Great Houses of Calderia

Fantasy renesance

První dojem Calderia nedělá špatný. Umělecký styl v menu, stejně jako při tvorbě vašeho rodu a později i v eventech a na portrétech, je líbivý – sice poněkud nápadně inspirovaný renesanční Itálií, to ale není na škodu. Hudba drnkající v pozadí neurazí a možnosti, které na vás hra hned ze začátku chrlí, naznačují poctivou velkolepou strategii. Vyberete si třeba startovní pozici (každý region má ekonomická pro a proti), hlavní ctnosti svého rodu, upravíte si erb a tak dále.

Z Great Houses of Calderia jde cítit, že se opravdu snaží být originální 4X strategií. Bere si z více zdrojů, i když nejvíc rozhodně z Crusader Kings. Povědomé jsou například vztahy mezi postavami založené na jejich jednotlivých, v průběhu života se pod tíhou vašich akcí měnících vlastnostech, šlechtický systém odstupňovaných úrovní baronů, hrabat, vévodů a vicekrále, samotný koncept hraní za celý rod či důraz na intriky a eventy.

Tuhle směs obohacují prvky, které ve mně evokují třeba Civilizaci, ale také Knights of Honor nebo stařičké King of Dragon Pass: Potřeba produkovat různé zboží, jako je obilí, víno či dobytek, a to tak, že postavíte budovu a přiřadíte k ní „populaci“. A protože v horách blbě roste obilí a z říční černozemě zas těžko vykutáte rudu, můžete jít hlavou proti modifikátorům (-20 % k těžbě v regionu, +10 % k produkci vína) anebo přijde ke slovu obchod. V každém úkonu přitom hraje roli vaše rodina a schopnosti jejích členů, kteří na dané úkoly osobně dohlížejí.

Much jak na týden staré mrtvole

To zní všechno velice dobře. Po proklikání se na hlavní herní mapu a absolvování jednoduchého dobrovolného tutoriálu jsem se radostně nadechl a pln optimismu se chtěl vrhnout do boje o moc. A optimismus se pomalu začal vytrácet: Provedení totiž často za myšlenkami poněkud pokulhává.

Poměrně zásadním problémem je třeba to, když hlavní herní mapu u „mapové“ hry nemůžu popsat jinak než jako ošklivou a nepřehlednou. Nepotrpím si na hyperrealistickou grafiku, ale ať to způsobuje cokoliv (podezřívám hlavně kontrast a příliš malé měřítko předmětů zobrazených na mapě), Calderia je nepřehledná a špatně čitelná, a to včetně fontů. Jednotlivé složky terénu se do sebe nehezky vpíjejí, mapa málo zdůrazňuje to podstatné. A nepomáhá tomu ani sada různorodých filtrů.

Subjektivně mi připadá, že šlechtických rodů je na mapě moc. Hra by ráda, abyste sledovali vzájemné vztahy, přednosti a slabiny jednotlivých šlechticů, a tím si k celému dění vytvořili vztah, to byste si ale do hlavy museli nainstalovat přídavné RAMky. V kombinaci s nepřehlednou mapou vlastně nikdy netuším, kdo je kdo.

Přidejte si k tomu mizerné uživatelské rozhraní. Hra mě například upozorňovala, že mám oženit či provdat tři členy rodu. Jak to ale udělat? Dobrá otázka. Klikáním na jejich portréty a běžnou interakcí s nimi jsem ničeho nedocílil. Zkoušel jsem klikat na jiné rody, také nic. Nakonec jsem zmáčknul samotné upozornění, což přesunulo kameru… kamsi. Co se mi hra snaží říct? Ukazuje mi, kde se moje postava nachází? To je ale nesmysl, jsem na druhém konci mapy, kam jsem nikdy nikoho neposílal!

Po zdlouhavém bádání jsem přišel na to, že proklikáváním vdavkových upozornění hra zoomuje na državy rodů, kde se nachází potenciální ženich či nevěsta. Což vám neřekne, musíte si hrad rozkliknout a v diplomacii vybrat… nikoliv marriage proposal, tedy navržení sňatku, jak byste se mohli naivně domnívat, ale courtship, čili dvoření, ve kterém v sérii eventů musíte dámu přesvědčit, aby se sňatkem souhlasila. Renesanční Italky tiše závidí.

