Grand Theft Auto: The Trilogy Definitive Edition

Verdikt
27

Tři body, každý za jeden díl těch skvělých her, které se skrývají pod povrchem tohohle zmetku.

Počítač

WindowsWindows

Oficiální stránky

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox Series XXbox Series X

Microsoft Store
Koupit

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Nintendo SwitchNintendo Switch

Nintendo eShop

Další informace

Výrobce: Groove Street Games
Vydání: 11. listopadu 2021
Štítky: auta, hd remake, third person, otevřený svět, akční

Claude Speed. 8Ball. Catalina. Tommy Vercetti. Lance Vance. Sonny Forelli. CJ. Big Smoke. Tenpenny. Pro někoho nesouvislá řada jmen, pro miliony jiných symboly stovek, možná tisíců hodin zábavy v dobách, kdy jsme mohli jen bezstarostně mrsknout školní tašku do rohu a propařit tolik času, kolik se nám ráčilo.

Ó, onen sladký přelom tisíciletí, kdy se každý rok zrodilo několik herních legend, kdy se ustavovaly žánry, série i pravidla, z nichž jako hráči žijeme dosud. A sladká doba, kdy Rockstar neměl vývojový cyklus trvající celou dekádu a ještě k tomu se nebál experimentovat, takže vyjma královského GTA mohly vzniknout pokusy jako Red Dead Revolver (převzatý od Capcomu) nebo třeba Bully, v tuzemsku známé jako Canis Canem Edit.

Dnes se ale budeme bavit výhradně o oněch třech dílech série GTA, které kralovaly druhému PlayStationu a které stály u zrodu žánru městských akcí, tak, jak ho známe dnes. Ke každému z nich mám niterný vztah: S trojkou se pojí zklamání z toho, že moje domácí PC nedokázalo tuhle žhavou pecku rozběhnout, kvůli Vice City jsem byl v osmé třídě základní školy dva týdny v kuse za školou (a to byl potom průšvih, to vám povídám!) a San Andreas výrazně urychlilo mé pořízení oné kouzelné černé krabičky od Sony.

Podobných příběhů jsou na světě desítky milionů a o to pochopitelnější je, že se v Rockstaru rozhodli na nostalgických pocitech vydělat. Zcela nepochopitelná je naopak ona hořící hromada výkalů, kterou jsme místo slušného remasteru dostali.

Znepokojivé indicie

Mírně varovným zdviženým prstem mohla být minimalistická PR kampaň, která ze hry před vydáním neukázala skoro nic. Další indicií mohl být fakt, že se ke hře média nedostala v předstihu. Obojí se ale dalo smést s mávnutím ruky, že jde přeci o Rockstar a ten si dělá věci po svém. Nuže, tentokrát byly důvody zjevně trochu jinde.

Grand Theft Auto: The Trilogy – Definitive Edition vám na konzoli nainstaluje tři samostatné „vylepšené“ hry – GTA III, GTA: Vice City a GTA: San Andreas. Samozřejmě jsem nemohl napoprvé naskočit jinam než do neony ozářených osmdesátek prostředního dílu, mojí nejmilovanější epizody, která ve mně kdysi vzbudila lásku k dekádě, na jejímž konci jsem se narodil.

A nostalgie se rozjela na plné pecky! Už v intru mě sice zarazilo, že si autoři nedali ani tu práci nahradit záběry ze hry inovovanou grafikou, ale nešť, to je přeci jen detail a za chvíli už budu na skůtříku projíždět ulicemi města a zjišťovat, kam se poděly peníze a drogy patřící italské mafii.

A je to v p...

Když jsem po úvodní prekérce dorazil s Tommym na plážovou promenádu a prohlížel si neonové cedule na hotelích, ještě jsem si říkal, že to vlastně dopadlo docela dobře a že se těším, jak si po bezmála dvaceti letech připomenu příběhové nuance, skvělý dabing Raye Liotty a pekelnou misi s vrtulníčkem na staveništi. Jenže pak se rozednilo, Vice City ukázalo svou novou tvář a veškerá radost mě opustila.

Tak předně, vývojáři z Grove Street Games, kteří mají kompletní remaster na svědomí, zůstali stát na půli cesty, co se vizuální úpravy týče. Výsledkem je podivný kočkopes prastarých modelů, na které je velmi neuměle naroubována jakási inovovaná cartoonová stylizace, zároveň ale jako by ve hře figurovalo několik úrovní kvality grafiky, které se mezi sebou neskutečně tlučou.

Výsledkem je, že zatímco třeba takový hlavní hrdina nevypadá úplně otřesně, prakticky všechny ostatní příběhové postavy jsou na tom výrazně hůř. A když se podíváte na běžné kolemjdoucí chodce, začne vás jímat hrůza. Připravte se na podivné, pokroucené stvůry opatřené předpotopními animacemi, a to jak při běžné chůzi, tak i během libovolných aktivit.

Totéž platí pro všechny ostatní díly. Nemá moc smysl se k nim vyjadřovat jednotlivě, protože drtivou většinu potíží sdílejí, a to včetně naprosto otřesné optimalizace. Ta je paradoxně nejpatrnější v nejstarším GTA III, které ani PlayStation 5 nedokáže rozjet čistě a bez framedropů. Mrzí mě to o to víc, že jsem se těšil, jak si konečně tenhle díl, který mi tolik let trestuhodně unikal, vychutnám bez problémů. Inu, budu čekat dál.

