Forza Horizon 6

Úchvatné Japonsko

Forza Horizon 6 nás konečně bere do fanoušky vytouženého Japonska, což je za mě daleko lepší volba než Mexiko. Mexiko sice bylo krásné, barevné a rozmanité, ale nijak zvlášť si mě nakonec nezískalo. Rozhodně ne tolik jako jemu předcházející Velká Británie. A definitivně ne jako po něm následující Japonsko.

I Japonsko splňuje všechny potřebné předpoklady úspěšného otevřeného světa – je nádherné, neskutečně rozmanité a obrovské. V jednu chvíli se proháníte po sluncem zalitých plážích s azurovou vodou, abyste hned sjeli z cesty na ikonickou horskou serpentýnu.

Z ní se vydáte bambusovým lesem zaskákat si po kaskádovitých čajových polích, vezmete to po těch největších ulicích Tokia pod plným plynem, zásadně zpomalíte v průjezdech nejužšími uličkami s mikro obchůdky a restauracemi a už uháníte přes zavodněná rýžová pole.

Nakonec to stočíte třeba do kopce podél divoké řeky s úchvatnými vodopády, aby se asfalt změnil v prašnou cestu a pak zase ve sněhovou pokrývku. Vrcholem vaší okružní jízdy bude průjezd kaňonem, který ale netvoří skála, nýbrž 20 metrů vysoká sněhová závěj, odkud ledovou horu opustíte stylově po černé sjezdovce.

Tomu všemu snad napomůže týdenní střídání ročních období, nicméně v recenzentské kopii bylo jen jaro a léto, takže pořádný podzim a zima, které by mohly přinést největší změny, jsem nezažil a nemohu je tak bohužel posoudit, byť horská část Japonska je celoročně zasněžená (a podzim ve Velké Británii čtvrtého dílu byl ale neskutečně nádherný, takže se na něj v Japonsku patřičně těším!).

Silnice stvořené k závodu

Rozmanitost je opravdu obdivuhodná, ale je tu ještě něco o chlup zásadnějšího. Na rozdíl od páté Forzy jsem měl v naprosto každém okamžiku pocit, že jedu po závodním okruhu. Ne že by to tak vypadalo, ale bylo to skutečně cítit. Jako by si tvůrci řekli, že musí většinu prostředků z rozpočtu narvat do designu mapy.

Každá rovinka, každá zatáčka, každá výkruta, každé převýšení působí v prostředí naprosto přirozeně, a přitom víte, že by tam klidně mohl být závodní okruh, který by fungoval, dával smysl a byl zábavný. A on tam většinou i bude, jakmile přijmete některý z mnoha závodů.

Díky tomu je jakákoliv jízda včetně té průzkumné v drtivé většině případů plynulá a uspokojivější než kdy dřív. Ostatně i samotné objevování světa je teď zábavnější už jen díky přítomnosti zahalující mlhy, díky níž na mapě nevidíte vedlejší aktivity a sběratelské předměty dříve, než se na místo dostavíte osobně.

Tím si hra dlouhou dobu uchovává alespoň nějaké tajemno a zásadně vybízí k vlastnímu průzkumu, čímž se omezuje rutinní skákání od závodu k závodu. A podporuje kochání se krajinou, městy, rurálními vesničkami, přírodními divy a podobně.

Pořád vrcholné ježdění

Co se druhého stěžejního pilíře – jízdního modelu – týče, tak tady není o čem. Forza Horizon patří dlouhodobě na vrchol dopravního řetězce díky svému perfektnímu poměru arkády a simulace (s převládající arkádou) a nic moc se na tom nemění ani tentokrát.

Ovládání aut je naprosto přesné, ve většině případů je během chvilky máte pevně v rukách a sami budete překvapení, jak dobře se vám závodí jak v nízkých, tak středních i absurdních rychlostech. A platí to jak o asfaltu, tak šotolině i sněhu a deštivých podmínkách, což všechno má svá specifika. A v kombinaci s různorodostí pětistovky aut se prostě nejde nudit.

Pokud vás bavily předchozí Forzy Horizon, tady se na tom vůbec nic nezmění. Pokud jste dosud žádnou nehráli, dost možná dosáhnete nirvány. Pořád ale mějte na paměti, že se bavíme o arkádě z otevřeného světa, která tak má blíž ke hrám jako The Crew a Need for Speed než k okruhovému a mnohem více simulovanému Gran Turismu. Nicméně Forza Horizon je na škále reálně někde mezi nimi.

