Final Fantasy VII Rebirth

Čtyři roky starý Remake představil kulisy, osázel šachovnici rozmanitými figurkami a zároveň naznačil, že se možná všechno neodehraje nachlup stejně jako před téměř třemi dekádami. Cloud a jeho parta se na rozcestí za Midgarem rozhodli vzepřít osudu a hráče už tehdy vtáhli do filosofického dilematu o hranicích svobody.

Té své, při radikální snaze o záchranu umírajícího světa, který lidstvo hodlá vytěžit do poslední kapky, ale obrazně i té tvůrčí – vývojářské. Moderní předělávka se nikdy nemůže zavděčit všem, jakékoliv změny musí projít pod drobnohledem fanoušků, stejně jako ideálně neodradit nováčky, kteří v dobách největší slávy originálu třeba ještě ani nebyli na světě. Tenhle rozpor reflektuje i maximálně lineární příběh, který vás ale provede rozsáhlým otevřeným světem se všemi těmi lákavými, mámivými odbočkami, jimiž tenhle formát zpravidla disponuje.

Širá, krásná planeta

Po událostech v Midgaru se Cloud, Tifa, Aerith, Barrett a Red XIII vydávají stopovat záhadné postavy v kápích, které jsou vodítkem k Sephirothovi a teoreticky možná i k odvrácení nevyhnutelného konce světa. Skupina se ocitá v městečku Kalm v regionu Grasslands, který by snad ani nemohl být odlišnější od průmyslové metropole pod taktovkou energetické společnosti Shinra, kde se odehrával FFVII Remake. Ať už jde o množství zeleně nebo o širost a svobodu pohybu, který rozšířilo šplhání, skákání i jízda na chocobech.

Nechybí průzkumné věže, které vám odhalí zajímavosti v okolí, stejně jako spousta vedlejších úkolů, hledání pokladů a relikvií, soubojové výzvy, svatyně zasvěcené nejrůznějším summonům, které pak můžete povolat na pomoc v boji, komplexní karetní minihra Queen’s Blood a mnoho dalšího.

A že jde zároveň jen o jeden z šesti rozsáhlých regionů, kterými vás zahalené skořápky zlomených duší postupně protáhnou, zatímco se vás navrátivší se Chadley bude snažit přesvědčit, že je opravdu nezbytně nutné, abyste sesbírali víc informací o daném místě a zavřeli se do jeho bojového simulátoru kvůli lepším materiím.

Rebirth je obří a nestydí se vám tenhle fakt vmést do tváře, kdykoliv se mu to hodí – hlavní příběhovou linkou sice teoreticky můžete proběhnout třeba za třicet hodin, ale připravili byste se tím o spoustu pamětihodných okamžiků s členy party, které stojí za to zažít, a s nimi se zážitek rázem nafoukne k vyšším desítkám hodin. Možná i ke dvěma stovkám, pokud budete chtít splnit opravdu všechno.

Říct NE nákupnímu seznamu

V obří otevřený svět se přitom promění až v úplném závěru, do té doby pracuje s různými opodstatněními, proč volný pohyb není možný. Vtažení ale tahle limitace spíš pomáhá, než aby ji bořila, a i tak zvládá hra působit opravdu masivně.

Nechybí přitom sbírání četných surovin a jednoduchý crafting, takže má Rebirth teoreticky skoro všechny vlastnosti dnešních otevřených světů od Ubisoftu, přesto ale vůbec nepůsobí tak dusivě, unyle a únavně. Na rozdíl od nich totiž dokáže nejen na papíře uvěřitelně odůvodnit, proč byste místní ekosystém měli studovat, a hlavně vás za zvídavost i štědře odmění.

Světem putujete i s parťáky, které nemáte v aktivní bojové formaci, což jen posiluje přesvědčivou iluzi společného dobrodružství. Travnaté pláně brzy vystřídají bažiny, doly a lokace, které 27 let starý originál načrtl, aby z nich Rebirth mohl vykouzlit impozantní scény, navíc dokreslené novými aranžemi už kdysi fenomenálního soundtracku.

Pouštní Corel, rezavý Cosmo Canyon, který vás nechá létat a plachtit, i tropická Gongaga, kde budete skákat na kloboucích obřích hub. Odbočka v turistickém letovisku Costa del Sol, které jako by vám zakazovalo si připustit, že musíte zachraňovat svět, zatímco vás posílá fotit samolepky kaktuárů a rovnat segwaye výměnou za plážové oblečení.

Ještě míň si blížící se apokalypsu připouští grandiózní lunapark Gold Saucer, kde můžete zapomenout na strasti světa „tam venku“ a raději se ztratit v jedné z mnoha jeho četných miniher – včetně závodů na motorkách i obřích opeřencích, boxování na arkádovém automatu nebo vesmírných přestřelek.

Záchrana světa, nebo partička karet?

Rozsah světa a množství aktivit, kterým se v něm můžete oddávat, chvílemi opravdu bere dech. I když se samozřejmě nabízí obvyklá disonanční výtka, jestli by Cloud a spol. pod tlakem svých vyšších cílů opravdu kdesi na moment zastavili a pomáhali nešťastné stařence přivést domů všechna kuřata. Při množství miniher, kterých jsou desítky, navíc logicky všechny nemůžou být těmi nejzábavnějšími na světě. 

