GRID Legends

Verdikt
73

Grid Legends mění způsob vyprávění příběhu v závodních hrách a vztahy s postavami se skvěle přenášejí z filmečků do strkanic na vozovce. Přetahování o první příčky zdatně doplňuje systém rivalů. Hru lze ale doporučit spíš začátečníkům ve světě motorsportu, pokročilejším jezdcům bohužel nepřinese výzvu ani uspokojivý jízdní model.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox Series XXbox Series X

Microsoft Store
Koupit

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Codemasters
Vydání: 24. února 2022
Štítky: arkáda, závodní

Zajetou formuli, že závody jsou jen o kroužení na trati a vyprávění je do počtu, se snaží změnit arkádové klání Grid Legends. Příběhovou kampaní dokazuje, že předhánění se po okruhu nemusí být jen o co nejpřesnějším úhlu nájezdu do zatáčky nebo o nejlákavějším vozovém parku.

V šestatřiceti závodech budete řídit vozy smolařské stáje Seneca a v klasické story o předpokládaných „loserech“, kteří i přes nepřízeň osudu nakonec zvítězí, usedáte za volant jako tajemný řidič s pořadovým číslem 22. Grid Legends se snaží benzinem provoněné závodění promazat olejem vztahů, které si zápolením o zlatý pohár vytvoříte.

Hunt vs. Lauda

Od příběhu jsem nečekal nic, a možná právě proto mě velmi příjemně překvapil. Expozici mezi závody zařizují skvělé hrané filmečky, které dávají vašemu snažení i jiný smysl, než je honba za první příčkou. Scénám naprosto kraluje váš úhlavní soupeř, v černé livreji oděný Nate McKane. Až bondovsky zlé, arogantní eso stáje Ravenwest Motorsport bude při cestě za titulem šampiona vaší arci nemesis.

Vztahy se z cutscén skvěle přenášejí na asfalt. Antipatie k  záporákovi vybublají na povrch pokaždé, když budete Nateovo vozidlo míjet. Málokdy si odpustíte zlomyslný štulec nebo vytlačení do zábran z pneumatik. Když se pak pětinásobný šampion z trosek vymotá na posledním místě, krásně to zahřeje u srdíčka.

Pokud příběh budete vnímat jako televizní seriál ze zákulisí motorsportu a sem tam mu odpustíte třeba patetické dialogy a děsně archetypální postavy (šašek, zloduch, hrdina), je vážně zábavný, a dokonce ukrývá i zvraty a nějaké to zatahání za emoční nit.

Co ale tvůrcům trochu zazlívám, je, že scénář nijak nerespektuje vaše umístění v závodech šampionátu. Všichni s vámi jednají jako s nějakým amatérem, který je rád, že se ze startovní čáry rozjede bez toho, aniž by mu chcípl motor. Přitom i na nejtěžší obtížnost jsem drtivou část závodů vyhrál s obrovským náskokem. Ponoření do příběhu zásadně narušuje, když se vaše stájová kolegyně holedbá, jak je úžasně rychlá a hlavně ať jí jdete z cesty a moc nepřekážíte, až vás bude předjíždět. Ale říct to může tak maximální vašemu zadnímu spoileru, protože jí (a všem ostatním) dáváte v každém závodě neskutečnou bídu.

Atmosféru motorsportu příjemně dotváří komunikace hlasatelů a stájového inženýra. Je skvělé hrát závody, kde jediným zvukem není burácení motorů. K úplně dokonalému zážitku ale chybí jedna zásadní věc: Aby informace byly hodnotné. Hlavní mechanik vám oznamuje naprosto zjevné informace jako na které příčce zrovna jste nebo že vás právě někdo předjel. Pokud vyjedete z trati a z vysílačky se ozve: „Vypadá to, že jsi vyjel z trati!“, máte akorát tak chuť přistavit do boxů a heverem si se stájovým kolegou nastavit nová pravidla komunikace. O kolik lepší by bylo sdělení, že vás třeba někdo dohání zprava, že se blíží šikana nebo nějaké obecné zajímavosti o autě pro dokreslení atmosféry!

