GRID 2
Dvakrát do stejného kokpitu nevstoupíš, a když ano, tak hodně váhavým krokem. Codemasters tenhle návrat ustáli se ctí, ale do žánru nepřinášejí nic nového, a vrtáním se v osvědčených postupech jen snižují svoje šance. U fanoušků jedničky, obalených sladkou nostalgií, to bude mít tahle hra hodně těžké. Pokud ale jen potřebujete zahnat hlad po závodění, poslouží GRID 2 líp, než byste čekali.
Závodní žánr se mezi prvním a druhým dílem GRID změnil k nepoznání. Všichni jako by pochopili, že polorealistické, ale přeci jen mírně odosobněné simulátory sice vyhrávají ceny, ale jejich tržby nevypadají příliš sexy v powerpointových koláčích. A tak se i největší hráči na trhu ženou za co nejširší cílovkou a snaží se balancovat na hraně obecného zájmu a pověsti vybudované na seriózním závodění. Není to jen o věčném a celkem černobílém rozdělování na simulace a arkády - je to především o snaze nějak to závoděním hráčům pocukrovat. A v tomhle směru zatím všichni slaví spíše rozpačité úspěchy.
Forza Horizon je fajn, ale dost hráčů, když si chce opravdu zajezdit, se vrací k původní Motorsport, protože je ve své věrohodnosti zábavnější. Stejně tak u Need for Speed dávají přednost vyladěnému Hot Pursuit, ve kterém všechno dává na první pohled smysl, než polovičatým experimentům v Most Wanted, kterými Criterion jen předvádí vlastní krizi identity. A pak je tu GRID 2, který sází na instantní závodnické zážitky, sbírání fanoušků a kočírování vaší vlastní závodní stáje.
Nejde v něm jen o závodění a umazávání desetinek. Tahle hra z vás chce udělat hvězdu, chce vám dát ochutnat života závodníků, co chlastají šampaňské na bedně, věší doma vavřínové věnce a leští skleněné trofeje. Zní to hezky, ale nezanikla v tomhle marketingovém šumu pravá podstata téhle (nyní už) série?
Ze zatáčky bokem ven, plním si svůj dávný sen
Codies vás nechají jen polepit auto sponzoringem, vyměnit pár součástek na parádu a rozmyslet se, jestli chcete auto A teď a auto B až potom, nebo obráceně. Množství vehiklů a součástek je jen kouřovou clonou, protože možnosti vašeho rozhodování jsou hodně omezené.
Co by mnozí dali za možnost najmout si kolegu do týmu nebo ho dokonce instruovat a vymýšlet společnou strategii. I ten pseudovelín v Gran Turismo 5 by stačil k tomu, aby se iluze řízení stáje do hráče pořádně obtiskla, ale radši na to hned zapomeňte. Tohle byl podraz.
Stejné je to s komplexním sbíráním fanoušků. Je to jen náhražka levelování a systém vůbec není flexibilní. Vzpomínáte např. na sběr bodů v Project Gotham Racing za parádičky, odvážná předjetí apod.? Tady bonusové fanoušky získáte, ale jen splněním předem daných úkolů (např. dojeď s pětivteřinovým náskokem na soupeře apod.), nebo absolvováním bonusových eventů, ve kterých plníte úkoly, za jejichž občasnou přiblblost by se nemusel stydět ani primácký Autosalon.
Fanoušci vám pak naskáčou během extrémně zdlouhavých loadingových screenů, které v xboxové verzi otravují půl minuty a dávají opět najevo, že tahle generace už to má výkonově spočítané. Jediným důkazem rostoucí popularity je ale rozrůstání vašeho vozového parku a čím dál tím hezčí garáž. Všechno ostatní je jen omáčka, která se začne opakovat stejně jako závodní hlášky vašeho kouče. Až podesáté uslyšíte, že jste měli do vracáku trochu víc přibrzdit, budete chtít ten interkom uškrtit.
