Final Fantasy XVI

Final Fantasy XVI nejspíš nepotěší všechny dlouholeté fanoušky, zato s otevřenou náručí vítá všechny nově příchozí, kterým se při čekání na další díl Zaklínače, Dragon Age nebo The Elder Scrolls stýská po nějakém tom velkolepém, dospělejším fantasy. V podstatě poprvé se neštítí brutality, přitom se nesnaží na sílu šokovat, ale pro krev, nadávky ani mučení nejde nikdy moc daleko.

Rozhodně nezastírá evidentní inspiraci Hrou o trůny a masivní expozice světa Valisthea se trochu topí v množství lokací, postav a konceptů, jejichž přítomnost začne dávat smysl až o mnoho hodin později, ale na rozdíl od svého vzoru zvládne nakonec příběh na ploše celého čtvrtstoletí uspokojivě rozplést.

Příběh o pěti karátech

Vyprávění začíná jako nejklasičtější osobní příběh pomsty, aby se postupně vyvinulo v zajímavý sociální komentář, který si pohrává s tématy jako závislost na vyčerpatelných zdrojích, otroctví či důležitost naděje.

Valistheu metaforicky pohání pětice obřích magických krystalů, z nichž její obyvatelé těží magickou energii zvanou éter. Zároveň s tím se ale světem pomalu šíří sněť – jak z přírody postupně vyprchává éter, mizí i její životaschopnost a zůstává jen spálená země, kde nic neroste a nežije. Krystaly, a tedy i magie, jsou tak postupně stále vzácnější a jednotlivá království vedou líté boje o půdu i pohodlí plynoucí z kouzelných berliček.

Zároveň s tím se ale rodí i děti nadané magií, které ke kouzlení krystaly nepotřebují, a jedním z těchto nešťastníků je i hlavní hrdina, Clive Rosfield. Na rozdíl od svého mladšího bratra Joshuy, který je vyvoleným Dominantem Fénixe, a tím i dědicem trůnu, měl ale Clive smůlu a patří pouze ke kastě nesoucí kouzelný cejch. Běžné magické schopnosti totiž nejsou něčím, na co jsou obyvatelé Valisthey pyšní, místo toho si z jejich nositelů dělají podřadnou pracovní sílu, která je navíc velmi spotřební, protože se mágové kouzlením postupně mění v kámen.

Clive měl ale i trochu toho štěstí a díky svému benevolentnímu otci, rosarijskému vévodovi, unikl zotročení a stal se osobním strážcem svého brášky. Bezstarostný život na zámku ovšem ani pro jednoho z nich netrvá dlouho, během jedné osudové noci se bezprecedentně objeví druhý Dominant ohně a následný střet uvrhne Rosarii do totálního chaosu.

Po třináctiletém časovém skoku se Clive vydává pomstít svou rodinu i odhalit identitu tajemného Ifrita, ale vlastně i společně s partou věrných svrhnout nespravedlivý třídní systém a zachránit svět.

Herní IMDB

Pokud se vám zdá, že jsem už teď z příběhu a chodu světa odhalila až moc, tak vězte, že jsem ani neprobruslila po jeho povrchu. Děj Final Fantasy XVI je opravdu spletitý, naštěstí ale přichází se zásadní funkcí, která vám ve změti postav, událostí a míst pomůže udělat pořádek. Interaktivní encyklopedii zvanou Active Time Lore můžete podržením dotykové plošky na ovladači vyvolat kdykoliv a pomůže vám se zorientovat v aktuálním dění, ale také si osvěžit koncepty, na které třeba předtím dlouho nepřišla řeč.

Vedle toho můžete na své základně navštívit diplomatku Vivian, která se jako jediná v celém tom kolotoči politických machinací, bitev a katastrof vyzná. Ukáže vám jak pavučinu vztahů mezi jednotlivými lidmi, ale i mapu kontinentu s vyznačenými frakcemi a zásadními zvraty, které si ještě můžete posouvat po časových osách. Podobné funkcionality bych uvítala v jiných hrách a vlastně i v ostatních typech médií ochotných vás zahltit informacemi.