Kariéra, postup a tuning

Po hlavní kampani a dokumentu o úspěchu stáje Seneca pak příběh, byť ne tak silně, pokračuje v módu kariéry. Tam k vysněnému poháru vedete vlastní tým a konečně přijde na řadu utrácení dosud naškudlených peněz. Za ty lze tradičně nakupovat nejen vozy, ale i jejich vylepšení, perky pro spolujezdce a schopnosti pro stájového mechanika. Můžete pak mít třeba levnější opravy vozů, více získaných zkušeností a podobné výhody.

Abyste ale auta mohli tunit, musíte s nimi mít najetý určitý počet kilometrů. A tento designový prvek mi nepřijde moc intuitivní, protože si logicky s počtem vyhraných závodů a vydělaných peněz budete odemykat a kupovat vozy lepší a nové. S těmi je pak nutné opět najezdit desítky kilometrů, abyste si mohli koupit lepší brzdy nebo silnější motor. Větší smysl by mi dávalo, kdyby se jednotlivé úrovně vylepšování odemykaly třeba v rámci stejné výkonnostní třídy. Omezení na každý jednotlivý vůz zavání grindem.

Driftuj, driftuj, vykrúcaj

Grid Legends je čistá arkáda, která se v žádném případě nesnaží o věrnou simulaci řízení závodních strojů – což bohužel znamená, že výzva není kdovíjaká. I na nejvyšší obtížnost s veškerými asistenty na nule je valná většina klání rozhodnutá v prvním kole a končí vaším triumfálním průjezdem cíle v čelní pozici.

Rozdíly v ovladatelnosti strojů začínají a končí u váhy. Ano, poznáte, jestli sedíte v pársetkilové formulce, nebo několikatunovém trucku, ale auta stejné třídy se ovládají všechna velmi podobně. Je jedno, jestli jste v Lotusu s náhonem na zadní kola, nebo Audi A4 Quattro s pohonem všech čtyř. Je taky jedno, jestli je vozovka suchá, nebo přes liják nevidíte na metr dopředu. Auta na silnici drží jak přibitá a ztratit nad nimi kontrolu chce téměř účelové snažení.

Při řízení můžete klidně z hlavy pustit všechny poučky, které vám ve virtuální autoškole vtlouklo Gran Turismo. V Grid Legends se zatáčky vybírají jako v každé správné arkádě – kontrolovaným driftem. S nohou snažící se prošlápnout plynový pedál podlahou vozu se řítíte k zatáčce, těsně před nájezdem dupnete na brzdu, škubnutím volantu pošlete auto do smyku a lehkým pohráváním si s plynem a točením volantem do protipohybu krásně prosmykujete i sebeprudší zatáčkou. A je jedno, jestli to děláte ve Volkswagenu Brouk, nebo Fordu Mustang. O tom má arkáda být a Grid Legends to umí skvěle – nechat hráče dělat psí kusy v rychlostech a situacích, v nichž by ve skutečnosti řidič dopadl jako Ayrton Senna v San Marinu.

Když už se vám z trati nakrásně podaří vyjet, máte v každém závodu aspoň tři možnosti vrátit čas. Toto zjednodušení sice jde v nastavení vypnout, ale já bych si naopak přál, aby odteď bylo v každé závodní hře. Odpadají tím ty rozčilující momenty, kdy v posledním kole dostanete hodiny nebo auto před vámi nečekaně ztratí kontrolu a v 300kilometrové rychlosti vás sestřelí. Mechanismus flashbacků vám umožní tyto chyby prostě smazat.