Samozřejmě platí přítomnost tuningu s možností vyměnit jednotlivé díly i celé motory, pohrát si trochu s karoserií a výsledek učinit pořádně individuálním vlastními polepy, zatímco ti opravdu zkušení se mohou povrtat v detailním nastavení podvozku, řízení, silách brždění, délkách jednotlivých převodů a podobně.

Jednou z novinek při jízdě je možnost zapnout si takzvaný proximity radar, tedy malý ukazatel, který vám v reálném čase odhaluje ostatní jezdce, kteří se motají blízko vašeho auta. Díky němu se nemusíte kamerou dívat dozadu, abyste zjistili, odkud se vás někdo snaží předjet.

Myšlenka je to dobrá, ale praxe je… nepříjemnější. Teď je totiž mnohem snazší než kdy dřív každého za sebou vyblokovat a urvat vítězství takovým nepěkným způsobem. Pro někoho to jistě bude právě proto ten nejlepší nápad pod sluncem, pro mě je to spíš takový „cheat“, který může vést k větší agresi, kterou obzvlášť v multiplayeru opravdu nevyhledávám.

Ale jinak se toho v jízdním modelu tedy moc nezměnilo, což je dobře – osobně ani nevidím způsob, jak by šel ještě vylepšit, a je dobře, že tvůrcům v tandemu umožnil vytvořit tak skvělou mapu i nové aktivity (o těch později).

Luxus, kei cars a jiní neznámí

Přítomnost více než 550 aut mi vzhledem k historii série i některým konkurentům už nepřijde jako nic divného, byť je to samozřejmě stále astronomické číslo. Tentokrát ho navíc značnou část tvoří u nás opravdu neznámé kousky napojené na japonskou kulturu.

Jistě, vedle obligátních evropských sporťáků, supersportů a amerických muscle cars jsou tu i neodmyslitelné japonské ikony z řad Nissanů, Mitsubishi či Toyot. Ale i v portfoliu těchto značek se objevují kousky, které jsou naprosto obyčejné, ale pro své stáří či specifičnost se k nám nikdy nedostaly.

Tím myslím jak naprosto obyčejný kombík Stagea od Nissanu, tak malé dodávčičky do tokijských uliček, ale hlavně každé jednotlivé kei car. Pokud jste o nich dosud neslyšeli, tak kei cars jsou ta nejmenší možná auta, která jsou v Japonsku definována svými maximálními možnými rozměry i vlastnostmi pohonné jednotky, která nesmí překročit 47 kilowattů při objemu pouhých 660 cm³.

Právě s takovými auty pořádně ožívá japonská kultura a atmosféra. Když s nimi navíc zamíříte do Tokia a v rádiu si naladíte některou z japonských stanic, kde hrají nejen japonské songy, ale i moderátorka hovoří v japonštině, tak máte o parádu postaráno.

Pak už jen stačí dojet k jednomu ze srazišť, kde si zaparkujete a můžete se takto sejít s ostatními hráči a navzájem si obdivovat svá auta. Ostatně scének jako vystřižených z filmu Rychle a zběsile: Tokijská jízda je tu požehnaně.

To když si vezmete Nissan 350Z a jdete si s ním zadriftovat. Nebo když si vezmete Skylina a dáte si závod jeden na jednoho na horských silničkách plných vraceček, esíček, strmého stoupání a srázů, které by v reálu hrozily rychlou smrtí, ale tady jen stačí zmáčknout tlačítko, vrátit čas a zatáčku lépe vybrat s pomocí ruční brzdy.

Auta, kam se podíváš

Láska k autům tu je, a je veliká (byť pořád ne tak veliká jako v posledním Gran Turismu). Vracející se stodolní nálezy jinak nezískatelných aut poodhalují mikropříběh dvou postav, které vás hrou doprovázejí, stejně jako nové nálezy u cesty. Ty fungují podobně jako stodoly, tedy stačí k nim přijet - a jsou vaše. S tím rozdílem, že tato místa nejsou vyznačená na mapě, ale dostanete fotografii a kraj, kde máte auto podle obrázku hledat.

Osobně mi přijde jako fantastický nápad nabídka „bazarových“ aut. Ta stojí jednoduše u silnice, opět k nim stačí přijet a v tomto případě tedy zaplatit - a jsou vaše. Jsou to vozidla jakoby prodávaná místními a vždy se slevou oproti ceně v obchodě.

Zajímavější ale je, že jsou leckdy do jisté míry potuněná – vizuálně i výkonnostně, což z nich činí další unikát do sbírky, který v obchodě nekoupíte. Tvůrci toho navíc využili i k pohodlnosti, kdy často v blízkosti závodu jedno takové auto stojí a je pro daný závod vhodné, leč ne nutně nejlepší. A v neposlední řadě je to skvělý způsob, jak si koupit a zajezdit s něčím, co byste si jinak při procházení katalogu ani nevybrali. Prostě super nápad.