Dále mě hra zaúkolovala, že prý mám najmout špiona. Sice si do takových věcí ve 4X strategiích obvykle nenechám kecat, ale v rámci učení se mechanik jsem měl nejlepší vůli se podvolit. Ovšem kde takového špeha najít? Opět těžko říct. Po chvíli marného pátrání jsem klikl na otazník a doufal, že se ocitnu v nějaké encyklopedii. Ale to ne, dostal jsem znovu tutéž tutoriálovou interaktivní přednášku vztahující se k otevřenému oknu jako na začátku. Nešla ani přerušit, takže jsem znovu vše odklikával a špeha si po další půlhodině musel najít sám.

Bizarní „soubojový“ systém

V Calderii se válčí pomocí jednoduché deskové minihry. Dostanete před sebe herní plochu s propojenými políčky v nejrůznějších provedeních či hned několik oddělených ploch, umístíte nakoupené jednotky a snažíte se obsadit protivníkova startovní pole. Pokud se vaše a nepřátelské žetony octnou vedle sebe, začnou se v reálném čase mlátit hlava nehlava, dokud jeden z nich neuteče zpět do vaší „ruky“, kde se může časem léčit, nebo dokud nepadne za vlast. Vypozoroval jsem zde v podstatě jen dva významné triky: Využívat úzkých míst, aby více vašich žetonků mlátilo jeden nepřátelský, a potom mít prostě nakoupené lepší jednotky, přes to kavalérie nejede.

Co je ovšem nejoriginálnější a nejbizarnější rozhodnutí herního designu Calderie, je fakt, že na chlup stejně probíhají i vyjednávání – akorát do pole místo vojáků naženete své poradce, například písaře, léčitele či účetní. Umlaťte účetního protistrany a ta bude souhlasit s obchodní smlouvou. No, proč ne. Stejně se po třicátém nebo padesátém souboji začnete uchylovat k automatickému vyřešení duelu a tato mechanika vám ze hry prakticky zmizí.

Opakování matkou nudy

Největším nepřítelem Calderie je totiž rutina. Na to, jak často vystřelují, je eventů zoufale málo a nejsou ničím zajímavé. Když si během hodiny popáté přečtete, že vaše postava někoho zaslechla na chodbě, vylezete ven a zjistíte, že to si jen přivstal pekař, začnete se modlit, aby se příště objevil nějaký ten vrah.

Není tu žádný silný lore ani příběh, který by vás vtáhl do světa a nepustil. Postavy nejsou dost unikátní, abyste si na ně vzpomněli ještě po vypnutí hry, jako se mi to už léta stává s některými panovníky z Crusaderů.

Posílat ručně karavany vedené vaší postavou zní cool. Pokud potřebujete takovou obchodní trasu udržovat dekády a neustále ji musíte ručně obnovovat, už to není cool. Začne se vám stýskat po tlačítku „obchodní dohoda“ z Total Warů.

Do toho hra ani přes nevábný vzhled příliš dobře neběží a občas se i při standardní rychlosti začne sekat tak, že ji člověk buď restartuje, nebo počká, až sama od sebe spadne. Jindy zase narazíte na tlačítka s visacím zámkem oznamující, že „toto ještě nebylo implementováno“.

Navíc budete postupně zjišťovat, že se vlastně jedná o relativně lineární hru. Budovy vás svými požadavky donutí stavět je v určitém pořadí. Questy nijak nereagují na vaše počínání a jsou předem dané. Zrovna tak to platí pro způsob šplhání po společenském žebříčku – pokud se z barona chcete stát hrabětem, musíte si to s ním rozházet a porazit ho ve válce, žádné obratné vraždy a přiženění se se nekonají.

Jednou větou, začne na vás dýchat zklamání z (dosud) nenaplněných ambicí.

Zatím ne, přátelé

Je třeba mít na paměti, že Great Houses of Calderia se v tuto chvíli nachází ve fázi bety a konečná verze může vypadat jinak. Sympatické jsou ambice hry čerpající od těch nejlepších, stejně jako příjemný umělecký styl. V prvních hodinách Calderia nadchne potenciálem, ale pak už nadšení jen chladí a chladí svými nedodělky a neustálým opakováním mechanismů i eventů bez toho, aby hráče odměnila něčím novým. V ničem není tak špatná, aby urazila, ale ani tak dobrá, aby se vryla do paměti.