Čekal jsem, jaké vychytávky přinesou závody na ovladači DualSense pro PlayStation 5, a bohužel jsem byl notně zklamán. Vibrace a adaptivní triggery jsou neznatelné, a pokud se na ně extra nesoustředíte, ani je nepostřehnete. Při závodění chci cítit co největší zpětnou vazbu, chci, aby se mnou ovladač zápasil a já si při jízdě vozem o výkonu 500 koní připadal, že musím krotit divou zvěř. Tohle bylo výborně zpracováno třeba v next-gen updatu Dirt 5, kdy ovladač vibroval tak, že vám hrozilo vybití zubů. V Grid Legends ale jen přede jako spící kotě.

Drcení plechů a pískání pneumatik

Už v předchozím díle závodů Grid existoval systém nemesis a vrací se i v nejnovější epizodě. To znamená, že pokud budete jezdit jako průměrný majitel BMW, znepřátelíte si ostatní účastníky závodu. V praxi to může znamenat cokoliv od faktu, že se na jezdce před sebou příliš lepíte, až po vytlačování z trati a srážky.

Takto rozlícený šofér pak hodí opatrnost za hlavu a jeho hlavním cílem je z vašeho auta obrousit co nejvíc laku. Bude vám aktivně bránit v předjíždění, bourat do vás a jinak vám znepříjemňovat život. Jak už jsem ale psal výše, pokud jste zkušenější závodník, těžkou hlavu vám rudě vidící nepřátelé dělat nebudou. Drtivou většinu času na trati totiž strávíte sami v čele závodu, takže vám nějací rivalové můžou být u výfuku.

Grid Legends ale není jen o honičkách s nemesis na okruzích, herních módů nabízí hned několik. Nejvíc zábavy jsem si užil s režimem Elimination, kde závod není omezen na kola, ale každých pár desítek sekund vypadnou poslední dva řidiči. Dokáže nastolit napínavé situace, kdy jde do tuhého, jste pár vteřin před vyřazením a na poslední chvíli maximální rychlostí „vkuříte“ do zatáčky, jen abyste na chviličku předjeli a vyautovali protivníka.

Krom obligátních driftů a závodů z bodu A do bodu B je svěžím přírůstkem mód Elektro. Tam si v elektroautech projížděním branami dobíjíte boost, který se hodí mít po ruce, když vám protivník náhodou uniká a nedokážete ho předjet. Zajímavý je i režim multiclass, kde v jednom závodě proti sobě stojí například nenažraná americká muscle cars a sportovní trucky.

Trochu úsměvně působí honosně nazvaný „Race Creator“. Marketingovými materiály zaznívalo, že si zde budete vytvářet vlastní závody, ale neočekávejte žádný důmyslný editor tratí: Zkrátka si vyberete, kde, na kolik kol, v jakém počasí a s jakými auty pojedete. Nic víc. A co vyloženě zabolí, je absence hry více hráčů na jedné obrazovce.

Dodge Viper GTS-R na sídlišti

Na první pohled je jasně vidět, že Grid Legends je mezigenerační titul. Modely aut vypadají celkem k světu, to samé se ale nedá říct o sterilním prostředí, kterému chybí detaily. Na okruhy v zástavbě se dá ještě dívat, ale jakákoliv vegetace působí vyloženě odpudivě. Neodpustitelné jsou také viditelně doskakující stíny. Tratě jsou navíc sterilní, na nějaké pokročilé efekty nebo dynamické počasí či střídání denní doby zapomeňte.

Je to škoda, protože zrovna v dešti, s mokrou vozovkou a všudypřítomnými odrazy a odlesky Grid Legends vypadá k světu. Vizuálně ho porovnávat s očekáváným Gran Turismem 7 nebo současnou konkurencí Forza Horizon 5 je ale asi jako srovnávat Fabku s půlmilionem najetých kilometrů a fungl nové Bugatti Divo.

Nejnovější přírůstek do světa automobilového závodění Grid je kompetentní hrou s robustní kariérou pro jednoho hráče na mnoho hodin. K dokonalosti a zařazení mezi špičku závodních her jí ale schází až příliš a situaci nezachraňuje ani slušný příběh, ani povedený systém nemesis.