Forgive Me Father

Forgive Me Father je frenetická first person střílečka po vzoru legendárních her z dílny id Software. Neřešíte přebíjení, zásobníky, krytí ani taktický postup. Namísto toho je nejlepším řeším jakékoliv situace kosení stovek nepřátel v pravidelné kadenci štěkajících zbraní a svižné uhýbání projektilům. Žánrovou klasikou je také hledání různě barevných klíčů do odpovídajících dveří a rozličné tajné místnosti se zásobami.

Bezhlavé vrhání doprostřed akce navíc podporuje systém šílenství, který se s každým zabitým okultistou a příšerou postupně naplňuje a vás činí silnějším. Čím víc se totiž do nepříčetnosti kosmického hororu propadáte, tím víc poškození udělujete, a naopak sami jste proti zranění odolnější. Obrazovka se taky postupně zbarvuje do černo-bílé, ze které vyvstává pouze šarlat krvavých cákanců.

Pastva pro oči, nářez pro uši

Vizuál je rozhodně jedním z unikátních taháků hry. Trojrozměrný svět je poset 2D „sprity“ s přesvědčivou komiksovou stylizací, ve které jsou vyvedené i zástupy přisluhovačů Velkého Cthulhu. Ručně malované potvory a příšery mi svou podobou nejvíce evokovaly Darkest Dungeon, včetně charakteristické kreslené animace. Celý komiksový efekt je navíc podtrhnutý titulkovými nápisy „headshot“ a „bam“ pokaždé, když zlouna ztrestáte trefou mezi oči nebo se rozhodnete strategicky využít jeden z mnoha typicky rudých výbušných barelů.

Vedle nádherně malovaných, barevných potvor, ze kterých stříká krev po hektolitrech a vnitřnosti po kilech, pak trochu jako pěst na oko působí jakákoliv 3D geometrie. Když zrakem proniknete přes závěs komiksové trávy a cell-shaded objektů, vypadají úrovně technologicky dost zaostale, asi jako střílečky kolem generace Quake 3. A poznat je to hlavně v posledních fázích hry, kdy spletité interiéry, které leccos skryjí, střídá megalomanská architektura a temné chrámy zasvěcené Prastarým.

Cesta tam a zase zpátky

Možná je to mou zhýčkaností a už jsem zkrátka zvyklý, že každá slušná moderní FPS má nějaký druh mapy, ale design úrovní mi přišel zbytečně matoucí. Častý backtracking sice vždy zpříjemní noví nepřátelé k zahubení, ale ve zhruba desetiminutových levelech bylo toho bloudění příliš.

Trochu nevyrovnaná kvalita map a grafiky ale nijak nesnižuje celkový audiovizuální požitek – s velkým důrazem na audio. Forgive Me Father disponuje naprosto kulervoucím metalovým soundtrackem, který jako by z ucha vypadl z podladěných devítistrunných kytar Micka Gordona (soundtrack k Doom 2016 a Eternal). Každá aréna, boss a přepadení ze zálohy o sobě dají vědět brutálním death metalem, který jen umocní krvežíznivý masakr děsuplných zplozenců.

Skvěle nazvučené jsou i zbraně, takže když do zběsilého tempa kopáku začne vřískat dvouhlavňová brokovnice, řval jsem: „Jo, to je ono!“ a zažíval podobný nával čistého adrenalinu jako při hraní už výše zmíněného rebootu Doomu. A to je pro tak malé studio úctyhodný kousek!

Iä! Iä! Cthulhu, fhtagn!

Několikrát jsem nakousl mytos Cthulhu z pera průkopníka hororu H. P. Lovecrafta, a ne nadarmo. Celá hra se totiž tajuplným kosmickým hororem silně inspiruje a odkazy na Lovecraftovo dílo naleznete na každém rohu.

Příběh si ale na nehraje na žádné velké filozofično a letmo provází vaši cestu z městečka Pestisville v době kolem 20. let 20. století do mořských hlubin a jiných dimenzí. Interakcí s objekty, nad kterými se v bílých titulkách vznáší „story“, máte možnost číst krátké deníkové zápisy, novinové útržky a prozkoumávat předměty. Jsou to příjemné krátké pauzičky mezi všudypřítomnou akcí, ale hlavně jsou tyto zastávky nepovinné.

