God of War: Ragnarök (PC verze)

Polobožská rodina, akt druhý

Pokračování restartované ságy o spartském bohu války, který si nechal narůst plnovous, odešel do dobrovolného vyhnanství na sever a snaží se nechat minulost plnou hněvu a krve za sebou, sice začíná několik let po konci předchozího dílu, ale dějově navazuje poměrně plynule. Což znamená, že bez znalosti událostí z God of War (2018) se neobejdete. Hra nicméně těm, kdo chtějí naskočit rovnou do Ragnaröku, nabízí přímo v menu alespoň rychlé shrnutí předchozí zápletky.

Na zasněženou scénu vstupuje známý ansámbl – titulární protagonista Kratos, jeho syn Atreus, nejmoudřejší hlava Mími, konverzační náladou neoplývající Freya, trpasličí bratři i zbytek severského panteonu v čele s Otcem veškerenstva Ódinem. Pointy zápletky také pokračují tam, kde skončila předchozí štace – budete sledovat Kratovu cestu za vykoupením a konflikt minulosti se snahou chránit syna, který už je ale ve věku, kdy má chuť dělat vlastní chyby a učit se z nich bez rodičovského dozoru. A na pozadí božského rodinného dramatu také ještě končí svět.

Příběh jako takový je... ucházející. Jeho samotná kostra drží pohromadě bez problémů a dává jasný smysl, o tom žádná, jen mi občas přijde, že si každý scenárista sedl do vlastní kabinky a čas od času zapomněl mluvit s kolegy, protože hra si párkrát docela okatě protiřečí, nabídne několik nepříliš uvěřitelných logických veletočů a sem tam se mihne i řešení ve stylu bohů ze stroje. Což ani v příběhu o bozích není úplně vítaná praktika. Stejně tak bych si klidně odpustil občasnou přemíru patosu. Kratův přerod ze řvoucího zuřivce ve stoického a metodického ochránce je bezesporu naplňující, ale zkrátka a dobře... o detailech doporučuji přehnaně nepřemýšlet.

God of War: Ragnarök je velmi příběhová záležitost, dokonce tak moc, že trvá na předání zápletky a nenechá vás přeskočit filmečky. Což v případě, že si ke Kratově dobrodružství sedáte poprvé, samozřejmě není problém, ale pokud už jste Ragnarök jednou dohráli a chcete si místo poslouchání vyprávění spíš prostě a dobře zahrát, umí to docela lézt na nervy.

Bavíme se přeci o portu dva roky staré hry, ne o zbrusu novém titulu. Tvůrci mohli předpokládat, že ne každý bude hrát poprvé, a nepřeskočitelné cutscény zkrátka nejsou úplně šťastné rozhodnutí. Pokud se po dohrání pustíte do New Game+, filmečky už přeskakovat jdou, ale při prvním průchodu máte smůlu.

Devět světů

Po herní stránce se můžete připravit na opatrnou evoluci designu, který byl k vidění v předchozí epizodě. Veteráni bezpečně rozpoznají řadu dobře známých prvků – akční adventuru s pravidelným střídáním spíše (či úplně) koridorových pasáží, kde se odehrává děj hlavní příběhové linky, a polootevřených odboček s vedlejšími úkoly plnými hledáním pokladů a vražděním skrytých bossů.

Konceptuálně nic nového, ale osvědčená kombinace funguje pořád velmi dobře – design úrovní je spíše střídmý, bez zmatených labyrintů, propletených chodeb či rozlehlých planin, ale velmi cílevědomý. Hra díky němu po designové stránce nemá prakticky žádné hluché místo. Pořád je kam jít, co zabíjet, kam skákat nebo jakou hádanku řešit. Tvůrci vás samozřejmě navigují, ale tak jemně, že jejich nabídnutá ruka skoro není znát, a hraní odsýpá s nenucenou, medovou hladkostí, až najednou na počítadle odehraného času uvidíte vyšší desítky hodin a vlastně nebudete tušit, jak se to vůbec stalo. Nepovinný obsah mimochodem opět představuje minimálně polovinu herní doby, doporučuji ho nevynechávat.

Připravili byste se nejen o spoustu schovaných skillů i sad zbrojí, ale také o celou řadu přenádherných lokací. Výtvarný tým se totiž nedržel zpátky, ničeho se nebál, pustil se do díla s nebývalou vervou a výsledkem je scénografický majstrštyk. Grafika jako taková už dnes dech úplně nebere (obzvlášť pokud jste nedávno hráli Wukonga), ale napůl snovým výhledům na krajiny divukrásných a podivných světů se to daří s elegantní lehkostí. A jelikož se tentokrát projdete po opravdu všech větvích světostromu, styl prostředí se co chvíli dramaticky mění a okolí se díky tomu nikdy nestihne okoukat. Ragnarök je divoká, nápaditá a umělecká pastva pro oči, klobouk dolů.

