Grand Theft Auto IV

Jako jugoslávský přistěhovalec Niko Belič, hlavní hrdina hry, musíte poslouchat svého zhrzeného bratrance a neustále mu zachraňovat pozadí. Město je šedé, nikde žádná interaktivita, nic, co by vás vyvedlo z nudného života přistěhovalce, který se snaží přežít, jak jen to jde. Ano, pár věcí tu přeci jen bylo, ale zpočátku byly davy hráčů zklamány, že se GTA vydalo tímhle směrem...

Situace se naštěstí mění na sklonku dne. Zabijete jsem první větší kápo, které s odstupem času bylo jenom šikanujícím ruským ožralou, který se posledních deset let nezvedl ze zaplivané hospody. Nikovy začátky jsou opravdu kruté. Vyrovnává se s kulturním šokem, s probuzením z „amerického snu“, se svým bratrancem závislým na hazardu - zkrátka skoro se vším, co se v jeho životě právě děje.

V pravý moment se naštve a rozhodne se, že už sebou nenechá dále zametat. Uvědomí si, že jestli chce přežít a hlavně žít, musí to udělat po zlém, protože po dobrém, po dobrém v Liberty City nikdo nejedná. Zní to sice šíleně, ale prvních deset, patnáct hodin je v GTA IV trochu jako tutorial. Budete se seznamovat se spoustou novinek. V každé druhé jsou vám předváděny nové pohyby, z nichž některé jsou ale pro znalce naprosto rutinní záležitostí. 

Lidičky namísto miniher

Příběh hraje podstatnou roli co se celkové atmosféry týče. Z rozhovorů s různými individui se dozvíte spoustu zajímavostí. Každý má nějakou historii, většinou dost temnou. Jsou tu klasičtí alkoholici, velmi oblíbený je v Liberty City kokain, na kterém frčí snad polovina města. Uvěřitelné jsou nejen vztahy mezi Nikem a jeho okolím, ale i mezi ostatními členy podsvětí. Spousta lidí, se kterými budete pracovat, se mezi sebou alespoň trochu znala, občas spolu udělali nějaký obchod. Často se také původně partneři rozhádají a jeden po vás bude chtít, abyste zabili toho druhého.

Postavy mají kladné i záporné stránky, někdo vás štve už od chvíle, kdy poprvé otevře hubu. Někdo další je vám zase sympatický. Na tom je potom postavena další úroveň chování. Lidé přinášejí výhody. Je však potřeba s danou osobou trávit čas, vyslechnout si její problémy, zahrát nějakou hru. Společenský život v GTA IV nahrazuje obrovské množství miniher a skrytých úkolů, kterými byly předchozí díly přeplněny.

Mise

Dle klasické šablony (najít osobu, dojet na místo a zabít) budete dostával úkoly nejdříve velmi jednoduché. Rozbít někomu ústa, rozmlátit mu auto, roztřískat obchod. Postupně se propracujete ke složitějším a složitějším zadáním a k mocnějším zadavatelům. Nechybí nájemné vraždy, vyřizování účtů, job řidiče, vybuchování auta i celých domů. 

Občas nějaká sledovačka, kdy se nesmíte přiblížit k pronásledovanému vozidlu, jindy honička, kdy vám daná osoba nesmí utéci. Přestože je plnění misí velmi zábavné a akcí napěchované, originalitu raději nehledat. Nepříliš různorodé úkoly naštěstí zachraňuje systém soubojů, ovládání vozidel a hlavně pozadí jednotlivých akcí. Právě díky vztahům s lidmi, kteří vám úkoly zadávají, cítíte jakousi povinnost dotáhnout je do šťastného konce. Zajímavé je, že někdy není nutné úkol dokončit a přesto se posunete dál.

Město

Je trošku zvláštní, že se hra vrací do Liberty City. Mapa je sice stejná, ale všechny objekty mají jaksi mnohem větší rozměry a tím pádem je prostředí mnohem detailnější. Zašedlé chudinské čtvrtě se zkrachovalým zábavním parkem (škoda, že minigolf není v provozu) a pak kupříkladu obdoba Times Square. Koneckonců celý prostřední ostrov je dechberoucí - obří mrakodrapy, všude reklamy, lidé na ulici telefonují, strážnici zatýkají zločince, bezradná ženská má otevřenou kapotu a snaží se opravit svoje auto. Pravidelně potkávám popeláře, prostě město žije.

A Niko je jeho součástí. Už si nemůže dovolit cokoliv. Je potřeba si všímat okolí a nechovat se jako pan neohrožený. Auta se snaží projíždět na poslední chvíli na oranžovou a to se často stane osudné, když vás na přechodu srazí bezohledný řidič. Některé káry mají alarm a když jim vyrazíte okénko, začnou houkat. 

Akce

Podstata hratelnosti se nachází v akčních scénách. Pozornost se přesunula od ježdění autem k přestřelkám. Naštěstí s tím se změnilo i ovládání. Přibyl způsob krytí, který funguje jako v každé jiné současné hře - prostě poblíž překážky zmáčknete tlačítko a Niko se k ní přitiskne. Když chce přeběhnout třeba z jedné strany dveří ke druhé, opět zmáčknete dané tlačítko a ukážete do směru, kam se chcete dostat. Pak už stačí pouze zacílit hajzla s bouchačkou a v pravý moment vystrčit pistoli z úkrytu.

Doprava

Vozový park je obrovský, bohužel pouze co se aut týče. Značek je obrovský počet a je chvályhodné, jak výrazně se liší jejich jízdní vlastnosti. Zpočátku z toho možná budete otrávení, protože žádná kára nedrží na vozovce, všechny létají ze strany na stranu a o použití ruční brzdy si budete moci nechat zdát. Jenže to je tím, na jaké druhy se dá v chudinských čtvrtích kolem přístavu narazit. Pravdou ale je, že ovladatelnost a chování aut se velmi silně posunulo k realističnosti nebo alespoň v obtížnosti. A to je dobře, žádná honička není jednoduchá, žádný únik policajtům není jistý. I kvůli zácpě na ulicích v ranní špičce, zatímco v noci jsou naopak prázdné.

S řízením pomáhá GPS, která funguje úplně stejně jako v reálu, když neodbočíte, za chvíli se trasa přepočítá a nabídne novou cestu. Ale není úplně dobré se spoléhat jen na navigaci, protože často se do cíle dostanete rychleji, když projedete jednosměrkou nebo najedete na skokánek a přeletíte pár domů.

Velkým plusem GTA IV je trvanlivost. Přibližně každé jedno procento počítající pokrok v singleplayeru se rovná jedné hodině hraní. Pro představu: po čtyřiceti hodinách hraní budete teprve někde za polovinou hlavního příběhu.