For Honor

Absurdní trio

Z článků a mediální masáže jste pravděpodobně zaznamenali, že jeviště zde zaujímají tři znesvářené frakce. Lament nad tím, jaký je vlastně nesmysl proti sobě stavět seveřany, samuraje a evropské rytíře, necháme stranou. Fantazii se meze nekladou a ve zdejším světě to tak prostě je.

Mezi těmito nepravděpodobnými soupeři zuří tisíciletá válka. Začala kvůli základním potřebám, nedostatku vody, jídla a útočiště. To už si dnes ale vlastně nikdo nepamatuje. Staletí konfliktu, zrady, násilí a krveprolití vyryla nenávist hluboko do duší. Rudé spletence krevní msty a neodpustitelných křivd se vinou skrze generace, příčina je dávno zapomenutá, ale důsledky trvají.

Nečekejte ale epickou dechberoucí kampaň. Hra pro jednoho hráče zde plní funkci rozšířeného několikahodinového tutorialu, který vás lépe seznámí s několika hratelnými postavami. To je celé zabalené do příběhové omáčky. Není tak mizerná, jak by se z počátku mohlo zdát, ale pravdou zůstává, že singleplayer je v jádru vlastně jen sérií zápasů proti botům, občas ozvláštněnou potřebou někam doběhnout nebo splnit speciální úkol. Třeba zničit katapult nebo doprovodit beranidlo - tedy nic, co by vyvedlo z míry.

Co do obsahu není kampaň nic moc, ale již při jejím hraní For Honor odhalí jeden ze svých trumfů. Tím je atmosféra a pocitové provedení boje. Duelanti měřící se pohledy zpoza hledí, jak dvě sochy mezi vločkami sněhu, před tím, než se na sebe za řevu vrhnou, to má prostě něco do sebe. Samotná akce je pak neuvěřitelně dynamická, ale zároveň syrová a bezprostřední. Válečníci si jdou po krku všemi možnými prostředky, rozevlátý tanec v asijském stylu nečekejte. Výsledek je neobyčejně svěží. Strhující, až z toho mrazí v zádech.

Dialog smrti

Dosud byla řeč jen o tom, jak působí boj na pohled. Veškeré vizuální divadlo a pocit z akce by ale samozřejmě k ničemu nebyly, kdyby se neopíraly o kvalitní základ. Obavy zde nicméně vůbec nejsou namístě. Proč vlastně chodit okolo horké kaše. For Honor má jeden z nejlepších bojových systémů, možná vůbec nejlepší, jaký jsme v oficiálně vydané hře měli doposud možnost vidět.

Představte si styl Dark Souls, který vyžaduje precizní načasování, sledování okolí a uvědomění si vlastní pozice, zkombinujte ho se Street Fighterem a přidejte ještě vlastní ingredienci v podobě směrů útoku, jež veškerý šerm rozdělují do tří rovin. Z popisu to zní trochu zmateně, a je pravda, že zdejší systém nepřejde do ruky za hodinu, ale jakmile mu věnujete čas, zjistíte, že je vlastně geniální.

Na všechno, co může soupeř udělat, lze reagovat. Každému útoku se dá uskočit, téměř všechny jdou blokovat, parírovat a potrestat protiútokem. Bloky a parády samozřejmě musí být vedeny ve stejném směru, ze kterého přišel výpad, což boji dodává další vrstvu - mentální rychlošachy, kdy se snažíte číst, co je jen finta, a odkud přijde seknutí doopravdy. Nebo radši zkusíte vystihnout ten správný moment, kdy se mohutný válečník napřahuje, k bleskurychlému bodnutí do otevřené obrany? Odvážnému štěstí přeje, ale pokud neodhadnete načasování, skončíte se sekerou v úsměvu.

Načasování. Alfa i omega soubojů. Prosté blokování ho zas tolik nevyžaduje, jenže tím také soupeři nic neuděláte, naopak mu dáte najevo, že vám má radši zkoušet kryt prorážet. Jakmile se ale rozhodnete se naučit protiúdery, začne to pravé peklo. Všechny postavy mají sekvence útoků, které trvají každý jinak. To znamená, že pokud se na ně chcete naučit reagovat, musíte je do jednoho znát a vědět, kdy si můžete co dovolit. Myslíte si, že protivníka, jak se říká, uspamujete? To si také nechte zajít, za pár vteřin postavě dojde stamina, začne unaveně vrávorat a zručnější sok si vás vychutná jak malinu.

