Frankenstein: Master of Death
Stejně jako Frankenstein měl "své chyby," neobjede se bez nich ani hra, která o stvoření umělé bytosti vypráví. Není ani čistou adventurou, ani logickým hlavolamem. Občas se zdá příliš lehká, jindy zase matoucí, ale šarmem a zábavností si vás nakonec dost možná získá.
Legenda o Frankensteinovi, “moderním Prométheovi", dodnes přežila v mnoha literárních, filmových i herních adaptacích. Zatím posledním střípkem do umělecké mozaiky je klikací adventura Frankenstein: Master of Death od brněnského studia Fineway a petrohradského týmu JetDogs. Téměř dvě stě let starý příběh oživuje sympatickou hratelností s řadou logických rébusů a pomalejším tempem, jako stvořeným pro budování napětí.
Victore, co jsi to zas oživil?!
Jádro literární legendy zůstalo v herní novince zachováno. Charakterizuje jej věčná otázka: Proč by věda nemohla pomoci porazit nemoc a smrt? Jak si mnozí pamatují, doktora a vynálezce Victora Frankensteina dovedla tato výzva až na pokraj záhuby a způsobila světu nemalé potíže. V umělé bytosti, jíž obětoval veškeré tvůrčí úsilí a později i své jméno, totiž "neuplácal" jenom prototyp věčného života, ale vytvořil lidem i věčného souputníka.
Hra naložila s uměleckou předlohou citlivě a umělý Frankenstein, nevzhledné monstrum s nadlidskou silou, je opět vyobrazen jako tragická postava. Jeho emoce a činy jsou pokaždé doprovázeny takovou zkázou, že se střetávají s tím nejhlubším nepochopením společnosti. Vlastně lze konstatovat, že příběhový základ hry byl zpracován bez poskvrny. Žádný kýč ani extrém se nekonají, i v nové adaptaci Bytost nepřímo vzkazuje lidem, že by si neměli hrát na Boha, a střežili se příliš ambiciózních vědeckých experimentů.
Nové prostředí, nové výzvy
Jak už je ale pro díla založená na Frankensteinově legendě typické, každé si danou látku poupraví dle svých potřeb, a ani Master of Death není výjimkou. Hráči se proto oproti předloze setkají s poněkud odlišnými reáliemi, jiným vývojem událostí i řadou víceméně nečekaných momentů.
Mezi nepříliš typické obrazy nové herní adaptace může například patřit výlet letadlem či krmení tygra otrávenou flaksou masa. Hráče také výrazně zaměstná sběr magických artefaktů. Bez nich, ať už se to legendě nepodobá sebevíc, se prostě neobejdete, protože slouží k plnění klíčových příběhových úkolů.
Tak trochu adventura
Frankenstein: Master of Death zkrátka ctí, že hra musí fungovat sama a sobě, ne jen jako upomínka knižní předlohy. Proto si děj ohýbá ku prospěchu herní mechaniky. Žánrově se ovšem Frankenstein ve své herní podobě těžko škatulkuje. Tuhle hru z mnoha důvodů nelze považovat za čistokrevnou adventuru. Pouze se jí přibližuje, například poklidným tempem, a řadí se tedy do podžánru hidden object.
Hra opravdu nikam nepospíchá, už proto že to ani není technicky možné. Veškerá interaktivita se totiž odehrává na statických obrazovkách s více či méně skrytou interaktivitou. Zvlášť sympatický bude tento systém hráčům znalým například prvního dílu série Myst. Ovšem lahůdku v podobě 3D animací činností, třeba olejování šroubku, si vychutná každý.
Na perfektně namalovaných obrazovkách, stylově koketujících se steampunkem a viktoriánskou érou, si na klasické adventury vzpomenete pokaždé, když vstoupíte do inventáře. Ten se poměrně brzy zaplní nástroji a věcmi v množství adventurám víc než odpovídajícím a sběr interaktivního harampádí navíc občas doprovodí i starobylý syndrom pixelhuntingu. Tady se ale naštěstí věcičky schovávají spíše z uměleckého záměru než kvůli nedokonalé technologii.
