Full Throttle Remastered
Solidní remaster, který neurazí překreslenou grafikou, a nadchne vyčištěným zvukem. Především výborný dabing v čele s hlavním hrdinou zachraňuje jinak průměrnou adventuru ze chřtánů času.
Jako by to bylo včera – kdyby to nebylo před dvaadvaceti lety. Demo tehdy fungl nové adventury studia LucasArts zaměstnávalo nejednoho hráče dokola a dokola, protože bylo za prvé velmi krátké a za druhé naprosto strhující. Motorkář Ben a jeho gang Polecats, brázdící blízkou budoucnost kdesi na americkém středozápadě, perfektní dabing i animace, no a navrch fantastická vypalovačka od kapely Gone Jackals na úvod, to všechno rozdráždilo fantazii na maximum. Plná verze Full Throttle ale vyvolala reakce všelijaké. Zatímco jedni velebili její výše uvedené a tedy vesměs produkční kvality, adventurní puristé měli problém s nízkou obtížností a celkovou délkou hry, která byla na zhruba osmi hodinách hluboko pod tehdejšími standardy.
Už proto bylo pozoruhodné se v letošní remasterované verzi kousnout hned v úvodních minutách. Stojíte před plechovými vraty šrotiště a marně si lámete hlavu, jak zafixovat řetěz, kterým jste vrata vytáhli nahoru. Znovu několikrát procházíte těch pár dostupných obrazovek a přijde vám, že řešení prostě neexistuje. Copak šlo na tak malé ploše mohl něco přehlédnout? Samozřejmě, že šlo.
Motor už práci vzdal
Full Throttle je v roce 2017 hrou výrazně obtížnější, ale ta zvýšená obtížnost
nejde jen na vrub úbytku šedé kůry hráčské. Jakkoli se dílo z hlav Tima
Schafera a Dave Grossmana vyhýbalo vyloženě surreálným hádankám z řady
tehdejších adventur, o nějaké designérské eleganci tu nemůže být řeč. Mnohá
řešení se tu naopak ukrývají za jakousi lajdáckostí vymyslet k nim přirozenou
cestu. Příklad s vraty a řetězem dopadne ještě dobře, ale často vás tu budou
trápit nenápadné šipky a ničím logickým nepodmíněné návraty na navštívená
místa, vedoucí snadno k záchvatům zuřivosti. Obzvlášť proto, že hra touhle
recyklací nastavuje svůj i z dnešního pohledu stručnější obsah. Samotná délka
by vůbec nevadila, ale prázdnota většiny obrazovek nás upřímně překvapila.
Budiž, po remasteru nelze chtít nové postavy, předměty či prostě jenom hlášky. Ale s čím měli „restaurátoři“ strávit daleko víc času, jsou akční pasáže. Ty byly na facku řetězem už v době vydání a v oprášené verzi jsou snad ještě horší. Trhaná animace a nepřesné ovládání dělají z motorkářských bitek skutečnou torturu a je s podivem, že v Double Fine nevyužili příležitosti tuhle hrůzu překopat do něčeho klidně triviálního, ale zábavného.
Silnic král
Nejenom bitky jsou příkladem, jak z výtvarného stylu hry trčí
trojrozměrné modely. Respektive příkladem, kdy vysoké rozlišení odkrývá
vizuální nesoulad, který nebyl dříve TAK patrný. Jinak hra naštěstí vypadá
perfektně a s výjimkou pár statických obzorů (oproti animovanému originálu) lze
mluvit o modernizaci, zachovávající původního ducha. Mezi starou i novou verzí
navíc můžete po vzoru remasterovaných Monkey Islandů volně přepínat a s
výjimkou zmiňovaných 3D modelů jde o střihy, ze kterých remaster vychází
naprosto se ctí.
Výhrou na celé čáře je pak vyčištěný zvuk, včetně původního
dabingu. Nechce se věřit, že fenomenální Roy Conrad v roli motorkáře Bena už do
svého náhlého skonu nenamluvil žádnou podobně pamětihodnou postavu. Kdyby
existovala univerzita herního dabingu, jmenovala by se po něm katedra tvrďáků.
Conradovi samozřejmě pomáhá scénář, balancující na hraně sebeparodie tak, aby
se z příběhu nestala fraška.
A právě příběh zůstává páteří celého zážitku. Cesta falešně obviněného motorkáře za spravedlností a svobodou asfaltu je sice ve zpětném zrcátku béčko jak z učebnice, ale béčko s áčkovým šarmem a srdcem, tepajícím na tom nejlepším místě: pod koženou bundou a v sedle futuristického chopperu.