Ghost of Tsushima: Director's Cut

Ghost of Tsushima: Director’s Cut je mimochodem dostupný i na PlayStationu 4, kde si ho můžete regulérně koupit jako novou hru, nebo, pokud už vlastníte tu původní, za 529 Kč upgradovat. Ale pozor, není to ten stejný GoT:DC jako na PlayStation 5, jak si hned teď řekneme.

Starý pes, nové triky

Novinek je v režisérské verzi spousta, ale tou největší a nejviditelnější je bezpochyby celý nový ostrov Iki. Ten Mongolové nevynechali ani ve skutečnosti, ani ve hře a vy se tam v roli Džina můžete vydat hned na začátku druhého aktu. Cušimu necháte za sebou, vyrazíte k sousedům a velice rychle zjistíte, že mongolští okupanti jsou jen částí problémů. A že je to celé překvapivě osobní.

Ve verzích pro PS4 i PS5 najdete nová ovládací schémata, možnost schovat toulec a překvapivě nově i možnost zapnout uzamykání pohledu na nepřátele. Oproti původnímu volnému soubojovému systému jde o velkou změnu, na kterou jsem si nebyl schopný zvyknout a po chvíli testování jsem vrátil souboják na standardní nastavení. Pokud někdo potřebuje možnost soustředit se na nepřátele postupně a posílat je do mongolského pekla jednoho po druhém, bude mít radost. Já dávám přednost volnému proplouvání davem nepřátel.

Na PlayStationu 4 i PlayStationu 5 pak najdete i kooperativní multiplayer s názvem Legends. Ten byl ale v době recenzování vypnutý.

Všechny další novoty jsou už exkluzivní jen pro verzi z PlayStationu 5. Konkrétně jde o dynamické rozlišení 4K snažící se udržet hru na 60 snímcích za vteřinu, využití haptické odezvy i adaptivních triggerů DualSense a konečně také japonský lip sync. Jeho absence v původní hře byla velká ostuda a je škoda, že majitelé PS4 jsou i nadále odkázáni na japonský dabing, který postavám někdy až komicky nesedí do úst.

Matka moudrosti

Dovolte mi neopakovat rok staré a dobře známé informace o základech hratelnosti, příběhu a hře obecně – drtivá většina obsahu je stejná jako před rokem. Jestliže vás snad Ghost of Tsushima loni úplně minul, milerád vás odkážu na naši původní recenzi, kterou bych mimochodem s klidným svědomím podepsal i dnes.

Ghost of Tsushima je i pro mě jasná devítková pecka se silným příběhem, ještě silnějším soubojákem a stylovým audiovizuálem, v jehož kulisách je radost trávit čas. Jistě, design otevřeného světa, některé aktivity a náhodná NPC nejsou zrovna vrcholem herního průmyslu, ale do nížin mají taky daleko a těch pár výtek zadupávají do země celé zástupy jasných pozitiv.

Ghost of Tsushima je prostě pořád ten nejlepší Assassin’s Creed z Japonska, jen bez těch technických problémů, obsahu dělaného přes kopírák a mikrotransakcí. Navíc s nekonečně zábavným soubojákem a za mě i výrazně lepším příběhem a postavami. Snad v žádném jiném otevřeném světě mě tolik nebavilo dělat to, co zpravidla nikdy nedělám: Luxovat všechno, co mi přišlo pod ruku.

Tohle všechno platí i pro Iki. Nový ostrov je, stejně jako ten starý, překrásný. Tvůrci neudělali vůbec nic pro to, aby to zase nebyl přebarvený přesaturovaný kýč (černobílý režim Kurosawa je ale pořád k dispozici) a já jsem za to nesmírně rád. Ghost of Tsushima se za svůj přepálený vizuál ani trochu nestydí, stejně jako já se hrdě hlásím k jeho milovníkům. Zdejší pestrost, spojená s výraznými teplými barvami a uměleckou licencí na japonské reálie, je přesně taková, jakou bych od mainstreamové produkce čekal.

