Gemini Rue

Verdikt
82

Vedle Gemini Rue vypadá řada adventur jako dílka vyjukaných studentíků. Paradox? Možná. Pravda? Určitě.

Počítač

WindowsWindows

7,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Joshua Neurnberger
Vydání: 26. října 2011
Štítky: noir, retro, sci-fi, pixel art, adventura

Pozor na pár věcí. Gemini Rue je adventura a běží v rozlišení 640×480. Stojí za ní jeden kalifornský student a pár jeho přátel. Není zadarmo, ale za pár dolarů. A konečně, nenajdete v ní prakticky nic, co by se v různých podobách neobjevilo v jiných hrách už před mnoha lety.

Přesto, nebo možná právě proto, nabízí Gemini Rue jeden z nejvíce osvěžujících herních zážitků, jaké si můžete momentálně dopřát. Příjemné brnkání na retro strunu zde není žádnou znouzectností nebo dokonce prvoplánovým podlézáním, ale spíše stylovým vizuálním odkazem. Spartánská, ale nikoliv ošklivá grafika, dává v prvé řadě vyniknout atmosféře, kterou se Joshua Nuernberger snaží ve svém sci-fi světě budovat. Ten dává nejvíce vzpomenout na Blade Runnera, ale své si vzal i z herních klasik typu Future Wars, Beneath a Steel Sky nebo dokonce Another World.

Méně je tentokrát více

Paralelně jsou vám vyprávěny dva příběhy. V hlavní roli toho prvního se ocitá bývalý nájemný vrah a nyní policista Azriel Odin. Archetyp drsného poldy v dlouhém mantlu, co „s lumpama zatočí a pohrdá autoritami“. Stejně vzorová je i planeta Barracus, na které se Azriel má setkat s dávným přítelem. Neustále tady prší, po ulicích se válí předávkování feťáci a celé planetě vládne klan Baryokudanů - zabijáků a pašeráků, jejichž agenti jsou všude kolem.

Druhý souběžně vyprávěný příběh (můžete mezi nimi takřka libovolně přepínat) se odehrává na druhé straně vesmíru, v tajemném vězení Center 7. Sterilní prostředí bez dozorců, všudypřítomné kamery a přesně naplánovaný denní program, to je každodenní chléb bezejmenného vězně s kódovým označením Delta-Six. Tomu byla nedávno vymazána paměť, protože se pokusil o útěk. A nyní začíná další pokus o jeho přerod ve spořádaného občana.

Síla Gemini Rue spočívá ve dvou věcech - jednoduchosti a logice. Nuernberger si na sebe nenaložil zbytečně velký projekt, který by nikdy nedokázal dokončit, ale přistupoval ke hře ve smyslu přísloví "méně je někdy více". Nesnažil se o inovace v ovládání, které jinak většina vývojářů adventur považuje za zásadní, naopak se vrátil ke kořenům žánru.

U každého předmětu nebo osoby si tak můžete vybrat jednu ze čtyř základních akcí (ruka, noha, oko, ústa), případně použít některou z věcí, které máte v inventáři. V době, kdy se většina nových adventur uchyluje ke kontextovým kurzorům, působí tento typ ovládání paradoxně jako revoluce. V přísně logických postupech vám totiž nechává prostor pro přemýšlení a zároveň vám nevnutí pocit, že všechno musíte provádět přesně tak, jak si autor naplánoval.

Střídmost hry se projevuje i v dialozích, které neobsahují ani jediné slovo navíc. V porovnání se současnými zbytečně ukecanými hrami působí Gemini Rue jako balzám na duši. Dialogy jsou větvené, ale i vedlejší a nepovinné konverzace vám poskytnou zajímavé informace, které můžete využít při řešení dalších problémů nebo při skládání obrázku světa na pozadí Neurnbergerova příběhu.

To samé platí i při řešení úkolů. Ostatní postavy příběhu se chovají jasně a uvěřitelně. Jejich úkolem není naskládat před vás hromadu úkolů, které jsou na první pohled úplně zbytečné. Naopak, odehrají si svou roli, zaujmou a dále se k nim vrátíte jen když to sami uznáte za vhodné. Na začátku možná budete překvapeni přímočarostí, s jakou budete Gemini Rue procházet. Můžete tomu říkat třeba jednoduchost a vrátit se ke kombinování myši se smetákem.

Moderní retro

To pravé slovo, které Gemini Rue charakterizuje i jako celek, je ale preciznost. Dokonce i v pozdějších fázích, kdy se problémy značně zkomplikují, nesklouzne hra do nesmyslného kolotoče překážek natahujících herní dobu. Ta je mimochodem i tak velmi slušná - ke konci příběhu se dopracujete až po nějakých deseti hodinách a to vám ještě Gemini Rue nechává docela zajímavý prostor na opětovné hraní.

Pokud vyžadujete technicky dokonalou grafiku, přestali jste číst zřejmě už na prvním řádku této recenze. Ostatní technické aspekty hry, zejména dabing, jsou už ale na úrovni moderních adventur, což vzhledem k poměrům, ze kterých Gemini Rue vyšla, dost překvapuje. Hudební doprovod po většinu hry pomalu plyne a dokresluje depresivní atmosféru, v dramatických chvílích vám ale dokáže vehnat do žil adrenalin.

Ano, dramatické chvíle - v Gemini Rue můžete v některých okamžicích i zemřít, a to buď při přestřelkách nebo ve chvílích, kdy musíte rychle uniknout z nebezpečných situací. Střílení tak trochu připomíná akci v Another World. Naštěstí ho ale není mnoho a nezačne vás rušit od už tak napínavého příběhu.

Nižší rozpočet hry se ale přeci jenom někde projevuje - ovládání pohybu postav není úplně dokonalé a takové vycházení z otevřených dveří se může stát na chvíli malou noční můrou. Stejně tak retro grafika si vybírá svou očekávanou daň. Pixel-huntingu zde sice není ani zdaleka tolik, jako v některých klasikách, ale pár nepříjemných zákysů se vám díky němu nejspíše nevyhne.

Profesionálům na truc

Gemini Rue je jednou z nejlepších adventur poslední dekády hlavně proto, že ukazuje, jak vytvořit skvělou hru s fascinujícím příběhem bez profesionálního týmu a velkého rozpočtu. Stačí se jen držet logiky, nechat plynout zajímavý příběh bez idiotských výmyslů a podpořit to všechno stylovou grafikou, kvalitní hudbou a odpovídajícím dabingem.

Všichni ti němečtí borci chrlící jednu adventuru za druhou, všichni protřelí veteráni, kteří se snaží "inovovat žánr", ti všichni by se měli po dohrání Gemini Rue posadit a zamyslet se. Kouzlo tohoto žánru přece nespočívá v neustále "vylepšovaném" ovládání, počtu předmětů v inventáři nebo ve stovkách nádherně renderovaných lokacích. Cílem a zároveň účelem je vyprávění příběhu. A my můžeme být vděční, že Joshua Nuernberger na to nezapomněl.