FRACT OSC

Verdikt
60

Skládej hudbu, jako zedník staví dům! Fract naučí hráče vnímat zvuk opravdu prostorově, nesčetněkrát si na něj dokonce sáhnete. Nicméně hra má velmi tvrdou slupku a mezi komplikovanými puzzly se občas skrývá i frustrace.

Počítač

WindowsWindows

14,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

14,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Phosfiend Systems
Vydání: 22. dubna 2014
Štítky: indie hra, hudební, plošinovka, hudební hry, logické

Fract je průzkumná „3D plošinovka“, využívající vektorovou grafiku a skutečně netradiční design. Svou zvláštní herní výbavu navíc balí do tak (zdánlivě) nepřátelského kabátku, že to člověka napoprvé až zabolí. Hra se nehlásí o pozornost, nesnaží se vyčnívat a její atraktivita je pochována jako středověká studna pod supermarketem. Fract na sebe nedbá a při prvním herním kontaktu je až schválně nezajímavá.

Rubíny uprostřed nepohody 

Hra však naštěstí přeci jen začne brzy spolupracovat. Vyplivnutí uprostřed ničeho, bez motivace i jasného kurzu, si vykročíte krajinou vstříc nejprve nicotným, posléze stále větším až přímo gigantickým objektům.

Fract se zničehonic začne jevit náramně zajímavě. Najednou dostane podivná krajina řád, a když přeskočíte pár dalších geometrických hrud, všimnete si drobných objektů zářících neonem. Kdo by to byl řekl - uprostřed kovové šedi vykvetly muškáty! Jejich růžová barva a kosočtvercový tvar na působí dojmem rozsypané truhly rubínů. V moři průměru okolo to je úplné zjevení.

Fract nicméně překvapuje dál. Šok přijde, když s vámi začne nepřímo komunikovat. To se vám takhle pod nohama začne třást země a vyroste z ní futuristická stanice. Je to jakýsi checkpoint, jenž umožní ovládat složitý aparát s účinky na míle vzdálenými. Sepnete tlačítko, otočíte neonovým kohoutem a do zad udeří ostré světlo. V dáli, kde se dřív rýsovala jen nehmatatelná silueta, zazáří velký futuristický maják. A za ním další a další. Je v tom cosi mystického. V nekonečně pustině bez života se rozsvítily mrakodrapy. Byly jako Deus ex machina - bohové ze stroje.

Běžíte jsem stavbám vstříc, avšak stále si nejste jistí smyslem všeho toho pachtění. Je Fract hra, jejíž podstatou je utíkat od jednoho svítícího bodu ke druhému? Z myšlenek vytrhne další svatyně, ještě větší než ta původní, vztyčená jako houba po galaktickém dešti, s níž se Fract definitivně odkope. Ukáže biomechanickou kulturní krajinu a je nasnadě, že místo vinohradů osázela hra svou zemi futuristickou verzí Stonehenge. Pylony a svatyně se navzájem osahávaly neonovými paprsky, promlouvaly k sobě a vás pozvaly k mystické seanci. V tajuplném fluorescenčním valčíku se začal rýsovat úplně nový příběh.

Tak podej třeba notu

Pobíhat pustinou, zakopávat o barevné smetí a rozsvěcet lampy v altáncích by samozřejmě dokázalo upoutat pozornost jenom na chvíli. Je to naštěstí jen náznak skutečného smyslu Fractu a navíc dosti ošidný. Hra se totiž časem představí nikoliv coby ráj světel, ale jako obrovské hudební studio. To hudba je ve Fract světlem, světlo je barvou a barva znamená jedno velké nekonečné puzzle.

Skládat hudbu ve Fract, to je ovšem jako stavět velký alegorický dům - ovládat futuristické stavební věže, přesunovat blýskavé kvádry, budovat, kombinovat a nebránit se náročnému přemýšlení. Cokoliv, na co se ve Fract sáhne, je šíleně znetvořená hudební nota v podobě naprosto nehudebního objektu, uvězněna v moři těžko pochopitelné stavební logiky. Hudba se ve Fract buduje z velmi netradičního notového materiálu a z takto abstraktního stavění bolí spíše hlava než ruce. Však uvidíte.

