Funko Fusion

Milion světů, jedna nuda

Funko Fusion od studia 1010 Games je singleplayerová akční adventura, říznutá plošinovkou, která působí, jako by se někdo pokusil vyrobit vlastní Lego hru, ale nevěděl jak. Což je poměrně kuriózní situace, vezmeme-li v potaz, že 1010 Games založil a vede Jon Burton, tedy vývojář, který také stojí za TT Games a studiem Traveller's Tales, jež vyrobilo celou řadu povedených Lego her. Na papíře by se tak Funko Fusion mělo svým stylem a žánrem přesně trefit do vývojářského umu autorů. Jenže papírový předpoklad a skutečný výsledek jsou dvě velmi rozdílné věci.

Ansámbl je přitom velmi pestrý – s titulními vinylovými figurkami Funko se podíváte napříč světy sedmi hlavních (Jurský svět, Jednotka příliš rychlého nasazení, Věc, Vládci vesmíru, Battlestar Galactica, Scott Pilgrim, Umbrella Academy) a celé řady vedlejších franšíz.

A nebudu zastírat, když jsem v jedné úrovni našel odbočku s Xenou, princeznou bojovnicí, a do sluchátek se rozezněla úvodní znělka prastarého (ale prostě a dobře božího) seriálu, nostalgie mě trefila s intenzitou rozjetého vlaku. Jenže přesně tohle je také jediná radost, kterou je celá hra schopná nabídnout – onen pocit „Jé, to znám!“ Ale co z toho, když je samotné hraní zábavné jak loupání brambor?

Za herní mizérií přitom nestojí žádný špatně zvládnutý divoký experiment či jiný nečekaný důvod. Právě naopak, tvůrci prostě jen bez inspirace vyrazili po cestě nejmenšího odporu, složili dohromady ty nejběžnější, nejobyčejnější a nejfádnější designové prvky, oblékli je do hávu známých značek a mysleli si, že to bude stačit. Vzdor pestrobarevným světům se dostavil očekávaný výsledek: Vznikla šeď.

Hra nabízí pětatřicet úrovní, po pěti v každém univerzu, ale v drtivé většině z nich budete pořád dokola dělat to samé: Hledat několik částí čehosi, aby se otevřely dveře, řešit opakující se rébusy a zabíjet přívaly nepřátel. Ani jedna činnost přitom nestojí za pochvalu.

Boj působí prvních pár minut docela dynamicky, jenže korek může zůstat v hrdle šumivého vína – jaká je akce v první scéně, taková je bez sebemenší změny po celou hru, což znamená, že se velmi rychle okouká, zábava zmizí jak pára nad hrncem a dostaví se jen sílící otrava pokaždé, když se na vás zas a znova vyvalí další vlna plastových zlosynů. Všichni nepřátelé se zabíjí prakticky stejně a zbytečně zdlouhaví bossové mají jednu mechaniku. Jednu! Pokaždé stejnou!

Hra nejspíš vysílá podprahový ekologický komentář o důležitosti recyklace plastů, protože úplně stejně opakuje i hádanky, a dokonce i celé úrovně. Například všech pět levelů světa Jednotky příliš rychlého nasazení se odehrává v jedné lokaci, jen s jinak rozmístěnými body zájmu a jinde poschovávanými sběratelskými předměty. Představte si, že máte nutkavou potřebu všechno posbírat a prozkoumáváte kvůli tomu to samé prostředí pětkrát. Také vás zalil studený pot?

Hraní se záhy po začátku slilo v jednu v beztvarou hmotu, kterou jsem se musel nutit konzumovat, bezmyšlenkovitě opakoval ty samé úkony, bez špetky radosti či vzrušení likvidoval pořád stejné vlny nepřátel a co chvíli se rozčílil nad nějakou designovou botou. Stereotyp občas naruší odbočka do jiného světa, ale i v nich opět děláte zase to samé. A uspokojení nepřichází, ani když najdete nějaký schovaný předmět. Beztak jsou všechny na očích a jejich sbírání nemá žádnou reálnou pointu. 

Poklady?

Ano, jasně, že tu můžete hledat asi tak miliardu různých nesmyslů, padesát kyblíků kuřete, čtyřicet fosilií, součástky nových zbraní (se kterými se však střílí úplně stejně jako s těmi základními) a kýho výra ještě, ale jedná se o naprosto samoúčelnou záležitost, protože hra vás za posbírané předměty beztak neodmění. Prostě je jenom máte. Blahopřeji.