K tomu ještě přidejte fakt, že mapy jsou bohatě posety prvky prostředí, vybízejícími k využití. Téměř všude najdete bodce, propasti, srázy a ohně, kterými je možné nepříteli pokazit den. Nebo on vám, pochopitelně. Ne, perfektní boj a reakce ve For Honor rozhodně nejsou snadnou záležitostí, co zvládnete za odpoledne. Naopak, prohry mají často příchuť hořkého koktejlu bezmoci, frustrace a do ruda rozpálené zuřivosti.

Za potupné skony si ale vždy může hráč sám, protože neexistuje situace, na kterou by nešlo odpovědět nebo ji předejít. Můžete být mistrem meče jak samotný Mijamoto Musaši, ale pokud to s šermem přeženete a nedáte si pozor, přezíravý výraz z obličeje vám setře pěst na solar, po které vás vousatý Thor zahodí ze skály jak pytel brambor. Vaše chyba.

To je ona zmiňovaná genialita. Vysoce taktické, ale přitom poměrně rychlé souboje, ve kterých musíte v brát v potaz obrovské množství vrstev a možností. Úvod je krušný, to nelze popřít, ale jakmile se trochu zorientujete a budete ony možnosti nejen předvídat, ale i využívat, a nakonec třeba i taktizovat v rámci skupiny, začne být hraní For Honor fenomenální zábava.

Srdce buší, klouby bílé od svírání ovladače nebo myši, adrenalinová vlna a nakonec skutečně opojný pocit z vítězství, který veškerý předešlý hněv okamžitě smaže a bohatě vynahradí. A počkejte, až se poprvé podaří někoho shodit nebo nabodnout vám. Euforický smích a bušení v hruď zaručeno.

Bitky nejmenší, menší a střední

Důležitou součástí životnosti multiplayerové hry je také množství módů, druhů boje a vůbec omáčka okolo. Tady musí dosavadní nadšený tón trochu ustoupit a přenechat místo rozpačitému úsměvu. K dispozici jsou klasické duely, souboje 2v2, mód dominion, pod kterým si můžete představit 4v4 s nutností zabírat tři důležité body na mapě, a dva druhy tradičního 4v4 team deathmatche (s respawnem a bez). Toť vše.

Není to moc, že? For Honor evidentně cílí na samotný akt boje, čisté prožití chvil, kdy si dva hráči (všechny módy lze hrát i čistě jen s boty, kteří jsou zde až překvapivě schopní) vráží meče do břicha. Nutno připustit, že hratelnost opravdu je dost komplexní, nápaditá a zábavná na to, aby hru unesla.

To ale neznamená, že by občas nějaké masovější bitvy či třeba varianta na zabírání nepřátelské vlajky nepřišly k chuti. Záleží ovšem, jak se budou tvůrci o své dítko starat. Nechali se slyšet, že by chtěli, aby For Honor žila ještě roky po vydání. Součástí pečování tedy budou noví hrdinové, mapy, výbava a možnosti kosmetických úprav postavy - a snad i nějaké nové módy.

Dvanáct bijců

Pojďme se podívat, koho to vlastně dostanete pod ruku. Na výběr je celkem dvanáct postav, čtyři pro každou frakci. Navíc jsou rozděleny do tříd. Heavy jsou, nepříliš překvapivě, těžkooděnci, co se sice napřahují s rychlostí pohybu tektonických desek, ale když od nich schytáte ránu, je to jak bez přípravy vejít na veřejné záchodky na nádraží. Hlava se zatočí a radši se honem potácíte pryč.

Vanguard jsou univerzálové pro všechno. Mají dobrý dosah, dobré poškození, ale spíše průměrné možnosti obrany. Pod třídou assassin naleznete rychlonožky, kterým vydrží blok jenom vteřinku, je tedy daleko těžší na použití, ale zato mají k dispozici rychlé útoky a hlavně protiútoky, jimž nelze uhnout. Netřeba snad dodávat, že jejich použití s sebou samozřejmě nese největší riziko, protože aby bylo kontr možné vykonat, je potřeba uhnout v přesně správnou chvíli směrem do rány. Provedete to o okamžik špatně nebo na nesprávnou stranu, a vaše postava vesele naskočí k vlastní popravě.

