Final Fantasy VII Rebirth (PC verze)

Sice je zbytečné věštit, zda se trilogii příběhu povede uzavřít se ctí, ale o prvních dvou dílech můžu s potěšením říct, že tohle není filmový Hobit, ale poctivě přepracovaný původní příběh vyšperkovaný hromadou pomrknutí pro původní hráče. Zároveň dost samostatný, aby potěšil i nováčky, kteří se starou sedmičkou neměli tu čest. Anděl s jedním křídlem tentokrát přišel mnohem dřív, ale s o to větší parádou.

Uprostřed bohaté historie

Pozice samotného Final Fantasy VII Rebirth je celkem těžká. Stojí na odkazu samotné sedmičky, navazuje přímo na Remake a ještě se ohlíží na spin-off Crisis Core, ve kterém vlastně prožijete tutoriál a v roli Clouda zavzpomínáte na Sephirotův pád. Nicméně k hraní doporučuji projít si alespoň první část remaku, protože jinak doopravdy budete mít pocit, že začínáte někde ve třetině příběhu. To platí i v případě, že jste hráli jen původní sedmičku a z nějakého důvodu byste chtěli naskočit až do Rebirth. Protože ačkoliv je všechno svým způsobem povědomé, je to zároveň dost jiné.

Pořád totiž mluvíme o hře, která první hodiny originálu vystavěla na samostatnou hru o osmnácti kapitolách. Možná i proto jsem měl trochu strach, jak megalomanský bude druhý díl, který se „konečně“ dostane do otevřeného světa. Navíc jsem měl pocit, že vydání Rebirth tak trochu zapadlo v kontextu popularity Final Fantasy obecně, i když ohlasy na první díl remaku byly víc než pozitivní.

Teď o zhruba rok později si můžeme vyzkoušet tuhle cestu na PC a můžu rovnou říct, že dopadl mnohem lépe než jeho předchůdce, kterého zpočátku trápilo dost problémů v oblasti výkonu.

Plynule a bez omezení

Naštěstí jsem za celou dobu hraní tentokrát nenarazil snad na žádné komplikace, co se týče výkonu a podobných záležitostí. Hra si i na maximální nastavení držela stabilních 60 FPS. Určitě potěší i hromada možností nastavení, díky kterým si můžete svůj zážitek přizpůsobit.

Vyzkoušel jsem i anglický dabing, který se řadí mezi ty povedenější, ale stejně jsem se zase rychle vrátil k japonštině, která mi prostě sedí víc. Stejně tak jsem zkusil hru i na klávesnici s myší a ano, je hratelná, i když poněkud krkolomná. Víc mi sedl do ruky tradiční ovladač. Tak jako tak platí, že verze pro počítač je díky solidní optimalizaci a hromadě nastavení pravděpodobně nejlepší (po technické stránce) způsob, jak si tohle dílo užít.

I přes všechny modernizace v rámci grafiky i hratelnosti jsou z Final Fantasy Rebirth cítit jeho kořeny. Pořád to je JRPG jak vyšité a se vším, co k žánru patří. I když jsou lokace krásné, občas jim chybí šmrnc detailů, ale nahrazují ho svou atmosférou i geniálním soundtrackem. Hra neustále přešlapuje mezi vážným epickým hrdinným příběhem a hromadou až infantilních situací, které buď budete milovat, nebo nenávidět. 

Velký svět a malé příběhy

Podobná dualita se ostatně prolíná celou hrou, kde se v podstatě mísí dva vcelku protichůdné herní styly: Příběh a otevřený svět. Hlavní příběhové momenty protkané animacemi jsou takové dungeony, ve kterých moc možností uhnout nemáte, maximálně najdete skrytou truhlu ve vedlejší uličce.

Musím se přiznat, že mě kvůli své linearitě bavily o něco méně než otevřená část hry. Ano, bossové jsou impozantní, vyprávění o osudu a o tom, že vše není, jak se zdá, je správně uchopené, ale na druhou stranu trochu trpí syndromem druhého dílu, kde se vše rozjíždí, ale zároveň se ještě nic pořádně neuzavře.

Možná i proto mě otevřený svět bavil víc. Umí být bezstarostný a zábavný. Vypráví své vlastní, menší příběhy od vážných po vtipné, nechává vás poznávat svět i jeho postavy do hloubky. Jasně, jsou tu věže, nespočet miniher a opakujících se soubojů, jenže na druhou stranu vás nic nenutí zabíjet stovky nepřátel pořád dokola a na každém kroku, ale všechny prvky mají svoje drobná opodstatnění.

