Gray Zone Warfare

Verdikt

Zkusili jsme si novinku od studia Madfinger a dojmy vůbec nejsou špatné, práce na autory ale ještě čeká dost.

Další informace

Výrobce: MADFINGER Games
Štítky: válečná, střílečka, first person, vojenské, realistická, akční

Gray Zone Warfare od brněnského studia Madfinger Games je pro něj velkým krokem z mobilních platforem na PC. Masivní taktická PvPvE střílečka ve fiktivním jihoasijském regionu ale není hrou pro každého. Znatelný příklon k simulaci znamená, že smrt číhá za každou palmou a zběsilé pobíhání se střelbou od pasu je zárukou rychlého a bolestivého skonu po kolena v rýžovém poli.

Plížením vpřed

Že jde o trochu jinou hru, než na jaké mohou být hráči mainstreamových stříleček zvyklí, už napoví fakt, že nemáte v podstatě žádný HUD. Jen vlevo nahoře na displeji vidíte aktuální postoj, případná zranění a míru zdraví, respektive výdrže. Toť vše, žádný zaměřovací kříž, radar, a pokud vás zajímá, kolik vám zbývá nábojů v zásobníku, musíte jej stiskem tlačítka manuálně vyhodit a patrony přepočítat.

Ostatně nejen manipulace se zbraní (třeba střelba na větší vzdálenosti) je poměrně náročná, ale i pohyb vyžaduje sžití se s poměrně komplexním ovládáním (pokud se nebudete zasekávat o haraburdí a geometrii). Stisknutím prostředního tlačítka můžete například otáčet hlavou nezávisle na zbytku těla. Tahle vychytávka najde využití třeba tehdy, když se skupinkou spolubojovníků zajišťujete větší prostor a chcete jen letmo zkontrolovat slepé úhly, ale stále mířit na vám svěřenou zónu.

Vedle různých vyklánění zpoza rohů můžete během plížení dynamicky kolečkem nastavovat výšku podřepu. To se například parádně hodí pro vykukování zpoza překážek, abyste protivníkovi zbytečně nenastavovali větší cíl, než je nutné.

A právě promyšlený taktický postup je v Gray Zone Warfare klíčový. V členitých městečkách a bujných džunglích totiž narazíte nejen na povstalce, ale i na ostatní hráče. Ve hře jsou celkem tři žoldnéřské skupiny, které mezi sebou soupeří o nadvládu nad zónou.

Válečná ekonomika

Samozřejmě se můžete domluvit s kamarády a dělat v Gray Zone Warfare různé vylomeniny. Třeba číhat poblíž základny znepřátelené frakce a odstřelovat nováčky, kteří se s úsměvem na rtech a mladickým krokem vydávají vstříc zelenému peklu. První hodiny ale nejspíš strávíte plněním úkolů a obecným sžíváním se se hrou.

Mise od trojice zadavatelů vám jednak odemknou lepší vybavení, ale hlavně si jimi vyděláte peníze. Trochu zamrzí, že zadání jsou poněkud jednotvárná a sestávají ze zdlouhavého přesunu na místo určení a následně povětšinou triviální aktivity: Najdi mrtvolu, vlož GPS sledovač do beden a podobně.

Mimochodem nepočítejte s tím, že dostanete nějaký ukazatel cíle na mapu. Všechno si pěkně musíte najít sami. V lepším případě dostanete alespoň souřadnice. V tom horším jenom vágní polohu podle nějakého orientačního bodu a zbytek si musíte obhlédnout hezky po svých.

Když vás třeba zadavatel pošle do zahrad radnice nedalekého města (a vy jste ji ještě neodhalili), nezbývá vám než si na satelitním snímku mapy tak nějak logicky vytipovat, že úřad bude nejspíš v centru města a nejspíš to bude poměrně velká budova. Pak už se v zablácených uličkách řídíte čistě podle vlastního orientačního smyslu a maniakálně detailního prostředí... což je naprosto skvělé! Rozhodně však takový metodický a pomalý přístup nesedne všem.

Pro náročné

Ke Gray Zone Warfare si totiž nemůžete sednout jen tak na patnáct minut. Každá seance začíná v základně, odkud se vrtulníkem přepravíte na vámi odemčené přistávací plochy v operační oblasti. Tedy za předpokladu, že nejsou všechny transporty zrovna ve vzduchu, pak dlouze čekáte... nebo se vydáte na klidně i několikakilometrovou túru, protože vás nebaví sedět na zadku.

Ale pozor! Po splnění úkolu taky nemůžete hru jen tak vypnout (přijdete o veškeré vybavení, které máte na sobě) a musíte se vrátit na základnu, kde se můžete teprve bezpečně odpojit.

