Flintlock: The Siege of Dawn

Je to soulslite, není to soulslite?

Pokud jste alespoň trochu sledovali mediální kampaň kolem Flintlocku, vůbec bych se vám nedivil, kdybyste o něj v prvních minutách ztratili zájem. Hra se totiž celou dobu prezentuje jako „soulslite“, přitom společnou DNA s tituly od FromSoftware abyste vlastně hledali skoro lupou.

Jasně, máte tady systém respawnu nepřátel, kteří se opět narodí, když si odpočinete u záchytného bodu. Narazíte i na bossy a někteří umí dokonce slušně potrápit, ale tím to tak nějak hasne. Při hraní mi na mysl mnohem častěji vytanul jiný příměr... ke God of War.

V eposu války se severským panteonem se totiž Flintlock zhlédl mnohem více. Počínaje dvojicí konverzujících hrdinů, kteří se doplňují v boji, pokračuje přes polootevřené lineárnější lokace a konče samotným soubojákem, jež si můžete sice trochu přizpůsobit výběrem výbavy a schopností v kompaktním stromu schopností, ale výrazněji se od nastaveného herního stylu odklonit nedá.

Podstatné navíc je, že Flintlock jako příběhová akční adventura skvěle funguje a skoro mi bylo líto, že jsem po 15 hodinách viděl titulky, nečekalo mě víc hraní a vlastně jsem si říkal, jaká je to škoda, že už je po všem.

Když se rozleje krabice s bohy

Na sapérku Nor čeká nelehký úkol: Zabít několik bohů uniklých z podsvětí, a ještě k tomu nějak zacelit puklinu mezi světem živých a mrtvých. Fakt, že se po kraji potulují hordy oživlých mrtvol a království jako šílení despoti vládnou tyranští bohové, je totiž tak trochu její vina. Omylem bránu mezi dimenzí bohů a lidí vyhodila do luftu, takže snaha poslat krutovládce tam, kam patří, je její cesta za pokáním.

Na skutečně nadlidský úkol ale Nor není sama. Doprovází ji roztomilá opeřená liška Enki, která je ve skutečnosti malý bůžek. Kromě skvělých dialogů na dlouhých cestách dokáže přiložit i packu k dílu v soubojích s rozličnými protivníky. A že se vám Enkiho pomoc bude hodit, protože boje, duely, půtky, bitky a konflikty představují v podstatě hlavní herní náplň Flintlocku. Pokud se tedy nepustíte do desítek partií místní parafráze na deskovou dámu.

Svět Flintlock je krásný a skvěle balancuje mezi magií, fantaskní přírodou, spletitými městy, navrch prosycenými vůní střelného prachu. K tomu, abyste se vypořádali s protivníky máte totiž hned několik nástrojů.

Nor může parírovat výstřelem z ručnice (jako v Bloodborne), před ranami uskakovat, nebo je v poslední chvíli odrážet včasným blokováním. Do toho Enki sesílá ničivé kletby (které se hodí obzvláště proti obrněným protivníkům), také můžete zkusit sejmout zloducha zdálky mušketou nebo kanónem, či po něm mrsknout některý z granátů.

Hratelnost je velmi důvěrně povědomá a pěkně odsýpá. Řetězení komb baví, stejně jako budete mít radost z každého bambitkou včasně přerušeného útoku. Možná druhů nepřátel bych ocenil více, na druhé straně si jisté repetitivnosti začnete všímat až u samotného konce hry.

Výborný nápad je pak procentuální zhodnocení zkušeností podle toho, jak se vám daří řetězit komba. Je totiž na vás, kdy se vám připočtou expy za poražené nepřátele. Úspěšným navazováním různých útoků si zvyšujete multiplikátor, takže klidně můžete celou částku vymlácených zkušeností zdvojnásobit. Stačí, aby vás nikdo netrefil.

Nastavená pravidla vás nutí neustále bilancovat, jestli raději započítat expy jen s nuzným 12procentním bonusem, nebo zkusit tlačit na pilu, multiplikátor zvýšit a porazit nějaké další protivníky. Pokud vás ale někdo zasáhne, nepřipíšete si navíc vůbec nic. Skvělý mechanismus (na který je navázaná i jedna ze zbraní), jež vás nutí být lepší, riskovat, snažit se překonat a za odměnu si třeba vylepšit zbraň nebo odemknout schopnost.