A to je ostatně celý problém druhého GRIDu. Codies ho poskládali ze starých dobrých a osvědčených součástek, ale právě proto vám tu pořád bude něco povědomé. Tohle jste viděli tam, tohle jinde, a dohromady vás tak nic nepřekvapí. A je úplně jedno, jestli si to všechno Codies nakradli u sebe, nebo opisovali od jiných. Dokonce ani nezáleží na tom, že je to všechno kvalitní řemeslo. Všechny ty pozlátka ztratí svůj lesk po několika minutách a vy se opět vrátíte k tomu podstatnému - jízdnímu modelu.
Přetáčivý smyk
Dělit závodní hry na arkády a simulace je sice šikovné pro orientaci, ale o samotných kvalitách hry to nevypovídá zhola nic. Např. Cruis'n USA nebo Screamer jsou arkády jak vyšité, ale zároveň jde o extrémně zábavné hry, které vám rychle přejdou do krve. Mají totiž svůj řád a vy během několika jízd víte, co máte s autem dělat, aby jelo tam, kam chcete.
Na druhé straně existují hry, ve kterých se auta na truc chovají nervózně a zákeřně, i když k tomu nemají žádný důvod. Do téhle kategorie spadá např. loňský Most Wanted a celá řada arkád, které se snažily vyrůst a chovat se dospěle, přičemž se jim akorát povedlo rozvrtat jízdní model a způsobit víc škody než užitku.
Druhý GRID je tak někde na půli téhle cesty. Oproti jedničce jsou auta trochu nervóznější a mají hrozně tenkou hranici mezi udržením plynulého smyku a propadem do nezvladatelné přetáčivosti. Děje se to bohužel nejen u přemotorovaných muscle cars a japonských driftovacích speciálů, ale paradoxně i aut, která jsou v reálu pověstná dokonalou čitelností. Opatrnější prací s plynem si lze na tuhle zákeřnost hry zvyknout a nakonec vás bude i docela bavit, protože připomíná krocení divokého koně.
Orientační běh
Kromě tradičních jízdních módů se Codies snaží tasit trumfovou kartu s tzv. LiveRoutes. Jsou to závody, ve kterých se trať dynamicky mění a v každém kole vypadá jinak. Vzhledem k tomu, že je k mání jen několik variací a před každou zatáčkou jsou obří šipky, není to taková jobovka jako v Burnoutech, kde jste museli jedním okem sledovat dění kolem sebe a druhým šilhat na mapu, abyste odhadli další pravoúhlou odbočku.
Bez ohledu na nadbytečnost tohoto řešení je ale nutné pochválit zpracování tratí. Ať už jde o městské nebo závodní okruhy, všude to žije, a promakaná architektura tratí i jejich okolí grafice hodně přidává na zajímavosti. Samotný vizuál není z nejhezčích, ale je rozhodně dostatečně rušný na to, aby vás pohltil.
Ve spojení s hromovým zvukem je pak atmosféra řekněme na jedna mínus. To mínus je za generickou hudbu, která se ani náhodou nevyrovná prvnímu dílu.
Zn. Hledám nezávazný vztah...
Není to prostě žádná velká divočina, jen opatrné kopírování trendů v mírně nadprůměrném kabátku se zábavným, ale trochu nedoladěným jízdním modelem. GRID 2 by hrozně rád byl středem pozornosti, ale spletl si ten střed s tuctovostí, ze které se jen těžko vyhrabe ven. Chutná mi tak, jako chutná chleba s máslem a okurkou, když v lednici nic jiného není.
Jenže zatímco v případě DiRT her se Codies nemusejí konkurence bát, protože žádná neexistuje, v tomhle případě se rozhodně nevyplatilo řadit u očekávaného comebacku ideový volnoběh. Skončí to tak, že z GRIDu nebude láska na celý život, ale jen krátký flirt, který má sice svoje okamžiky, ale odezní spolu s ranní kocovinou.