To samé vlastně platí i pro smrt, protože vaše tělo s veškerou kořistí zůstane ležet na místě skonu a vaší jedinou šancí, jak získat zpět vymazlenou pušku nebo zásoby, je pěkně po soulsovsku dojít k mrtvole a vybrat jí kapsy... než to udělá někdo jiný.

Po smrti se respawnujete jen s nožem, takže musíte znovu nakoupit zbraně, munici, výstroj – to znamená batoh, neprůstřelnou vestu, sumky, opasek, helmu, sluchátka, brýle – a nakonec jídlo, pití a spoustu vybavení pro léčení v poli. Smrt dokáže být skličující a obzvláště naštve, když jste zrovna nedávno na pušku nakoupili vymodlený puškohled. Nezbývá vám totiž nic jiného, než se velmi nalehko vybavit (abyste ze své mrtvoly vše unesli) a vyrazit na zdlouhavou výpravu k vaší mrtvole, kolem které bude pěkně rušno.

Polní medik

Gray Zone Warfare simuluje poškození, takže pokud se vám povede přežít těch pár střel, které zastaví kevlarová vesta, neznamená to, že si stačí čupnout za nejbližší šutr, než se vám doplní zdraví.

Řešíte zlomeniny, krvácení, otřes mozku, únavu, poškození orgánů, ale i otravu nebo ozáření. Každé zranění potřebuje specifický prostředek, kterým se jej zbavíte, nebo jeho efekty alespoň utlumíte. A je jen logické, že když z vás crčí krev jako z cedníku, moc času zašpuntovat díry nemáte.

Opět bohužel platí, že na to, jak komplexní systém poškození je, k němu nedostanete moc vysvětlivek. Ve výsledku také s sebou na výpravy musíte tahat pomalu celou lékárnu, abyste byli připraveni na všechny variability zranění. Když třeba zapomenete dlahu, tak zlomeninu lupáním růžových analgetik někde v houští nezafixujete, po zbytek seance se vám bude rozostřovat obraz bolestí a na nějakou přesnou střelbu nebo dlouhý běh můžete rázem zapomenout.

Nádherné tropy

Hratelnost jako taková je ale skvělá a už teď v předběžném přístupu ukazuje Gray Zone Warfare obrovský potenciál. Jakmile přibudou zajímavé aktivity, trochu se rozjede komunita s plánováním raidů na ostatní frakce a podobně, může v tuzemsku klidně vzniknout titul, který bude žít roky a zanechá ve vás nejednu parádní vzpomínku.

Celé hře obrovsky pomáhá to, jak vypadá a jak zní. Marně vzpomínám na nějakou střílečku, která má realističtější zvuky zbraní, natož jejich šíření vzduchem. Po chvíli si skutečně připadáte jako žoldák kdesi v zemi třetího světa, protože z burácení pušek dokážete bezpečně určit, odkud se střelba ozývá a jak daleko od vás se dějí nějaké čertoviny.

Atmosféře výborně sekunduje i parádní grafické zpracování. Málokde byste hledali nádhernější džungli, která je tak krásně rozmanitá. Husté lesy střídají rýžová pole, mokřady, meandry řek. Když nad krajinou prolétáte ve vrtulníku, chybí k dokonalosti jenom, aby hrála skladba Fortunate Son od Clearance Clearwater Revival.

Města jsou plná vedlejších uliček, otevřených domů a skrytých palebných pozic, ze kterých může vmžiku přiletět smrtící výstřel. Tedy pokud by toho umělá inteligence dokázala využít, protože počítačem ovládaní protivníci jsou poměrně tupí. Na to, jak zbytek hry bazíruje na taktice a systematických přesunech, tak AI zvládá jen stát na místě a střílet, případně se k vám střemhlavě rozběhnout a střílet.

Zlatý valoun na dně řeky

Unreal Engine 5 si taky vybírá poměrně krvavou daň v hardwarových nárocích a výkonu hry. Jsme zatím ve velmi raném předběžném přístupu, takže s nějakým padáním FPS v náročnějších scénách (hlavně ve městech) si moc nelámu hlavu. Nejotravnější zatím byly spíše problémy se síťovým kódem, protože není nic otravnějšího, než když 20 minut mašírujete 2 kilometry a hra vás s výmluvným „Network Error“ vykopne a pošle zpátky na základnu.

Jsme ale na začátku, a byť Gray Zone Warfare čeká ještě poměrně dlouhá cesta, potenciál má neskutečný. I proto, že přes relativní náročnost a komplexitu je pořád přístupnější než Escape from Tarkov, lépe vypadá a zní a za mě boduje i zasazením. Pokud jste do aktuálního herního fenoménu z Česka zatím nenaskočili, doporučím ještě vydržet... třeba do prvního výraznějšího updatu. Rozhodně byste ale Gray Zone Warfare neměli ztrácet z radaru.