Fossil Echo

Indiánská pohádka

Tajemná věž ční nad krajinou až do zdánlivě nedosažitelných výšin. Malý chlapec, možná indián, se ji ze všech sil snaží zlézt, dostat se až na vrchol. Proč? Co ho tam čeká? Co se skrývá nad závojem mraků, který věž proráží? Naplnění chlapcovy touhy, záhadné poznání či snad pomsta podivným postavám v černém, které se mu pokouší v putování zabránit?

Na tyto otázky hra sice poskytuje odpovědi v podobě krátkých animovaných sekvencí a postupně se odhalující série piktografických kreseb, ale nelze se ubránit dojmu, že to není jejím hlavním posláním. Fossil Echo se snaží působit lyricky, téměř meditativně. K tomu samozřejmě přispívá přenádherný vizuál. Obrazovky malované jakoby napůl v akrylu, napůl akvarelem, fantastické hrátky s barevnou paletou, citlivě promyšlená kompozice. Scény chvíli pastelově jemné, chvíli sytě agresivní. Podoba hry je její největší předností a nemá vůbec problém si s vaší vnitřní náladou dělat, co se jí zachce, a nasměrovat ji, kam potřebuje.

O nic pozadu nezůstává ani hudební doprovod. Vzhledem k tomu, že se jedná o hru z nezávislé produkce, bylo by samozřejmě scestné očekávat nějaké symfonické představení, ale přiznejme si, ono by k vyznění díla vlastně ani moc nesedělo. Tóny, které podbarvují Fossil Echo, jsou jak kvalitní víno. Čisté, ryzí, nekomplikované, ale schopné rezonovat s přesně tou strunou mysli, na kterou cílí.

Hop a skok

Když se řekne plošinovka, můžete si představit ledasco. Hru s hádankami po vzoru Limbo, Braid či The Way, plíživou akci s tichošlápkovským překonáváním a likvidováním nepřátel, nebo třeba nezřízený masakr s občasným přeskočením propasti. Fossil Echo je ale plošinovkou v nejčistším slova smyslu, v níž vaší jedinou interakcí s prostředím bude skok a jeho cílem... plošinky.

To není moc, že? Hra si to uvědomuje, a proto skákavou hratelnost obaluje do různých hávů, aby se tak snadno nezajedla. Jednou tedy budete v pouhých siluetách šplhat jak o závod, zatímco kamera nemilosrdně stoupá vzhůru a vaším cílem bude jí uniknout. Jindy si na vás přichystá místnost plnou zasouvajících se plošinek a ztrouchnivělých trámů připomínající vězeňskou úroveň z Aladdina. Hopsající pokrm pak dokončují místa, která je potřeba proskákat tak, aby chlapec nebyl spatřen číhajícími nepřáteli.

Tyto tři styly hra vcelku pravidelně střídá. Ovládání je přesné, jak má být, postava reaguje okamžitě a nestane se, že by někdy provedla něco, co po ní nechcete. Vývojář Phil Crifo označuje své dílo za tzv. precision platformer, tedy plošinovku stavící na přesnosti. K takovému popisu vlastně ani není co dodat. Fossil Echo po vás bude vyžadovat neurochirurgickou preciznost v každé obrazovce, a to nejen v umístění vašich skoků, ale také v potřebném načasování.

Rozpolcenost

Až potud všechno dobré. Překrásná výtvarná stránka, skvělá hudba, náročná, ale chytlavá hratelnost. Problém tkví jinde, a totiž v tom, že hra působí dojmem nejistoty. Neví, co vlastně chce. Snaží se o několik úhlů pohledu, o několik postojů naráz, ale bohužel nemá prostředky k tomu, aby taková směsice mohla fungovat bez zádrhelů.

Tvůrci hry avizují, že herní doba Fossil Echo by se měla pohybovat okolo čtyř hodin. To ale bohužel nelze brát jinak než jako optimistickou naivitu, a možná i trochu dezinformaci potenciálních kupujících. Časomíra se po prvním dohrání včetně všech nepovinných výzev zastavila na necelých dvou hodinách. Věříme ale, že i hráč, který plošinovkám dvakrát neholduje, by ji zvládl dokončit pod tři. Fossil Echo totiž není snadná, to rozhodně ne, ale také vás nesrazí do kolen nějakou nepřekonatelnou tvrdostí ve stylu Super Meat Boy.

A to je, prosím pěkně, žalostně málo. Nejen vzhledem k nepříliš odpovídající ceně, ale hlavně proto, že podobný rozsah jednoduše neumožňuje naplno prokreslit zápletku. Hra se profiluje jako příběhový zážitek, ale na pořádné vyprávění zkrátka není čas. Dobrý dojem navíc rozhodně neudělá ani velice antiklimatický závěr, který má k zanechání uspokojivého dozvuku opravdu daleko.

Moc krátké

Na jednu stranu chcete mít hluboké, příběhové dílo. Do několika stránek ale román nevepíšete, a i ta přinejlepším povídka, kterou Fossil Echo prezentuje, by ještě jako sůl potřebovala trochu prostoru na vysvětlení, o co tu vlastně tedy jde. Zároveň se ale také snažíte vytvořit krátkou, údernou plošinovku stavící na nekompromisní a náročné hratelnosti. Do toho všeho se snažíte montovat abstraktní pohlazení po duši. Problém je, že tyto tři přístupy moc dobře zkombinovat nejdou, nebo minimálně ne tak, jak se o to pokouší autoři zde.

Jednoduché skákací mechaniky by delší herní dobu nebyly schopné podpořit. Nic proti komornímu rozsahu, k hratelnosti sedí. Jenže veškerá poetická lyrika vyletí komínem, když s nervy zamává deset opakovaných smrtí v pasáži, která vyžaduje na milimetr přesný skok, a kterou navíc musíte opakovat celou od začátku, i když selžete až v úplném závěru. To se pak do zasněné nálady dostává zpátky velice těžko.

Jinými slovy, pokud by místo jedné raději vznikly hry dvě, první založená na hratelnosti tvrdé jak hřebíky do rakve s k tomu přizpůsobeným vyzněním, a druhá ve verších, tajemná, se střípky vyprávění jak ranní rosou, velice pravděpodobně byste si zamilovali obě. Místo toho tu ale máme podivného kočkopsa.

Nechápejte to špatně, Fossil Echo rozhodně není špatná hra. Zmiňované dvě tři hodiny dokáže zabavit velice dobře a po výtvarné stránce stále jde o výjimečný počin. Jen je zkrátka škoda vnitřního rozbroje, několika přístupů, které místo toho, aby do sebe zapadly v plynulém tanci, se navzájem překřikují a bijí.