Gone Home

Náhled do duše

V Gone Home se autoři snaží o nelehkou věc: vyprávět pouze skrz prostředí a nalezené zápisky, které z vás silou pneumatického kladiva vysekávají emoce jako na běžícím páse. Nejde jen o formální cvičení. Vlna povyku na Twitteru a v recenzích dokazuje, že se podařilo napojit žíznivé. Gone Home je jinou a velmi vhodnou hrou pro odhalování možností herního média.

Říká se, že popsat Gone Home slovy je těžké. Není, stačí tři: jsou to vzpomínky. Možná čtyři: jsou to cizí vzpomínky. Mnohem náročnější je ale pochopit podstatu Gone Home. Zejména v případě, že tento text čtete, aniž byste hru hráli.

Jako mladá Katie, která se vrací z baťůžkářské cesty po Evropě domů, sledujete dospívání své sestry Sam a s tím i pavučinu rodinných vztahů. Sam ani rodiče nejsou v domě, do kterého se během vaší absence přestěhovali a ze stěhovacích krabic vyhřezává jejich minulost v roztříštěném kaleidoskopu vzpomínek. Zápisky, ústřižky novin, časopisy, dopisy, dětské malůvky, ale i rozestavění nábytku anebo kazety s hudbou, to vše skládá dohromady život jedné rodiny, který je vzdálený jako Spojené státy a zároveň intimně blízký, protože není ničím neobvyklý.

Říká se, že právě vzpomínky z Gone Home dělají skvělé vyprávění. Není to pravda. Kdyby někdo chronologicky sepsal životy obyvatel, tak by z nich nebyl literární ani filmový trhák. Jde tu primárně o metodu, která dělá z Gone Home vzrušující hru, a která je videohrám vlastní, byť její potenciál nebývá využíván naplno: jste sami sebou, necháváte zápisky a interiér domu hovořit v rytmu vlastního postupu a nalezené zápisky zapalují plamen vlastních vzpomínek.

Ve stopách Esther

Gone Home patří do relativně mladé kategorie adventur, v nichž není odměnou odemčení dveří nalezeným klíčem, ale reflexe sebe samotného v reakci na herní úspěch. Nebudete skákat radostí po zabití nepřítele, ale dlouho budete s voyeurským potěšením v hlavě skládat životy těch druhých a představovat si, jací opravdu jsou. Zatímco u jiných titulů je autor důležitý, zde je mrtev, protože za váš prožitek plně neodpovídá - podobně jako v Proteus nebo Journey.

Stejně jako ve filmovém dokumentu, u kterého kamera a režisér jen bez názoru pozorují dění, záleží i v Gone Home jen na vás, jak budete život své adoptivní virtuální rodiny hodnotit. Byl otec naivní blb? Vládla matka pevnou rukou nebo utíkala před trudnou atmosférou domova do lesů? Měli jste vědět o vnitřním konfliktu svého sourozence s vlastní sexualitou? Jaké jste měli dospívání vy? Trávili jste hodiny s bojovkami či posloucháním feministické punkové hudby? Gone Home se vás ultimátně ptá: co jste dělali vy? A co z vás vyrostlo za člověka?

Tam, kde obvykle skládání minulosti hraje ve hrách druhé housle a samotná hratelnost se soustředí na plnění misí, tam v Gone Home zůstává tím jediným podstatným. Je pohlcující, podobně jako při Yambově hledání v Tajemném plamenu královny Loanny od Umberta Eca. V jedné chvíli zjišťujete, že Sam vyvolávala zesnulého strýčka Oscara a náhle se celý dům, navíc uprostřed noční bouřky, stává dějištěm Paranormal Activity. Pak náhle zdi ožijí řezavým lo-fi zvukem hnutí riot grrrl a tajnými místy pro setkávání lesbiček. Jedno a to samé prostředí mění svojí tvář každou chvíli a láká k novému rozehrání.

To ovšem nepřináší tak silný zážitek, zejména proto, že začnete s větším úsilím pozorovat způsob vyprávění a odhalovat jeho slabá místa. Dům je opuštěný před několika hodinami, možná dny a nedává proto smysl, že mnoho let stará pošta leží na nočním stolku anebo se příhodně nachází na hromadě časopisů. Stejně tak pocítíte silnou ruku neviditelného režiséra, byť ani zdaleka není tak rozkazovačná jako v Dear Esther, která vás nutí do stejného sledu aktivit jako při minulém hraní.

A tak zbývá otázka, kde se nalézá vítězství Gone Home? Studio Fullbright si určitě může pogratulovat. Upozornilo na sebe ve velkém, protože dokázalo na principu vyprávění příběhu skrz vzpomínky a prostředí postavit hru rozšiřující herní rybník. Ani hráči nepřijdou zkrátka, protože podobných her je jako šafránu a každá z nich ve vás zanechá vlastní stopu, stejně jako kniha prošpikovaná významy, myšlenkami a inspirací pro zamyšlení.