Kapitolou samo o sobě jsou pak arénové střety s bossy. Dala by se napsat celá studie, proč FromSoft dělá pamětihodné epické bossfighty, kde se k vám obtížnost chová fér. Flintlocku se to tak úplně nedaří. Bossů je málo, jsou generičtí (a to bojujete s bohy) a občas smrt není tak úplně vaše vina.

Animace totiž občas haprují, ne vždy Nor zvládne přerušit rozjeté kombo, aby uskočila nebo zarazila protiútok výstřelem z pistole. V takových momentech smrt občas poněkud zamrzí. Opět ale nejde o nic strašného, protože běžné střety ve světě jsou zábavné a náročné tak akorát. Jen když dojde na bosse, tak se hra zbytečně snaží vysmeknout soulsovský zážitek a úplně se jí to nedaří.

Příručka pro akční adventury

Mimo rubání všeho živého a neživého vás pak ve Flintlocku čeká úplně standardní náplň libovolné akční adventury. Budete osvobozovat vesnice od banditů, sbírat Enkiho pírka, hledat svatyně kvůli zvýšení životů, hromadit materiály pro vylepšení vybavení a sestřelovat vlajky. Zkrátka nic objevného.

Ani teď, čerstvě po dohrání, vám neodvyprávím jedinou příběhovou expozici vedlejšího úkolu, protože jsou všechny snadno zapomenutelné. Alespoň že vám odměnou bude v drtivé většině případů zajímavý kus výstroje, a tak jsem stejně mimoděk všechny nepovinné mise splnil v touze po lepším vybavení, setových bonusech a šikovnějších sekerách.

Stále ovšem platí, že řemeslně je vše ztvárněno precizně a na celkové hrací ploše vatová výplň obsahem neuráží. Hra má ostatně moc fajn tempo, nenásilně vás vede krajinou, do poměrně přímočaré cesty vám občas předhodí nepovinnou odbočku, případně trochu rozsáhlejší oblast, do ní tak akorát vedlejších úkolů, a už zase jdete rovnou za nosem k závěru a vyvrcholení.

Hudební podkres je adekvátní a nejspíš vás orchestrální fantasy aranže ničím nepřekvapí. Na druhé straně, celková estetika se týmu A44 Games moc povedla! Grafika jako taková sice evokuje spíše konec minulé generace konzolí než tu současnou, ale vyobrazení světa je skvělé.

Když se nad krajinou vznáší vytržené horniny, které ukazují na hroby silných revenantů, okamžitě víte, kde vás čeká tuhá výzva a sladká odměna. Když se zasněžené vrcholky regionu Three Peaks zamění za pouštní Wanderer’s Rest, přijde s ní i velmi vítaná změna barevné balety.

Každý pohled do krajiny je skvělý, dechberoucí a epické visty Flintlocku zkrátka jdou. Obzvlášť když krajinou uháníte na Enkiho zádech skrz dimenzionální rifty, kterými si odemykáte různé zkratky a přístup na jinak nedosažitelná místa.

Poctivé řemeslo

Flintlock zkrátka patří do té velmi úzké a specifické kategorie skvělých sedmičkových her. Nedělá nic objevného, ale pořád jde o řemeslně velmi vyvedenou hru, byť o technické dokonalosti taky úplně mluvit nemůžeme. Během hraní jsem měl problémy se zvukem v náročnějších scénách, ve kterých hořel oheň. Hra se taky rozhodla protestovat zrovna uprostřed finálního souboje s bossem, kde mi asi čtyřikrát na stejném místě spadla.

Mimochodem, tip pro vaše nervy: Hrajte na ovladači. Když mi tutoriál vysvětlil, že na aktivování speciální schopnosti musím dvakrát stisknout „T“, bylo mi jasné, že to bude jedna z těch her, kde je kombinací a aktivních kláves tolik, že s nimi budou mít v běhu problém i pianisté. A skutečně tomu tak je.

Jinak jde ale o moc příjemný kousek, který navíc vychází v ideální moment, kdy se těch větších, hezkých her moc neurodilo. Putování Nor a Enkiho v neokoukaném světě v žádném případě není herní revoluce, stejné mechanismy najdeme v desítkách, možná i stovkách jiných her, ale i přesto bych někdy chtěl dostat Flintlock 2. Na poctivém řemesle ostatně není nic špatného.