Neumětelství vývojářského týmu je naprosto neslýchané, celá trilogie je prošpikovaná bugy a grafickými chybami na amatérské úrovni. Za všechny lze jmenovat třeba efekt deště, který jednak vypadá vizuálně odporně, jednak samozřejmě nerespektuje přístřešky, ale vůbec nejsměšnější je, že ho hra nedokáže renderovat nad vodními plochami, takže projížďka za deště kolem přístavu v San Fierru vypadá… tragicky.

Internetová fóra už stihly zahltit desítky a stovky vtipných obrázků všeho možného, co dělá trilogie špatně, a člověk by se jim i zasmál, kdyby za tenhle paskvil Rockstar nechtěl 60 dolarů. Stav „definitivní edice“ je o to tristnější, že ve srovnání s prací modderů vycházejí vývojáři z Grove Street Games jako spráskaní psi. O to nelichotivější světlo pak na Rockstar a vydavatelství Take-Two vrhá jejich nepřátelský přístup k modderské komunitě a oblíbené rozesílání předžalobních výzev.

I remastery GTA nabízejí na nové generaci konzolí dvojí možnost nastavení, jako tradičně mezi nimi ale grafický rozdíl lze najít jen velmi stěží, a tak je lepší se spolehnout na Performance mód cílící na 60 FPS. Že na nich mnohdy hry nedokáží vydržet, je ostuda.

Něco dobrého

Nový kabátek není tím jediným, co Definitive Edition přináší, a je fér připustit, že některá zlepšení kvality hráčského života jsou velmi vítaná. Patří mezi ně například automatické ukládání na začátku misí, a tak v případě potenciálního selhání nemusíte absolvovat cestu k zadavateli.

Příjemnou novinkou je také implementace zbraňového kola, ne nepodobného tomu z GTA 5, nejvíc mě ale potěšilo inovované ovládací schéma, které na rozdíl od verze pro PS2 počítá s druhým analogem. Když jsem si kdysi koupil port Vice City na PS4 a zjistil, že místo dnes běžného ovládání kamery mohu jednou páčkou maximálně přepínat do pohledu z vlastních očí, nikdy jsem se ke hraní už nepřiměl.

Remasterovaná kolekce je ale i tak zbytečná. Vývojáři neudělali nic, vůbec nic proto, aby tuhle legendu přiblížili současným hráčům. Ano, původní hry jsou pořád velmi dobré, minimálně pro nás, kteří jsme je zažili v době největší slávy, to ale ani zbla není zásluhou Definitive Edition. Ta se naopak kromě několika malých zlepšení úspěšně snaží dobrou pověst trilogie sabotovat.

Ke slavným hrám se prostě nemůže přistupovat zbůhdarma a s přesvědčením, že fanoušci sežerou všechno, co před ně vývojáři postaví, protože dobré jméno vyřeší půlku starostí a tu druhou zalepí nostalgie. U tak starých her, jako jsou tato tři GTA, není podle mého názoru jiné cesty, než jakou Take-Two zvolili v případě loňské definitivní edice Mafie (mimochodem, je skutečně pozoruhodné, jak pružný význam může „Definitive Edition“ nést). Ta je dobrým příkladem toho, jak slavnou hru předat mladému publiku, podobně je na tom drtivá většina her například od Bluepoint Games, třeba fenomenální Shadow of the Colossus.

Takhle prostě ne

Argument, že by v rámci tří her z otevřeného světa byla větší péče příliš náročná, je z mého pohledu lichý. Jednak jsou totiž „otevřené světy“ staré trilogie z dnešního pohledu už roztomile maličké (no vážně, otevřete si mapu Vice City a smějte se, jak vypadá ve srovnání s jednou čtvrtí GTA V), jednak je samo vydání tří her naráz vlastně zbytečné. Kdyby Grove Street Games věnovali skutečně pořádnou péči samotné trojce a třeba za rok vydali stejně kvalitně restaurované Vice City, neměl bych problém zaplatit za každý jednotlivý díl férovou cenu. Za to, co předvedli nyní, si nezaslouží ani zlámanou grešli.

To, jaký kolosální průšvih trilogie GTA je, ilustrují i další drobné detaily, jako je třeba opětovná přítomnost nechvalně proslulé sexuální minihry, za kterou se kdysi Rockstar dostal do pořádného maléru, aby si to nyní vývojáři sebevědomě zopakovali (naštěstí tentokrát stačilo jen načas stáhnout hru na PC z digitálního prodeje), nebo třeba absence některých licencovaných písní (celkem jich chybí kolem 20), které se ale stejně podařilo najít v herních datech.

Grove Street Games pod dohledem Rockstaru a Take-Two zkrátka poslali na trh laciný (na výrobu, ne na prodej!) šmejd, který vlastně není vůbec pro nikoho. Jsem zvědavý, zda se se hrou v příštích týdnech a měsících něco stane, ale tenhle launch je z mého pohledu ostudnější než loňská tragédie CD Projektu RED. A jenom doufám, že jestli někdo někdy bude remasterovat první Red Dead Redemption, nebudou to zase tihle umělci.

Nekupujte si to. Nekupujte si to ani ve slevě, tohle si prostě nezaslouží váš čas, to si raději opatřete původní verze, u kterých možná budete kvůli některým zastaralým mechanismům skřípat zuby, ale bude to kvůli neúprosnému plynutí času, ne kvůli šlendriánu vývojářů. Takhle naštvaný jsem byl naposledy u remaku XIII. Fuj!