Gamedec

Kniha jako videohra ve videohře

Menší polské studio Anshar se na Kickstarteru loni vytasilo se zajímavým izometrickým RPG jménem Gamedec, které na první pohled může připomínat fantastické Disco Elysium, ať už žánrově, nebo třeba absencí jakéhokoliv soubojového režimu. Prim zde totiž hraje vaše vyšetřování, sledování stop a správně volené otázky, i když obzvlášť to poslední je rozporuplné, protože nic jako špatná otázka neexistuje. Vaše chování vám některé dveře otevře a některé zase zavře, ale vždy vás posune nějakým směrem.

Cyberpunkový svět mazaných detektivů není novou značkou. Polský autor sci-fi Marcin Sergiusz Przybyłek totiž stvořil knižní trilogii Gamedec, ze které hra vychází. Jestlipak vám příběh polského spisovatele adaptovaný do ambiciózního RPG nepřipomíná nějakou další značku…?

Detektivem dvou světů

Nechme ale Geralta z Rivie stranou a vraťme se zpátky do Varšavy. Na začátku si můžete vybrat svého bezejmenného detektiva a určit mu nějaké základní povahové vlastnosti, které dají vaší postavě jakýsi základ, ale stejně se vše odvíjí od toho, jak se chováte ve hře. Jestli očekáváte akční jízdu, budete každopádně zklamaní. Gamedec je ukecaná hra a akční sekvence tu prostě a jednoduše nejsou. Jedná se o zdlouhavou detektivní práci, kde prim hrají výslechy postav, sbírání důkazů a následná rozhodnutí.

Hra se odehrává ve dvou rovinách: V reálném světě, který se nazývá Realium, a v tom virtuálním jménem Virtualium. Příběh vás zavede do několika virtuálních realit, ale vyšetřování vás nemine ani v Realiu.

Jednotlivé virtuální světy by snad nemohly být odlišnější a vždy přinesou něco nového. Všechny mají svou jedinečnou atmosféru – ve hře zaměřené na farmaření potkáváte hráče, kteří se starají o svá políčka a ta samá možnost je nabídnuta i vám. Špinavé uličky hry, kde se jedná především o sexuální služby všeho druhu (zdravím tě, Jednorožče!), mě zase pocuchaly nepříjemnou a místy až odpudivou atmosférou zkaženosti.

Hra obsahuje celkem čtyři detektivní případy, které vás provedou napříč Virtualiem i Realiem. I když na první pohled spolu případy nesouvisí, postupem času se vše propojí a příběh se prováže a zmohutní.

Jenže teď přichází můj největší problém s celou hrou. První dva případy jsou naprosto vynikající a skvěle napsané. Navíc v nich cítíte přesah, kdy se řeší témata pro nás stále aktuální. Druhá polovina hry na mě ale působila, jako by jí těžce došel drajv – pokles scenáristické kvality je skutečně značný. A to je sakra škoda.

Po stopách až ke kráse či zkáze

Vyvrcholení hry je pak už opět povedené a každý z šesti potenciálních konců je svým způsobem zajímavý, byť si některé z nich svými rozhodnutími zamknete. A jaká že to jsou rozhodnutí? Inu, obecně vzato pramení z výslechů jednotlivých lidí či hráčských avatarů a největší devízou hry jsou právě rozhovory, v nichž si musíte získat něčí důvěru, aby vám pověděl vše, co chcete vědět. Buď se vyslýchanému můžete vlichotit takovým způsobem, že vám odhalí své karty, nebo ho můžete vykolejit natolik, že vás začne nenávidět a uklouzne mu ve vzteku nějaká informace.

Obě cesty jsou relevantní a na každou kořist je třeba zvolit adekvátní taktiku. Taky se může stát, že s vámi postava absolutně přestane komunikovat, a vy si tak zamknete stopu, které by vám mohla pomoct rozluštit případ.

Jednotlivé stopy do sebe skládáte pomocí vlastní dedukce a hrozně mě bavilo, že vaše volba je nevratná. Stalo se mi, že jsem zbrkle došel k mylnému závěru a hra mě prostě vedla špatným směrem, jako by bylo všechno v pořádku.

Vzniká tak skvělý pocit, že každé rozhodnutí se počítá a každá „chyba“ vás někam dovede. Výsledek vyšetřování se vždy po dokončení případu dozvíte v místní televizi a nejednou jsem byl překvapen, co všechno mé kroky způsobily.

Na všem záleží

Jak jsem už psal, na začátku vás čeká volba, jaké základní povahové vlastnosti bude mít váš detektiv. Volba se poté odrazí v tom, kolik bodíků budete mít v každé ze čtyř dostupných kategorií. Skrze tyto body si posléze odemykáte nové schopnosti, které zpřístupňují další varianty, jak vést vyšetřování.

Kategorie vyjadřují různé vlastnosti vašeho detektiva: rozhodnost, kreativní myšlení, analytické myšlení a sociální cítění. Nutno podotknout, že k otevření dalších komunikačních možností je potřeba sbírat bodíky do všech čtyř kategorií – bodíky, které se většinou získávají právě během dialogů podle vašich odpovědí. Leckdy i za naprosto banální odpověď dostanete odměnu, která vám v budoucnu může velmi dobře posloužit.

Občas mi ale nabízená volba odpovědí přišla poněkud zmatečná, a i když jsem se zrovna soustředil na sbírání bodů například do rozhodnosti, najednou mi v klíně přistál bod analytického myšlení a poté jsem trpěl přebytkem bodů, které nešly utratit, protože mi chyběly body v něčem, co jsem zaboha nemohl získat.

Vlastnosti k odemčení jsou zajímavé, a co je nejlepší, lidi na vás podle nich budou reagovat. Jako léčitel můžete ošetřit zraněnou dívku, která vám díky tomu začne lehce důvěřovat, ale třeba s odemčeným skillem celebrity ve vás dívka vidí svoji modlu a prozradí více, než původně chtěla.

Krása navzdory chybám

Na rozdíl od velmi líbivého grafického kabátku, ze kterého dýchá cyberpunk na všechny strany, mě nemile překvapil technický stav. Hra se mi několikrát kousla takovým způsobem, že jsem musel načítat starou uloženou pozici. Po prvním seknutí, které mě vrátilo asi o tři hodiny zpátky, jsem už ukládal každých deset minut, ale i tak mě taková chyba nepříjemně zaskočila. To samé se dá říct o hudbě, která občas naprosto vypadla, občas zase nepřestala hrát, i když bylo jasně zřetelné, že tady se velkolepý koncert rozhodně odehrávat nemá.

Přesto je Gamedec povedená hra. Pomáhá tomu samotný svět relativně blízké budoucnosti, a to i díky ohromnému, propracovanému kodexu, který dodává neustále nové informace o fungování všeho kolem vás. Rozhodně doporučuju tohle příjemné čtení nevynechat.

No a zapomínat nesmíme ani na ten největší triumf ze všech – Gamedec je originální, povětšinou dobře napsané RPG, ve kterém nebudete bojovat, ale přemýšlet a přesvědčovat. Když se rozhodnete „špatně“, hra s tím počítá a neplácne vám přes monitor Game Over. A ono to kupodivu funguje!

Mám skoro pocit, jako by nám tu před očima vznikal nový žánr (do kterého klidně můžeme retrospektivně zařadit například oba Tormenty) – hra na hrdiny, ve které tak úplně nejste hrdina. Minimálně ne tím způsobem, že byste přišli a všechno pokosili pistolí nebo mečem. Vážně to stojí za prožití, nebo aspoň vyzkoušení.