Osobní tajemství

Na Iki vás toho čeká hodně, ale především byste se měli připravit na více téhož. Což je, alespoň za mě, jednoznačné plus. Živě si pamatuju, jak mi po dohrání původní hry kručelo v břiše – před rokem mi to nestačilo, prahnul jsem po dalším chodu a Iki mi ho teď konečně nabízí. A to se vším všudy, včetně osvědčené hratelnosti a překvapivě silného příběhu. Ten obstojí sám o sobě, ale zároveň dokáže vkusně zapadnout do širších souvislostí.

Na Iki vás totiž nečekají jen tradiční Mongolové, ale především zákeřný záporák Eagle, který mi dal na závěr hry opravdu zabrat. Radši jsem to nepočítal, ale myslím, že tenhle duel jsem opakoval snad víckrát než střet s ústředním padouchem celé hry, Chotun-chánem. Chánova motivace, osobnost a vůbec hrozba, kterou pro celou Cušimu ztělesňuje, mi přijde přeci jen zajímavější a silnější než v případě Orla, plus má na své straně jednu obrovskou výhodu: rozlohu a délku původní hry. Jednoduše tak dostane mnohem větší pódium, zatímco Eagle si musí vystačit s málem.

I s málem jde slušně čarovat, ale detaily vám už prozrazovat nebudu. Snad jen naznačím, že nepůjde jen o další rutinní osvobozování nové lokace – toho si taky užijete až až, nicméně vazby s Iki jsou pro Džina extrémně osobní a vyústění celé ostrovní epizodky bylo opravdu zajímavé sledovat. Vývojem si totiž prošly nejen některé povedené vedlejší postavy, ale na relativně malé ploše několika příběhových misí se dokázal nějakým způsobem posunout i sám Džin. Uvědomit si minulost i přítomnost a postavit se démonům. Těm venku i těm v hlavě.

Více téhož s bonusem

Iki jako takové nabízí nespočet nádherných zákoutí a ruku v ruce s tím i hromadu Mongolů. U nových nepřátel se dost možná slušně zapotíte, ale taky to může být brnkačka – záleží, kdy se na Iki vydáte a jak moc života, Resolve, vylepšených zbraní a brnění budete mít. Já se na Iki vypravil při první možné příležitosti a přiznám se, že jsem se v prvních chvílích cítil přeci jen malinko podlevelovaný, jakkoliv se tady na levely nehraje. Přesto to nebylo nic frustrujícího a hra navíc umožňuje měnit obtížnost oběma směry, kdykoliv se vám zamane.

Na novém ostrově vás čeká série několika velkých příběhových úkolů, celá řada menších vedlejších questů a hromada různých aktivit, včetně několika zbrusu nových. Cvičení lukostřelby mě zase tolik nezaujalo, což se nedá říct o meditativní (mini)hře na flétnu. Ta vzdáleně připomíná mechaniky z hudebních her, a pokud se vám podaří pomocí pohybového ovládání DualSense prohnat tečku klikatou dráhou, bude vám odměnou možnost pomazlit se s kočičkou či opičkou. Stejně jako v případě skládání haiku jde o příjemný kontrast k tomu všemu cákání krve.

Pokud se budete hnát jen za hlavním příběhem a tu a tam něco málo splníte, stihnete proběhnout Iki do deseti hodin čistého času, ovšem potenciál je tu mnohem větší. Já to všechno (zatím) nevyluxoval, ale odhadem by vám mohla kompletace nového ostrova zabrat klidně i přes dvě desítky hodin.

Stejně jako Cušima, i Iki je domovem několika momentů, které z hlavy jen tak nedostanu. Kvůli striktnímu NDA bohužel nemůžu vypíchnout všechno, co bych chtěl a co by si vypíchnout zasloužilo, ale můžu zmínit například duel se slepým samurajem a vše, co mu předcházelo. Můžu zmínit působivou akci na lodích. Můžu zmínit rozbíjení podivného kultu s drobnou detektivní prací. A rozhodně chci zmínit nové brnění Sarugami.