Tóny čekající na rekonstrukci

Fract je v jistém ohledu ta nejoriginálnější hudební hra, neboť vypadá jako 3D plošinovka, hraje se jako 3D plošinovka, řeší se v ní puzzly ne nepodobné prostorovému Tetrisu, ale to hlavní vám zaznívá kolem uší. Je to skutečně hudba, ale pokud má hráč dojem, že zvukový doprovod je ve hře jaksi nedokonalý, je to právě proto, že on sám je hlavním dirigentem a falešné tóny v různých oblastech fantaskního světa čekají na sladění.

Jenže skládání hudby je ve Fract opravdu prací jen pro otrlé virtuózy. Nemusíte mít zrovna hudební sluch, nicméně býčí vytrvalostí byste disponovat měli. Fract jako celek opravdu žádnou hudební aparaturu nepřipomíná, to je jedna z nejvíce diskutabilních vlastností celé hry. Nástroje nutné ke sladění dostaly vzhled dobrodružných dungeonů, futuristických chrámů, téměř steampunkových strojoven či jinak složitých konstrukcí, a tak má hráč co do činění se světem, který místo aby inspiroval, hlavnímu hernímu motivu se spíše vzdaluje.

V příliš abstraktní říši hudby 

Naprosté nepropojení témat se bohužel promítá do nesrozumitelné složitosti puzzlů. Fract jako hra bez nepřátel vzdoruje hráči opravdu jen těžko odhalitelnou logikou svého světa a jeho hloubka, smysl a celková funkčnost nejspíše zůstanou mnoha hráčům zcela utajeny.

Obtížné totiž není jen odhadovat, jak se teatrální a zbytečně překomplikované hádanky přivádějí k životu. Hráč totiž při naprosto nelineárním a neintuitivním postupu hrou, kdy si není jist vůbec ničím, ani úspěchem, ani nezdary, natožpak cestou samotnou, musí samozřejmě objevené zvuky napojovat na další zrekonstruované oblasti a to vše přivádět k vzájemné harmonii na několika kilometrech čtverečních.

Jak strašně to zní, tak se Fract i hraje. V podstatě celý svět je jeden ohromný rozpojený hudební obvod, u něhož nikdy nemáte jistotu, že jste ho objevili celý, a s jehož rekonstrukcí si po většinu času budete až přespříliš lámat hlavu. Často si člověk vlastně jen domýšlí, jak věci ve Fract fungují. Nebo by aspoň měly fungovat…

Navždy herní záhadou

Bohužel, Fract je projekt příliš výstřední i co do využití zajímavých nápadů. Například nejeden konstrukční puzzle s vámi bude fyzicky růst a rozvíjet se. Když dobře pokládáte gigantické (hudební…) kostky ve čtvercové síti, quest před vámi najednou rozvine mosty i schodiště, po nichž se dostanete hádance do týlu. Tam však pouze zjistíte, že jste definitivně ztratili směr i myšlenkovou nitku a na konto vám naskáčí desítky minut zoufalého pobíhání.

Z mnoha vyřčených důvodů tedy není ostudou Fract nerozumět. Nevisí nad ní otazník, zda skutečně obsahuje geniální a skvěle propracované prvky, ale zda jsou tyto jeho vlastnosti v dodaném balení opravdu něčemu ku prospěchu. Fract nelze považovat za hru v pravém sova smyslu. Na to jí chybí celá řada důležitých ingrediencí. Nevěnuje hráči pozornost, je prosta citu i emocí, a kdo by snad žádal sebemenší pomoc, též by ji hledal marně. Fract raději mlčky nechá své otroky páchat puzzly ve stylu pokus-omyl, pohlížet na každou výzvu nesystematicky od konce k začátku a za všechno jim poděkuje jen elektronickým popěvkem.

Phosfiend Systems nedokázali dát Fract jiný než mechanický rozměr. Stvořili hudebního Boha ze stroje, jenž rozložen na tisíce dílků nemotivuje ke zdravému hraní a místo satisfakce nabízí hlavně frustraci a beznaděj. Fract je z určitého úhlu pohledu geniální, ale zároveň i překomplikovaný experiment. Hra a zároveň i zbytečný vědecký pokus. Navždy bude malou herní záhadou. Její rozpolcenost se musí projevit i v hodnocení.