouchající schopnosti 

Jenže čím víc řízků, tím víc šťavnaté a dobroučké kořisti. Čím dál tím epičtější sekery, kuše a kožené legíny, to je kaviár na topince každého RPG. A Grim Dawn moc dobře ví, jak tuhle hostinu naservírovat. Předměty jsou od sebe často hodně odlišné a z pouhého DPS zdaleka nepoznáte, nakolik jsou vlastně panečku super husté nebo naopak uhhh, úplně k ničemu.

Tak třeba, narazíte na dýku s opravdu mizerným poškozením. Ale jeden lehce přehlédnutelný řádek v jejím popisu hlásí: “Mind Control for 2,5 s.” Tak ji vyzkoušíte. A je to pecka. Tímhle párátkem stačí nepřítele jenom škrábnout a on v okamžiku obrátí pařáty proti svým soudruhům. Jiné kousky výbavy zase přidávají celé speciální schopnosti, jak pasivní, tak aktivní.

Á, schopnosti. Ty se do vašeho arzenálu samozřejmě nedostávají jen pomocí vašeho arz… vaší zbrojnice, ale taky díky získaným úrovním. Grim Dawn nabízí opravdu rozsáhlý strom dovedností. Čekají vás povolání, z nichž můžete dvě libovolně zkombinovat, a taky úplně oddělený systém hvězdných znamení.

V praxi to vypadá tak, že vyberete několik základních skillů, které se vám zamlouvají. A pak si je modifikujete přesně jak potřebujete. Chcete například vrhnout jeden smrtící nůž a k němu přidat stabilní ohnivé poškození, nebo radši zvolíte víc slabších dýk, které mají několikaprocentní šanci na devastující kritický efekt? Komunitní badatelé, toužící objevit ty nejdokonalejší kombinace, před sebou mají hodně práce. 

Tak kovbojové, nebo deprese? 

Sláva, vivat, hip hip hurá! Grim Dawn je podle dosavadního popisu nejlepší hra na světě. Jenže jsme se ještě nedostali k dalším důležitým aspektům - světu, prostředí, příběhu. A tady už se nám do perfektně naolejovaného soukolí zarážejí klíny. Zatímco další diablovský princ pretendent Path of Exile zvolil temné ztvárnění gotického rázu přesně podle vzoru původních her, Grim Dawn se vydal cestou takové hybridní viktoriánské Anglie. Na tom není vůbec nic špatného, z takového prostředí může snadno běhat mráz po zádech. Jen se podívejte na Bloodborne. Jenže tady vám většinu času po zádech neběhá vůbec nic. A když, tak je to nejspíš jenom velký pavouk.

Není až takový problém, že ve hře často svítí slunce. Koneckonců celý druhý akt Diablo II se odehrává ve vyprahlé poušti. Jenže Lut Gholein a jeho okolí jsou i tak nesmírně neklidné, slizké, schopné zavrtat se vám pod kůži jako lidožravý červ zabiják. V Grim Dawn vás často čeká spíš příjemný čundr po celkem pěkných pláních.

Bezchybné mechaniky ponořené v UHO 

Možná si zcela po právu říkáte: No a co? Vždyť není nic špatného na tom, udělat trošku veselejší a méně depresivní hru. Třeba Torchlight je přece úplně bezva! A samozřejmě máte pravdu. Jenže Grim Dawn se celým zbytkem své bytosti snaží vzbudit dojem nesmírného zoufalství a beznaděje. Postavy i knihy rozeseté po celém světě si přímo libují v děsivě konkrétních historkách zahrnujících sebevraždy, zabíjení dětí i brutální masakry nevinných lidí. A tenhle vážný, převážný tón je tak trochu v rozporu se světem, který hra nabízí.

Příběhu nepomáhá ani nevyhnutelná dávka klišé, na kterou už si holt člověk v tomhle žánru musí zvyknout. Plytká morální rozhodnutí, do kterých se vás tvůrci občas snaží natlačit, taky ničemu nepomáhají. A tak budete potvory zabíjet prostě proto, abyste je zabíjeli (a ukradli z jejich mrtvol všechno, co má nějakou cenu, vy hrdinové), než že by se vám opravdu chtělo někoho zachraňovat. Nebo si aspoň zapamatovat něčí jméno.

Ono to vlastně ale nakonec moc nevadí, protože všechny ostatní kousky skládačky do sebe dokonale zapadají. Pokud máte hru, která je mechanicky v podstatě bezchybná, pak se nemusíte omáčkou okolo nijak zvlášť zabývat. Všechno to mlácení a loupení a mocná kouzla naprosto stačí k tomu, aby byla Grim Dawn skvělá hra. Na žádné sesazování z trůnu v říši fantasy klikaček asi nedojde. Ale na královský dvůr rozhodně zavítal aspoň nový hrabě. Ne-li rovnou arcivévoda.