To vyžaduje chvíli adaptace, ale já si ho oblíbil prakticky okamžitě. Sarugami vám vypne standardní parírování, jenže pokud se vám povede perfektní odraz, dostanete za odměnu řetězec dvou útoků ve zpomaleném čase. Trochu to připomíná Standoff a ještě se vám tím nemálo zvyšuje Resolve.

Sarugami tlačí na pilu konceptu „vysoké riziko – vysoká odměna“, co to jde, a přijde vám vhod i v běžných soubojích, ovšem je naprosto k nezaplacení v soubojích s bossy. Tedy pokud máte rychlé reflexy a ještě rychlejší prsty, jinak z vás soupeři vyrobí sašimi během pár vteřin. Vysoké riziko, vysoká odměna.

Méně rychlým reflexům jde na ruku novinka v podobě útoku koňmo: Podržením L1 za jízdy zrychlíte natolik, až můžete prorážet nepřátelské skupinky ne nepodobně jízdě na mostě ve finále Helmova žlebu. S koněm se pojí ještě jedna menší novinka, a to sice brašny na sedlo fungující jako rozšířený inventář. Najednou vám Kunai nebo bomby dojdou, jen když s nimi budete opravdu velmi nehospodární.

Hratelnost příjemně osvěžují i noví nepřátelé a obzvláště z šamanů jsem neměl vůbec radost. Ti jsou většinou opodál, něco si broukají a tím dost zásadně zesilují všechny padouchy v okolí. Můžete je ignorovat a rubat všechny ostatní, jen to bude výrazně těžší. Žádoucí je tak co nejrychleji přiběhnout k šamanovi, vysvětlit mu ostřím katany, že broukat se nemá, a teprve pak dořešit zbytek nepřátel.

Obecně vzato ale od Iki nečekejte nic radikálně odlišného, třeskutě originálního nebo vyloženě nového. Skutečně jde pouze o rozšíření původní hry, o onen přídavek, po kterém jsem já osobně loni prahnul a za který jsem letos rád. Vývojáři se sice snaží o maximální pestrost na všech frontách, ale v těch vyjetých kolejích z loňska pořád zůstávají. Jestliže vás tak Ghost of Tsushima z nějakého důvodu nezaujal, Director’s Cut na tom vůbec nic nezmění.

Jednou dobré, pořád dobré

Upřímně nemám k negativům vyřčeným před rokem co dodat. Nic z toho tvůrci neopravili, stejně jako nenasekali žádné nové chyby. Snad bych se mohl jen nevěřícně podivit nad tím, proč proboha nejde přeskakovat filmečky. Nešlo to v původní hře, nejde to v Director’s Cut a já to upřímně nechápu. Pokud máte navíc původní hru dohranou z minulého roku a nemáte tolik času, je povinné poslouchání některých dlouhých rozprav obzvláště frustrující.

S technickým stavem hry bych nemohl být spokojenější. Na PlayStationu 5 jsem si nevšiml jediného zaškobrtnutí frameratu. Všechno běželo jak po másle, loadingy jsou zde téměř neexistující, a to i když cestujete mezi ostrovy. A stěžovat si nemůžu ani na bugy.

Hráči s ostřížím zrakem, smyslem pro detaily a rýpání si jen možná všimnou, že tady nemají čest s hrou šitou na míru současné generaci konzolí. Některé assety zkrátka vypadají jako z generace minulé, ale to zaprvé téměř není vidět, zadruhé to nijak neruší a zatřetí musíte takové věci opravdu aktivně hledat. Pořád platí, že z 99 procent je Ghost of Tsushima až kouzelně překrásný.

Spokojený samuraj

Ne snad že by bylo dvanáct měsíců kdovíjak dlouhá doba, ale ani po roce Ghost of Tsushima nezestárnul. Původní hra se hraje pořád víc než dobře, Iki je skvělý přídavek zvládající „více téhož“ okořenit několika příjemnými úpravami. Na PlayStationu 5 to všechno vypadá a běžní perfektně a s funkcemi DualSense je hra přeci jen o fous záživnější než s obyčejným DualShockem. Pokud jste vlastníky nové konzole od Sony, Džin Sakai vás rozhodně potěší.