Vlastně ne, pozor, občas můžete sbíráním a průzkumem úrovní odemknout nové figurky. Volba, za koho hrát, je nicméně pouhou iluzí, protože se jednak za všechny hrdiny hraje zcela totožně, a jednak hádanky vyžadují využívání schopností, které ale nemají k dispozici všichni. Takže stejně musíte hrát za toho, kdo je má. Jinak řečeno – když například puzzly ve světě Scotta Pilgrima prakticky všechny vyžadují využití zesilovače, který ale umí používat jen Scott Pilgrim, je pak opravdu zapeklitý oříšek vybrat si, za koho budete hrát, není-liž pravda?

V každém levelu najdete i řadu hádanek, které při prvním průchodu nejdou vyřešit (což vám ale hra mimochodem zapomene sdělit) a je potřeba se do úrovně vrátit později s jinou postavou z jiného světa. Neumím si ale moc představit, jaký masochista by hru tímto způsobem dobrovolně procházel více než jednou. Protože ona to i napoprvé vážně není žádná sláva.

Herní design je nezajímavý, design úrovní jakbysmet, inspirace na bodu mrazu a příběh je zhruba někde na úrovni Maria – nejzlejší zlosyn zle páchá zlé zlo, protože je zlý, hotovo nazdar. Což by upřímně nemuselo vadit, kdyby i ostatní části hry byly na úrovni Maria, jenže k tomu mají daleko jak já ke schopnosti uběhnout maraton.

Každý svět pak formou zjednodušené karikatury převypráví děj předlohy. A je to nejspíš právě zde, kde rozdíl oproti Lego hrám bije do očí nejvíc – nemluvné figurky Funko se sice snaží o situační komedii, ale výsledek je plochý a umělohmotný jak samotní aktéři. Scény jsou prosté šarmu a pokusy o vtipy se míjí účinkem. 

Až mě napadá, jestli tu náhodou neférově neplivu na hru, která měla být především pro děti. Jenže to pak zase moc nedávají smysl zvolené značky – který mládežník dnes ocení Vládce vesmíru nebo Battlestar Galacticu? Nemluvě o tom, že třeba výlet do hororového světa Věci umí být i v plastovém provedení docela náležitě nechutný a osobně bych ho malým hráčům rozhodně nedoporučil – minimálně pokud nechcete, aby měli do šestnácti noční můry. Tak pro koho to je?

Abych nicméně jen nehanil, zrovna zmíněných pět levelů z Vládců vesmíru je docela fajn díky poměrně zábavným hádankám s portály. A také je potřeba pochválit soundtrack – hudební podkres samozřejmě pochází z probíraných franšíz, ale je zvolený velmi dobře. Ale na vylepšení celkového dojmu to ani zdaleka nestačí.

A ještě to běží špatně

Upřímně, byl bych schopen přijmout možnost, že se mi hra prostě jenom strašlivě netrefila do vkusu a někdo by v ní přeci jen mohl nalézt jisté zalíbení. A pokud se řadíte k pravověrným fanouškům některé ze zastoupených značek, samozřejmě k tomu máte větší předpoklad. O průměrném designu jako takovém se sice nedá moc debatovat, ale tak... pět z deseti?

Možná, ale to by hra musela alespoň fungovat. Jenže ona je na tom i technicky dost bledě – hrál jsem na PlayStationu 5, kde jsou k dispozici klasické dva režimy, jeden upřednostňující kvalitu a druhý výkon. Režim kvality se, jak už jsme si tak nějak zvykli, absolutně nedá hrát, jenže on i ten výkonnostní běží mizerně: Propady snímkové frekvence jsou na denním pořádku především při rychlém otáčení či v přítomnosti částicových efektů a některé úrovně zejména z Jurského světa kazí už tak pokulhávající zážitek trhaným obrazem a pekelným frameratem od začátku do konce.

Hra jednou natvrdo spadla, na což na konzoli opravdu nejsem zvědavý, a já musel procházet celou úroveň od začátku. Nepřátelé se poměrně často zasekávají o prostředí, jeden level jsem úplně rozbil tím, že jsem vyskákal, kam jsem neměl, a pak se nespustil skript přivolávající bosse, já zůstal stát v aréně samotný jak hydrant a opět musel restartovat. A občas se povede i taková chuťovka, jako že důležitý předmět vypadne z truhly třeba pod kámen, kde nejde sebrat. Správně, zase restart. A to se pak snaha o shovívavost velmi svižně vytrácí.

Pocit, že je ve hře všechno z umělé hmoty, je s největší pravděpodobností tvůrčím záměrem, ale tenhle dojem se bohužel týká i celkového zážitku. Hrát Funko Fusion je jak žvýkat igelitový pytlík. Titul bez chuti a bez zápachu, který krom slavných značek nenabízí nic. Žádný přínos, žádnou vlastní duši, šarm nebo osobnost. V monotónní nudě sem tam probleskne zábavnější chvilka, ale to ani omylem nestačí, aby hra stála za čas, pozornost nebo nedejbože peníze.