Vedlejší priority

Hlavní příběh má poměrně ostré tempo, kterému se podřizuje všechno ostatní, správné velkolepé fantasy se ale samozřejmě neobejde ani bez vedlejších úkolů, a tedy i momentů, kdy můžete svět o něco svobodněji prozkoumávat. Valisthea nicméně není jednou otevřenou mapou, ale ve své podstatě čtveřicí větších, rozlehlejších zón jednotlivých království, bezpočtem malých, lineárních lokací, kam vás zavedou pouze příběhové mise, plus vaší domovskou základnou, kde si můžete popovídat se svou zbojnickou bandou, vylepšit si výbavu anebo si nechat zadat právě nějaké ty vedlejší úkoly.

Odbočky se dále dělí na několik typů. Klasické vedlejší questy označené vykřičníkem mají zejména v první polovině hry poněkud kolísavou úroveň, kdy sice poměrně kvalitně dokreslují svět, ale náplň často sestává z nudného poslíčkování s mrzkou odměnou. Špatně se navíc odhaduje, který z nich bude patřit k těm nudnějším, a který vám třeba otevře zajímavou úkolovou linii o některé z postav nebo vesnic. Závěrečné vedlejšáky mají dokonce dost markantní vliv na vyznění celého konce hry, a tak se rozhodně vyplatí prokousat alespoň zadáním těch postav, na kterých vám záleží.

Druhým typem doplňkových úkolů jsou mise se symbolem plus, jejichž odměny mají výrazně větší vliv na samotnou hratelnost a odemknou vám kupříkladu chocoba, na kterém můžete jezdit, nové vybavení u kováře anebo třeba větší kapacitu lektvarů. Posledním druhem vedlejších misí je pak nástěnka s podobiznami elitních monster, která musíte podle indicií najít a ulovit. Ani ta se nevyplatí ignorovat, protože z nich padají ty nejvzácnější materiály na ty nejlepší kusy výbavy.

Plněním nepovinného obsahu navíc získáváte reputaci, za kterou dostáváte odměny od zbojnických sponzorů, a to ve formě zkušeností i různých talismanů, ale třeba i písniček do orchestrionu a dalších kosmetických doplňků.

Mohlo by se zdát, že mezi vším tím důrazem na příběh a dlouhatánskými filmečky nezbývá moc místa na to hlavní: Hratelnost. I silně filmové demo k tomuhle dojmu mohlo svádět, výsledná hra ale naštěstí poměr pasivního sledování a akcí nabité interakce zvládá pečlivě vyvažovat, takže vás neochudí o průzkum, ale především nabídne štědrou porci fantastických soubojů.

(E)ikonické momenty

Ano, chápu, že kovaní veteráni Final Fantasy mají z přechodu k realtimové akci preventivně osypky – ne že by je na tenhle zvrat pomalu nepřipravovala patnáctka i remake sedmičky. Square Enix si na pomoc přivolal Rjótu Suzukiho, designéra soubojů Devil May Cry 5, a dle mého názoru vybral výborně.

Základ je v rázu hack’n’slash akcí velmi jednoduchý – útok a úhyb obohacený o útok na dálku záhy rozšíří systém parírování a eikonické schopnosti, stejně jako časem přičichnete k dalším živlům nad rámec ohně a k ikonickému limit breaku.

K tomu souboje až absurdně dobře vypadají, ale přitom zvládají velmi dobře komunikovat, jaké nebezpečí vám hrozí, abyste se mu efektivně a efektně mohli bránit. Většinu bossů musíte nejprve ochromit, abyste jim díky násobičům poškození mohli v krátkém časovém okně dát, co se do nich vejde, a na výsledný tanec mečů, kouzel, drápů a dalších propriet je radost pohledět, ale hlavně je ho radost ovládat.

Všechny ty zpomalovačky při úspěšných úhybech a odražených útocích vypadají skvěle, ale co teprve, když po bojišti sesíláte do všech stran rampouchy, smažíte nepřátele blesky a pálíte je silou tisíce sluncí. Moc speciálních schopností je vyvážená dobou, po kterou si musíte počkat na opětovné použití, přičemž kruhy jednotlivých Eikonů dávají dost prostoru pro fantazii, ale i pro tvorbu vlastní unikátní kombinace, která bude vyhovovat zrovna vám.

Systém vývoje postavy je velmi srozumitelný, ale dost komplexní, aby se s ním dalo zajímavě čarovat. Postupně si odemknete tři sady eikonických slotů, vylepšováním schopností pak zase možnost přidat si je do jiné sady, než ke které původně přísluší.