Ohněm i mrazem

Hlavní chod? Jasně, mordování, sekání, porcování, mrzačení, mrazení, pálení, bodání, drcení a trhání tu najdete, co jen hrdlo ráčí. Ragnarök rozšiřuje a obohacuje už tak výborný soubojový systém a nabízí široké možnosti vražedného vyžití – Kratos se opět ohání věrnou ledovou sekerou, ohnivými čepelemi i jednou novou zbraní, přičemž každá nabízí celou řadu lehkých i těžkých útoků, komb, speciálních schopností i runových dovedností. A jakmile se ještě k tomu naučíte je kombinovat mezi sebou, dostaví se čiročirá válečná radost.

Zmrazit nemrtvého, mocnou pěstí ho srazit do propasti, přivolanou sekerou podrazit nohy přibíhajícímu, čepelemi s ním praštit o zem, úderem štítu přerušit výpad třetího, roztočeným řetězem ho zapálit, nabít sekeru silou zimy, vymrštit nebožáka do vzduchu mrazivým výbuchem, horním švihem mu zaseknout sekeru do hlavy a odmrštit ho v bezmocném letu do zbytku nepřátel, zatímco už chystáte explozi ohně? Paráda. Zážitek si navíc můžete do jisté míry přizpůsobit volbou výbavy, dovedností či zvolením vhodného štítu, kterých je k mání půl tuctu a s každým se hraje trochu jinak. Boj je jednoduše excelentní. A to je pro hru, která na něm de facto stojí, samozřejmě docela kardinální plus.

Řežba běžných nepřátel prakticky nemá slabé místo, ale ten samý superlativ bohužel nemohu vysypat z rukávu, když přijde řeč na design bossů, respektive nastavení jejich náročnosti. Alespoň tedy ne ve všech případech. Ragnarök jsem stejně jako předchozí štaci procházel na nejvyšší obtížnost, tedy Give me God of War, od níž pochopitelně očekávám pořádnou výzvu, ale v některých případech se zdá, že si tvůrci nebyli úplně jistí, jak postavit obtížného protivníka, a vyřešili to vcelku laciným způsobem: Sadou nepřerušitelných nepřátelských útoků, takže nikdy nemáte šanci provést delší kombo a musíte celou dobu útočit jen základními výpady, případně souboji, kdy vám společně s bossem jde po krku ještě skvadra podržtašků. A při zápolení s většími monstry také umí občas docela nepříjemně zazlobit kamera.

Těžší boss jde přeci vyrobit daleko elegantněji, však se podívejte na Sigrun z novodobé jedničky, kterou jsem na NG+ vraždil celý boží den, ale znamenitě si užíval každou sekundu. A nechápejte to špatně, drtivá většina bitek je i v Ragnaröku skvělá, ale vyskytne se pár momentů, kdy si tvůrci vybrali přeci jen slabší chvilku a jde u nich o nervy. Například u plesnivého berserkera z Vanaheimu jsem myslel, že snad rozkoušu ovladač, když mě popadesáté zezadu odpravil jeden z jeho otravných pomocníků.

Synátor

Povězte, je zvláštní, že v God of War chci hrát za boha války? Smůla, část příběhu musíte hrát i za Kratova adolescentního potomka. A já tomuto rozhodnutí rozumím – tvůrci tím protežují pointu, že se mladá generace staví na vlastní nohy, aby časem mohla tu odcházející nahradit. Ale nesouhlasím s ním. Protože Atreovy pasáže jsou prostě a dobře nuda.

Mládenec s lukem jednak dostal do vínku daleko primitivnější souboják, bitky v jeho roli tudíž působí na jedno brdo a váhal bych je označit za kdovíjakou zábavu. Což zabolí o to víc, když víte, že byste místo toho mohli hrát za Krata a užívat si daleko stylovější masakr. A jednak jsou části s Atreem i zbytečně roztahané – opravdu bylo nutné do God of War zahrnout podivně lyrické dvouhodinové sbírání krmení pro dobytek a jízdu na krávě, která se pohybuje rychlostí rostoucího krápníku? Chápu, občas je potřeba uvolnit tempo, ale... až tak?