Jinak vás hra odměňuje auty horem dolem, ať už je řeč o bohužel neodmyslitelném kolotoči štěstí, či odměnách za závody a výzvy (a vrací se dokonce aukce aut mezi hráči, takže ty super vzácné vozy zase nebudou tak vzácné, když vám je prodá někdo jiný…).

Ostatně sem míří moje největší výtka, která se tedy netýká jen Forzy, ale naprosté většiny současných závodních her, ale tak nějak jsem doufal, že příslib pořádné kariéry to v případě šestého Horizonu změní, leč nikoliv.

Tady se s žádným autem nestihnete pořádně sžít a navázat s ním vztah. Auta se do vaší garáže valí horem spodem, často ani nevíte, kde se tam to či ono vzalo, a pokud si nedejbože koupíte prémiovou edici, tak hned máte garáž plnou těch nejšílenějších supersportů, zatímco se kariéra snaží tvářit, že nejprve přece můžete jezdit jen s těmi nejobyčejnějšími vozy.

Po nějakých 15 odježděných hodinách jsem měl v garáži už 100 různých aut a ani u jednoho jsem neměl pocit, že jsem se o něj nějak zasloužil. Padají na mě z kolotočů, případně mi na ně z těch kolotočů padají statisíce.

Je to hrozný neduh doby, mít všechno okamžitě, bez jakékoliv snahy, a i když si rád zajezdím s mnoha a mnoha různými auty, tak mi tu zásadně chybí pocit, že jsem se k tomu sám propracoval. Že jsem si prošel tím zamýšleným kariérním vývojem a jako odměnou mi je pár nových vozů, ale ne desítky a hned po prvních pár závodech… Velká škoda.

Nová, lepší, ale ne nejlepší kariéra

Dávkování vozidel je tedy stále otřesně neodměňující, ale to už je prostě Forza, takže to musíme kousnout (nebo hrát staré dobré Undergroundy…). Zbývá poslední nosník, a tím je samotná herní náplň.

Pomineme rovnou takové ty klasické závody z bodu A do B i na kola, po silnicích či klidně skrze lesy (až doslova létají klády), kterých je tu samozřejmě habaděj, stejně jako tuna radarů, úsekových měření, měřených skoků a dalších srandiček, které vám v závěru kariéry řádně znepřehlední mapu, jak je u Horizonu zvykem.

Novinkou je vlastně starý, ale dobrý styl kariéry, který se z posledních Horizonů vytratil. Ty z vás udělaly centrum dění titulního festivalu Horizon, zleva zprava na vás házely ovace, hovořily o vás v rádiích a tak podobně. Byli jste rovnou velká hvězda. Ale tady? Tvůrci úplně otočili, až možná trochu moc, a z festivalu udělali něco, co se jen tak mimochodem děje, ale vlastně nejde o nic moc fascinujícího.

Jste „turista“, který se chce festivalu zúčastnit, a tak to taky udělá, a pak objíždí závody, vyhrává je, sem tam se mu naskytne možnost zažít něco opravdu úžasného (závod proti obřímu gundam robotovi je vskutku strhující a nezapomenutelný zážitek), ale nikdy se z něj nedělá úplná vycházející hvězda. Přijde mi to lepší, ale nakonec vlastně až moc odosobněné, až úplně zapomenete, že nějaký festival vůbec existuje.

Budete totiž plně zaneprázdnění honěním se za náramky. Těch je tu sedm a pro zisk dalšího musíte nasbírat určité množství bodů, které plynou ze specifických závodů i různých vedlejších aktivit včetně multiplayeru, kde je vše při starém. Nové náramky odemykají pořádnou porci nových závodů i aktivit a postupně se posouvají od těch obyčejných aut k supersportům.

Je to funkční systém, který je za mě mnohem lepší než v předchozím dílu, ale hele, nějakou tu ovaci za výhry bych přece jen ocenil! Nicméně náramky jsou jen polovina kariéry.

Japonsko jako running suši

Tu druhou tvoří váš turistický deník, kde obdobným způsobem sbíráte razítka za kompletování sbírek a tím se vám odemykají například ty stodolní nálezy a pouliční závody.