Pokud vás nezajímá, proč vaše postava pátrá po zmizelém bratranci, kdo stojí za tajemným kultem, který unáší místní obyvatelstvo a co je sakra zač ta potvora s chapadly místo obličeje, vůbec se těmito expozicemi nemusíte zdržovat. A upřímně o moc nepřijdete. Nikoliv příběh, ale odpravování kreatur zpátky k jejich snícímu pánovi je hlavním tahákem hry.

Kolik zbraní máš, tolikrát jsi knězem

Metod, jak s monstry zatočit, je nepočítaně. V prvé řadě jistě poslouží klasická nabídka zbraní – od nože, přes revolver, brokovnici, samopal, až po raketomet a harpunu. Ale každá základní zbraň se dá dále vylepšovat.

Forgive Me Father má totiž velmi základní RPG systém. Za zabité potvory klasicky dostáváte zkušenosti, za ně pak úrovně a za úrovně bodíky, které si můžete rozdělit do stromu dovedností. Nečekejte ale žádné hry s čísly a schopnosti typu „+5% poškození z brokovnice“. Každou zbraň můžete vylepšit jedním ze dvou diametrálně odlišných způsobů, které razantně ovlivní její funkci.

Tak například základní revolver lze vylepšit na automatickou pistoli s větším zásobníkem a kadencí, nebo přidáním dalšího revolveru do druhé ruky pro efektní střelbu obouruč s drtivějším poškozením, ale také znatelnější spotřebou nábojů. Některé dovednosti se navíc dále větví a umožňují standardně navyšovat kapacitu zdraví a zbroje.

To přirozeně udržuje váš arzenál relevantní až do samého konce hry. Nestane se tak, že by nějaký kus výzbroje byl s rostoucí obtížností nepoužitelný. Každá zbraň má i vlastní střelivo, kterého nikdy není tolik, abyste používali jeden kvér stále dokola, a hra vás tak nutí mezi nimi neustále přepínat a měnit vzdálenost, na kterou protivníky likvidujete.

U zbraní a atributů ale vylepšování nekončí. Upgradovat se dá i jedna ze čtyř aktivních schopností (nepočítám-li svítilnu na pravém tlačítku myši – i její svítivost se sice dá zlepšit, ale proč by to někdo dělal, netuším). Hru totiž můžete dohrát za novinářku nebo kněze, přičemž každá z postav se právě těmito aktivními schopnostmi odlišuje.

Když jde do tuhého, kněz může například vytáhnout kříž a vyléčit si zdraví, požehnat nepříteli, a tím ho znehybnit, nebo přečíst zakázaný text z Necronomiconu a na chvíli se stát nezranitelným. Novinářka zase může potvory oslnit bleskem z fotoaparátu nebo voodoo panenkou udělit zranění všem okolo sebe.

Ač se princip hry za každou postavu nemění, protože pořád budete v drtivé většině času bezhlavě mačkat spoušť, je to příjemné ozvláštnění a vábení k opakovanému průchodu hrou. Jen přátelské varování: Dabing novinářky se krutě nepovedl a už po chvíli jsem litoval, že hra nemá možnost obrátit brokovnici proti sobě a zmáčknout spoušť. Což bych udělal raději, než abych dál poslouchal její spratkovský a afektovaný tón.

Opakování matka krveprolití

Forgive Me Father nabízí pět kapitol na zhruba šest hodin, což je dle mého naprosto ideální délka pro tento typ hry. Ač se autoři snaží o invenci a v pravidelných intervalech na vás posílají stále nové a těžší nestvůry, už samotný princip hry je velmi jednoduchý a v jádru repetitivní. Dokonce bych řekl, že je delší hraní na škodu a Forgive Me Father si nejvíc užijete v krátkých dávkách. Komu by přece jen přišlo dvacet dolarů za šest hodin příliš, hra má pět úrovní obtížnosti a endless mód, ve kterém jde o přežití co nejvíce vln nepřátel.

Po velmi intenzivním víkendu s Forgive Me Father neskrývám příjemné překvapení, jak tak malý projekt dokáže držet tempo a kvalitou zábavy si nezadá s velkými sourozenci v žánru. Navrch ještě přidává pohlednou komiksovou stylizaci, zábavné zbraně, explozivní soundtrack a lákavý svět mýtu Cthulhu. Musím smeknout, protože tak výborně a přímočaře jsem se u monitoru dlouho neodreagoval.