Skvadru kompletuje několik hybridů, tedy bojovníků, kteří si berou výhody od jiných tříd a vyvažují to vlastní sadou negativ. Ovšem ani to, že dva charaktery spadají do stejné classy, automaticky neindikuje, že se budou hrát stejně. Každý je něčím specifický a všechny tyto rozdíly je nutné se naučit, budete-li chtít proti nim obstát.

For Honor má výborný, svěží, neotřelý a až na drobné mušky dobře vyvážený bojový systém. Způsobů, kterými se bitky mohou odehrát, je jak cigaretových špačků v parku před školou. Miliony. Vše závisí na dovednostech protivníků, vlastní oblíbené taktice, početní převaze, místě, složení týmů a tak dále. A pokaždé je to zábava. Občas krutá, když se nedaří, ale zábava.

Technický pláč

Technická stránka For Honor je takový cukr a bič, že se člověku až nechce věřit. Pod sladkou polovinou si lze představit optimalizaci a grafiku. Hra je velice vzhledná, což si můžete prohlédnout na obrázcích. Co už ale screenshoty nenapoví, je, že se i parádně hýbe, a to i na spíše obstarožních strojích.

Komentář k ovládání se tentokrát obejde bez tradičního doporučení - záleží čistě na vašich preferencích. Nikdo není v nevýhodě, protože bitky není žádný problém vést na čemkoliv. Výjimkou jsou snad jen herní menu, která jsou koncipována na gamepad a navigace pomocí myši je spíše utrpením.

Bič představuje síťový kód a všeobecné řešení konektivity, zato se ale jedná o karabáč takový, že by Attila mohl puknout závistí. Za vším stojí, eufemisticky řečeno, podivné rozhodnutí postavit hru na peer 2 peer spojení, tedy bez centrálního serveru. Už si také ťukáte na čelo?

V první řadě to znamená, že musíte mít ve svém routeru otevřené specifické porty, jinak vás hra automaticky zařadí do červené kolonky, a to s sebou přináší celé hejno problémů. Když budeme raději ignorovat, že po vás titul v roce 2017 chce, abyste lezli do routeru a hrabali se v nastavení, což je naprosto tristní, představte si, že váš poskytovatel připojení potřebné porty třeba standardně blokuje. Nebo nemáte veřejnou IP a forward portů neprochází přes gateway. Což je u menších wi-fi providerů zcela realistický scénář. V případě, že je nemá otevřené třeba ani váš známý, se kterým chcete hrát, hra vám odmítne vytvořit partu a spolu si prostě nezahrajete. Hotovo, šmitec. I sólová snaha je však v takovém případě čirá otrava, jelikož na zápas čekáte déle, než pak samotné klání vůbec trvá.

Zdoláte-li tuto zbytečnou překážku a doberete se kýženého zeleného statusu, stále není vyhráno. Hra ruší vytvořenou partu podle stavu slunečního větru, matchmaking co chvíli selže a vyhodí vás zpátky do menu, pozvání zpět do skupiny občas přestane fungovat a musíte restartovat celou hru, během zápasů dochází k zásekům a desynchronizaci, kdykoliv se někdo odpojí nebo připojí a tak dále. K bezproblémovému nalezení hry a hladkému zápasu bez toho, aby se vinou konektivity něco pokazilo, docházelo, dle našich zkušeností, jen asi v polovině případů, a to se jednoduše tolerovat nedá.

Přítomnost mikrotransakcí a prozatím chudší obsah bychom na konto vynikající hratelnosti odpustili, nicméně tohle ne. Porodní bolesti a chyby s připojováním tvůrci nejspíš časem odstraní, obsah dodají, ale se stupidním peer 2 peer řešením už se velice pravděpodobně nic dít nebude.

Suma sumárum

Jakmile se konečně dostanete do hry, je For Honor fantastický zážitek. Atmosférický, propracovaný, komplexní a zatraceně zábavný. Pokud vás tematika jakýmkoliv způsobem oslovuje, chcete zažít nemilosrdné, ale férové, nápaditě zpracované boje chladnou ocelí, a třeba konečně rozřešit odvěkou při, jestli je lepší evropský meč, nebo katana, rozhodně po hře sáhněte. Jen se raději předem ujistěte o situaci ve vaší síti a možnosti otevřít porty, protože bez nich to nepůjde.