Cesty prostorem
Nakonec ovšem uznáte, že Frankenstein: Master of Death klasickou adventurou přeci jen není. Už jenom proto, že ve hře prakticky neexistují zbytečné předměty či jejich nefunkční kombinace. Hra prostě nedovolí chybovat. Nejspíše proto, aby hráče za chyby nemusela, například prostřednictvím nekonečných zákysů, trestat.
Veškerá interaktivita je v Master of Death na poměry adventurního žánru dosti přímočará, čímž vlastně vychází vstříc méně zkušeným hráčům, nebo zkrátka těm, kteří si nechtějí tolik lámat hlavu. O něco složitěji se daný koncept projeví jen v pozdějších fázích příběhu, kdy si kombinatorika vyžádá hledání předmětů napříč dlouhými řetězci obrazovek. Jednoduše, konkrétní řešení náročnějších úkolů se časem začne odehrávat mezi naprosto nesouvisejícími lokacemi.
Nechtěl bych prozrazovat, co všechno společného mohou mít přístav, netopýří sluj, nádraží či další zcela odlišné prostory, ale sehnat třeba ozubené kolo ve Frankensteinovi znamená absolvovat malou cestu kolem světa. Navíc takovou, kdy se budete na různá místa opakovaně vracet, což už není moc zábava.
Hráč se snadno ocitne v myšlenkové pasti. Zažijete nemálo momentů, kdy najednou nevíte, kde vlastně jste a co hledáte. A může být hůř, když marně přemýšlíte, co jste před mnoha minulými obrazovkami viděli, a teď by se mohlo hodit.
Frankensteinovy kejkle s prostředím nemusí být každému po chuti. Zvláště po zjištění, že snaha o dezorientaci slouží primárně k zakrytí největších slabin celého projektu. Tedy, že příběh i herní postup jsou vlastně velmi lineární. K žádnému řešení neexistuje alternativa, a stejně tak děj je prostý jakýkoliv odboček.
Kvůli neustálému střídání obrazovek a prostředí působí hra mnohem komplikovaněji, než ve skutečnosti je. Přitom doba čistého hraní bez zákysů se sotva přehoupne přes tři hodiny. Schopnějším hráčům může tedy Frankenstein: Master of Death připadat krátký, stísněný nebo přímočarý, a ani možnost volby vyšší obtížnosti pro případné opakované hraní nepřinese kýžené zadostiučinění.
Umění a logika
Aby však hodnocení Master of Death nevyznělo nezaslouženě negativně, ponechal jsem si na závěr zmínku o vlastnosti, která hru vrací zpět na výsluní. Tam, kde tvůrci ubrali na adventurním základu, jako kompenzaci přidali logické prvky a hádanky, tolik oblíbené v současné nezávislé herní scéně.
Prakticky každý příběhový úkol hráče přivede k nějakému mechanickému či myšlenkovém puzzlu. Řada rébusů je na tak solidní úrovni, že snese srovnání s tím, co produkují moderní plošinovky. Protože ale tvůrci puzzly přizpůsobili specifickému výtvarného stylu, mají specifické kouzlo. Ve spojení logiky a nápadité výtvarnosti odhaluje Frankenstein svoji nejatraktivnější tvář. Vrcholem hádankové části hry jsou obrazové koláže, v nichž hledáte skryté objekty, které ještě musíte důvtipně párovat. Ke sklence patří dobré víno a k hodinám třeba ručičky.
Umělecká zátiší s harampádím vás budou provázet celou hrou, a přestože se prvek dost opakuje, budete se na každý těšit, jako by to bylo poprvé. A to je ostatně jeden ze základních charakteristických rysů celé hry. Ačkoliv z celkového pohledu Frankenstein: Master of Death nemůže konkurovat nejlepším příběhovým ani logickým hrám a navíc své poměrně komorní rozměry, délku i přímočarost halí do občas matoucího pobíhání od čerta k ďáblu, přesto si vás získá. Není sice dokonalá, ale má styl i osobitost a harmonicky je spojuje s obyčejnou zábavností. A to každé herní dílo nedokáže.