Když jsem třeba začínal pochybovat, zda chci pokračovat se zdejší skvělou karetní hrou Queen's Blood, dostal jsem animaci, která mě přimáčkla zpátky do židle a ukázala, že za mrskáním karet na stůl bude možná mnohem víc, než se původně zdálo.

Ne všechny minihry jsou na 100 % zábavné, povětšinou se pohybují někde v mezích: „Neurazí, nenadchne,“ ale vyloženě neotravují. Což je vlastně ve světě, kde se dá ve vedlejším obsahu utopit přes sto hodin, samo o sobě pochvala.

Především mě ale u hraní držela samotná parta. Snad všechny vedlejší úkoly jsou spojené s nějakým společníkem, který se do něj osobně zainteresuje. Hra ukazuje, že její ikonické postavy mají pořád co říct. Stále se najdou místa, kde je víc prokreslit a přidat další hloubku.

Pochvalu si zaslouží i zasazení, kdy každý z hlavních regionů působí dost odlišně, takže se vám jen tak nezají. Nejde jen o vizuální zpracování, ale třeba i vaši jízdní chocobové mají jiné schopnosti. Jednou šplhají po skalách, jindy plachtí vzduchem, jindy… víte co, přijďte si na to sami.

Protože je škoda cokoliv vyzrazovat. Je lepší nevědět, co vás čeká za rohem, protože když jdete po městě hledat delfíny, ještě to neznamená, že během chvíle nebudete bojovat jako žába se skupinou hmyzu o holý život nebo místo RPG nebudete hrát najednou strategii. Právě tohle je jedna z věcí, co je na Rebirth úplně nejlepší a byla by škoda minout většinu odboček při honbě za hlavním příběhem.

Staré i nové ale dobré

Bez mučení se přiznám, že mi soubojový systém v Remaku úplně nesedl. Kombinace boje v reálném čase a neustálého pauzovaní, přepínání a aktivace dovedností mi prostě přišla poněkud nešikovně rozkročená. Neužíval jsme si moc ani akční boj, ani taktické orgie. Hlavně po finálních soubojích, kde každý nepřítel měl odhadem tak pět fází, kdy jsme se od šermířského souboje dostali nějakou oklikou k házení planet, jsem se na boj v Rebirth těšil vlastně úplně nejmíň.

Naštěstí i v tomto ohledu se situace zlepšila. Nevím, jestli je to tím, že jsou nepřátelé o něco zajímavější, v boji máte víc schopností, které rozšiřují arzenál kouzel o zajímavé útoky i bez materií, nebo prostě lepším RPG systémem. Vaše zbraně se pořád vylepšují, zvyšujete ale i úroveň celé skupiny a postupně se prokousáváte stromem pasivních dovedností i nových útoků.

Navíc přibyly i kombinované útoky dvou postav, a i když máte jen tři aktivní členy družiny, ostatní mohou pomáhat ze zálohy. Během boje je vidíte pobíhat kolem arény, což vyvolává pocit, že je na cestách doopravdy celá parta.

Hlavně oceňuji, že vás Rebirth v otevřeném světě nechá hrát, jak a s kým chcete. Ano, v příběhových momentech opět často bere vyprávění do rukou, koho máte kdy v partě, ale mimo to už je jen na vás, s jakou aktivní trojicí se vám hraje nejlépe. I členové party se od minula trochu víc liší v herních stylech a každý z nich má svůj vlastní vývojový strom. Partu si můžete pohodlně uspořádat do několika sestav, a pak mezi nimi přepínat podle typu nepřátel.

Dvě třetiny za námi

Final Fantasy VII Rebirth se prostě povedl. Je epický, je veselý a umí brknout na tu správnou strunu. Vlastně jediné, co mu občas škodí, je nevděčné postavení uprostřed trilogie. Zase je to ale moc pěkný roadtrip se skupinou přátel, které dost možná znáte přes dvacet let a přitom mají pořád co říct.

I z druhé části remaku Final Fantasy VII dýchá úcta nejen ke zdrojovému materiálu, ale hlavně k fanoušků. Myslím, že pokud dnes chcete prožít cestu, která se zapsala do herní historie, měli byste si ji užít právě takhle. Sám už se nemůžu dočkat, jak tento epos skončí, protože všechno pořád ještě může být úplně jinak, než se zdá.