K tomu má Clive k ruce ještě věrného pejska Torgala, kterému můžete udílet trojici jednoduchých příkazů včetně léčení. Občas vás doprovázejí i další nehratelné postavy, ty jsou však zcela autonomní a složení party si ani nemůžete nijak manuálně měnit.

Kde máme to RPG?

Mimo sestavování vlastního buildu jsou tradiční RPG prvky velmi upozaděné – statistiky vám s levelováním rostou automaticky, při vybírání zbrojí vás nečeká žádné dilema a alespoň nějakou formu modifikace představuje trojice slotů na doplňky, které vám přihrávají nějaká ta bonusová procenta nebo zkracují čekání na eikonické útoky.

Stejně tak nepočítejte ani s žádnými nervy drásajícími příběhovými volbami, v dialogu jsem měla na výběr všehovšudy snad čtyřikrát a jen jednou jsem si na výsledek rozhodnutí musela delší dobu počkat, přičemž šlo o nepodstatný rozhovor.

I volba obtížnosti je v tomto případě na poměry série vcelku netradiční – Final Fantasy XVI nabízí v základu dvě úrovně (třetí, náročnější se odemyká v New Game+ po dohrání). Namísto normální a snadné se dělí na soubojové a příběhové zaměření, přičemž boj je v obou případech totožný, ale v druhé jmenované dostane Clive navíc speciální amulety, díky kterým posléze automaticky uhýbá nebo třeba řetězí složitá komba, takže se i vaše babička nebo méně zdatní přátelé mohou cítit jako ohnivé bohyně.

Odvážný nestyda

Když jsme u těch božstev, spektakulárním vyvrcholením jsou právě epické bitky plně proměněných Dominantů v jejich eikonické formě. K těm dochází ve scénářem daných momentech a bez výjimky jde o naprosto bombastickou podívanou, která se za svou okázalost absolutně nestydí – a ani nemá proč.

Boj navíc dokresluje fenomenální hudební doprovod, který je za všech okolností velmi evokativní, ať už v bitvách nechá burácet celý orchestr a chorály, anebo se uchyluje k piánkům v klidnějších pasážích. Přitom se ale neštítí zasazení navzdory přidat třeba elektrické kytary nebo synťáky, a i přesto podkres k danému momentu perfektně sedí.

Zvukové stránce hry není co vytknout ani po stránce dabingu nebo zbytku audia. Herecké výkony jsou v japonské verzi skvělé, a to, jak už jsem zmínila, nemá Final Fantasy XVI rozhodně žádný skromný ansámbl postav a většina z nich navíc není žádným jednorozměrným stereotypem.

Po grafické a technické stránce se šestnáctka na PlayStationu 5 sice nezařadí po bok korunovačních klenotů přímo z produkce Sony, umně ale využívá síly rychlých SSD k načítání i možností ovladače DualSense a jeho haptické odezvy. Po počátečním škobrtání v demu už FFXVI v režimu výkonu běží bez větších karambolů. Zejména grafický režim nicméně trápí zvláštní motion blur, který se bohužel nedá vypnout, ale dá se na něj zvyknout.

Vizuálně svět dohromady vypadá krásně a filmečky se řadí k těm nejhezčím, jaké dnešní produkce může nabídnout. Bohužel s tím přichází kontrast v podobě nepovinného obsahu, který je výrazně méně propracovaný a svými prkennými animacemi rozhodně nikoho neohromí.

Velkolepé finále?

Final Fantasy XVI je výborná akční hra s fantastickou hudbou, jejíž příběh vyniká hlavně v momentech, kdy si ze Hry o trůny půjčuje úplně nejmíň – tehdy zvládá vyvolávat nejsilnější emoce a otázky. Na některé momenty z odehraných 70 hodin budu vzpomínat ještě dlouho a mají potenciál se zařadit k mým nejsilnějším herním zážitkům, na druhou stranu je obklopuje trochu moc ne až tak spektakulární vaty.

Tak jako každá šestnáctka se i tohle Final Fantasy trochu hledá. Ne každému budou její módní výstřelky po chuti, ale mezi některými pochybnějšími rozhodnutími dělá ve finále většinu věcí fantasticky.