Jasně, jde spíš o pocit – jako neotesaný buran radši bych zkrátka mordoval severské démony s vousatým osvalencem než prožíval Atreovu procítěnou cestu za dospělostí, což je subjektivní pohled, se kterým nemusí každý souhlasit. Atreovy chvíle ale přináší i další, tentokrát mnohem objektivnější problém: V New Game+ na ně tvůrci zřejmě prostě a dobře zapomněli. Nepřátelé jsou daleko těžší, protože se škálují s úrovněmi stejně jako ve zbytku hry, ale synátor už nedostává žádná další vylepšení. Musí každého protivníka pižlat, jak kdyby kácel strom lžičkou, a jakmile se ho něco dotkne, okamžitě padá k zemi jak shnilá švestka. A to je otrava.

Pravda, dovolím si odhadnout, že do druhého dohrávání, navíc na vysokou obtížnost, se pustí minimální procento publika, takže většinu hráčů nemusí podobná výtka vůbec zajímat. A pořád se bavíme o kratičkých částech hry – drtivou většinu Ragnaröku díkybohu hrajete za Krata. Ale problém zkrátka existuje.

Počítačové bonusy

Hned v úvodu povídání o specifikách počítačové verze je potřeba zmínit, že hra ke spuštění vyžaduje propojení s PSN účtem a při hraní musíte být online. Netuším, k čemu to je, a nelíbí se mi to.

Mimo tento zádrhel ale máme čest s velmi povedeným portem. Hrál jsem na konfiguraci R9 5900X + RTX 4090 a hra běžela jak namydlený blesk: V rozlišení 4K při maximálních detailech bezpečně držela snímkovou frekvenci přes 100 FPS, dokonce i při vypnutém upscalingu a frame generation. Po zapnutí DLSS a generování snímků se pak snímkování prakticky nepodívalo pod 150 FPS. K mání je samozřejmě i možnost využití AMD FSR 3.1 a Intel XeSS.

Ve hře jsem strávil zhruba 70 hodin a za celou dobu nepřišel jediný propad, problém či pád na desktop. Zamrzí snad jen absence přídavku pokročilejších technologií, třeba ray tracingu pro uživatele, kteří rádi napínají svůj hardware k hranicím jeho možností.

Vyložených novinek oproti verzi z PlayStationu moc nenajdete, ale jednu si nemohu vynachválit: V menu lze nově omezit komentáře vašich souputníků, když řešíte hádanky. Kdo hrál původní hru, jistě mi dá za pravdu – fakt, že pokud jste rébus nerozlouskli s potencí předsedy Mensy za asi tak sedm nanosekund, váš společník začal okamžitě hlásit nápovědu, docela solidně kazil radost z úspěšného vyřešení. Možnost nevyžádané rady omezit je rozhodně fajn.

Ovládání na klávesnici s myší funguje bez problémů a třeba přepínání zbraní čísly bych osobně označil za dokonce pohodlnější než na gamepadu. Na druhou stranu, pokud si k Ragnaröku vezmete DualSense, můžete se těšit na plnou podporu haptiky i adaptivních triggerů, které hra i v PC verzi využívá, kde jen může.

Ve hře také již v základu naleznete režim Valhalla. Jedná se o roguelite odbočku (příběhově zasazenou za konec původního vyprávění, spouštějte ji proto až po dohrání), v níž se s Kratem podíváte do síní neumírajících válečníků. A všechny je samozřejmě pobijete.

Každá smrt vás vrátí zpět na začátek, kde si zvolíte dovednosti a vydáte se do sekvence arén s náhodně generovanou sestavou protivníků. Za vítězství obdržíte novou schopnost či modifikátor zbraní a výsledkem je typická roguelite hratelnost, která ve stejné míře stojí na vašem hráčském umu i náhodě. Kolem a kolem jde o zábavný režim na pár večerů, ale měl-li bych srovnávat, osobně bych přeci jen upřednostnil akci v původní hře, kde jsem si mohl vybrat, kterou zbraň používat a jaké synergie pro ni sestavit.

Jedničkový port

Jistě jste postřehli, že text se nenesl celou dobu v pouze nadšeném tónu. Jasně, Ragnarök nemůžu prohlásit za hru, ke které bych neměl žádnou výtku. A s úpěnlivou upřímností doufám, že hraní za Atrea byl experiment, v němž tvůrci nebudou pokračovat. Ale v konečném součtu se jedná spíš o maličkosti, pár dílčích momentů, kdy jsem se moc nebavil. V moři výborně nadesignovaného zážitku je to ale jen jedna nepříjemná kapka. Zbytek hry je parádní, zábavný, řemeslně výborný, výtvarně omračující, propracovaný, výpravný a náležitě spektakulární zážitek.

Konverze God of War: Ragnarök na novou platformu dopadla skvěle, a tak hodnocení původní verze není důvod měnit.