Do deníku se zapisuje snad úplně vše, co ve hře děláte. Množství nasbíraných aut, sražených cedulí, sražených japonských maskotů (fungují stejně jako cedule, jen tvůrci mohou říct, že přidali něco „nového“), projetých silnic, předvedených triků, dosažených milníků, navštívených míst, odježděných závodů, vyfocených památek, vyfocených aut…

Obsahu je opravdu hromada a za vše pořád dostáváte odměny – nová auta, peníze, polepy… Ale funguje to, tedy obzvlášť máte-li ducha sběratele, protože v takovém případě se připravte na desítky a desítky hodin plné sbírání samolepek.

Každopádně jde o dobré zpřehledněního tohoto sběratelství, kdy vždy víte, za čím se ještě můžete honit a kolik vám toho zbývá. S tím pomáhá i rozdělení mapy do krajů, takže komplecionisté mohou vesele vyzobávat menší území postupně.

Na deník je napojená další várka mikropříběhu, či spíše atmosféry. Můžete se totiž věnovat takzvaným denním projížďkám, kde vás vaše parťačka s partou jiných jezdců bez nutnosti závodit provede krásnými místy a něco vám o nich poví, což je milý způsob, jak se něco dozvědět o Japonsku i autech.

Zábavné je i rozvážení jídla v turbonáklaďáčku v Tokiu, což je další vlastní maličká kariéra se stoupáním žebříčkem a jde samozřejmě o příjemný přivýdělek. No a co se všemi těmi penězi, když na vás hra sype auta zdarma horem dolem, ptáte se?

Forza: TrackMania Edition

Tak i nadále si můžete kupovat domy, což má tentokrát o chlup větší smysl díky možnosti si plně upravit jejich garáže. Nastavíte si, jaká auta budou vystavená pro případ, že váš dům navštíví jiný hráč. Ale hlavně jsou tu snad stovky nejrůznějších předmětů, které si v jednoduchém editoru v libovolném množství a napozicování dáte prostě kamkoliv (za úplatu).

Můžete si stvořit luxusní obývákovou garáž, špinavou dílnu hodnou správného mechanika i naprostý bordel jako ve stodole. Představivosti se skutečně meze nekladou, maximálně vaší kreativitou a trpělivostí si s něčím takovým hrát, místo abyste se někde proháněli ulicemi se staženou střechou.

Jenže úpravou garáže to nekončí a vývojáři ukazují, že jsou odhodlaní vydat se cestou závodní hry TrackMania. Brzy v kampani totiž zdědíte nevelké sídlo s velkou loukou, na které si můžete postavit, co se vám zlíbí.

Může to být pořádná japonská zahrada, s trochou představivosti nová čtvrť Tokia, ale také funkční závodní okruh, který se nemusí omezovat placatostí, ale může se klikatit klidně do vzduchu. A do svého výtvoru můžete vpustit ostatní hráče a sami zkoušet jejich výtvory.

Opět tedy za předpokladu, že už máte ježdění dost a velkou trpělivost, protože ovládání na gamepadu není nejpřesnější a je velmi zdlouhavé, místy chaotické a… řekněme, že jsem radši zůstal u toho ježdění, byť možnost tvořit si vlastní okruhy velmi cením a komunita jí po vydání jistě dosyta využije.

První v cíli

Forzu Horizon 6 jsem testoval na Xboxu Series X, kde nabízí dva režimy – 4K při 30 FPS a dynamické rozlišení (s cílovými 4K) při 60 FPS. Upřímně, takhle rychlou hru nemám nejmenší chuť hrát s polovičními snímky, když i při výkonnostním nastavení vypadá naprosto fantasticky.

Za deště vás uchvátí louže odrážející okolní Tokio, za slunka zase naleštěné kapoty naprosto skvostných modelů vozidel. Příroda možná není tolik detailní, ale v těch rychlostech na tom moc nesejde.

V obou případech je to nádherná hra, logicky nejhezčí Forza dosud a jedna z nejhezčích závodních her vůbec – a když něco takového platí při 60 FPS, tak osobně nevidím důvod přidat tomu ještě zanedbatelné množství krásy na úkor plynulosti.

A ozvučení? Libové. Auta nádherně burácejí, prostředí má správnou odezvu a písniček ve slušném množství rádií je tolik a v tolika žánrech, že si snad vybere každý.

Nová Forza Horizon 6 je tak téměř po všech stránkách opět povedeným veledílem plným superlativů a za mě nejlepším dílem série co do prostředí, stylu kariéry a herní náplně. Něco, co teď budu nadšeně hrát i po dopsání této recenze a těšit se, co nového přinesou plánovaná DLC. A vůbec mě teď nenapadá, čím tohle chtějí Playground Games případnou sedmičkou trumfnout...