Na druhou stranu – valná většina věcí je opravdu nepovinná, nemusíte je dělat, ale vlastně chcete. Chcete na svém roadtripu strávit víc času, chcete Aerith vykouzlit na tváři spokojený úsměv při sbírání květin na nejkrásnější věneček, chcete Tifě pomoct najít ztracená koťátka, chcete s XIII pobíhat po hřišti ve variaci na Rocket League. Alespoň chvíli zapomenout na starosti, které na vás jinak neúprosně vážně pojatý scénář valí.

A když náhodou nechcete, můžete si Rebirth naplno užít i bez zkonzumování veškerého obsahu, který nabízí. Nebo si ho nechat na později. I v tom spočívá svoboda. Levelové bariéry jsou poměrně benevolentní a nikdy se mi nestalo, že bych někde musela grindovat, jen abych mohla pokračovat v příběhu.

Vtahující horečnatý sen o ekoterorismu

Hlavní příběhová linka vás tak k sobě stejně dřív nebo později přitáhne svou magnetickou silou. Zásadním spoilerům se vyhnu, ale ne bez poznámky, že reimaginace dává spoustu prostoru pro vlastní interpretaci a je často záměrně nejednoznačná. Ať už jde o halucinace, sny, alternativní časové linie nebo možná jen o odraz psychického stavu, Rebirth se opírá o svou pozici uprostřed trilogie, což je mu zároveň požehnáním i prokletím.

Bez znalosti Remaku se nemá cenu do něj pouštět, stejně jako si pro uspokojivé rozuzlení budete muset počkat na závěrečnou epizodu. Alespoň si při čekání můžete případně prosvištět originál a Crisis Core.

Úroveň filmečků je opět vynikající po stránce grafiky, kamery, scénáře i hereckých výkonů, a to jak v originální japonštině, tak i s anglickým dabingem. Stejně jako Rebirth lépe prokresluje svůj svět, dává víc prostoru vyniknout i svým postavám a jejich osudům a motivacím. Hrdinové a hrdinky Final Fantasy VII patří k nejmilovanějším videoherním ikonám a Rebirth vám moc dobře zprostředkuje, proč tomu tak je.

Stačí pár přátel mít

Hrát navíc nebudete jen za Clouda, u kormidla se alespoň na chvilku postupně vystřídají všichni členové družiny. Zároveň si s nimi pěstujete vztahy, které můžete ovlivnit dialogovými volbami i vedlejšími úkoly, které se rozhodnete plnit. Systém funguje velmi organicky, rozhodně vás nenutí do žádného nepřirozeného plnění ukazatele třeba prostřednictvím dárků, ale přátelskou atmosféru v partě odměňuje i po stránce soubojů.

Nově příchozí Yuffie a Cait Sith jsou skvělým osobnostním osvěžením – kocourka se skotským přízvukem si zkrátka nejde nezamilovat. Wutaiská špionka mě naproti tomu svým diblíkovstvím vlastně trochu rozčiluje, ale s její kinetózou v libovolném dopravním prostředku se bohužel dokážu ztotožnit, jakož i s náhodným prozpěvováním.

Svěží vítr vnášejí také do soubojů, které se jinak maximálně podobají těm z Remaku. Dává to smysl, protože tenhle přechod z klasických tahů na zábavný hybrid mezi čistou akcí a taktikou považuji za jeden z nejlepších, jaké v posledních letech vznikly. Rebirth na výborné základy vrství další taktickou složku, kterou jsou výše zmíněné synergie s ostatními postavami.

Utrácení akčních bodů (které získáváte základními útoky) za speciální útoky, kouzla nebo předměty vám nově nabíjí schopnosti, kdy dvojice postav mocně zaútočí v tandemu, a ještě za to dostanou užitečný bonus – třeba akční bod navíc, pár desítek sekund kouzlení bez spotřeby many a podobně. Druhý, častější typ synergie vám pak umožní taktičtější spolupráci, kdy kupříkladu Barrett může chvíli bránit Aerith, zatímco se ona v klidu soustředí na sesílání kouzla.

Další novinkou oproti Remaku jsou folia, kde si vedle synergií za body zkušeností odemykáte různé procentuální bonusy, ale třeba také živelná kouzla bez nutnosti spotřebovávat na ně manu a mít pro ně zaslotovanou odpovídající materii. Jde spíše o lehčí nadstavbu už tak robustních RPG prvků, se kterou si v kombinaci s vybavením a materiemi můžete sestavit build a partu na míru situaci, a že se vám těch rozmanitostí přihodí spousta.

Výzvy a přešlapy

Rebirth je v soubojích zprvu dokonce o něco těžší než Remake a už vás ani na standardní obtížnost moc nenechá spoléhat na hrubou sílu bez analýzy nepřátel a využití jejich slabin. Těžká obtížnost, která se vám odemkne až po dohrání, pak představuje poměrně drsnou výzvu a nejvypečenější nepřátele, u kterých musíte vážit každý pohyb a zvolenou materii.

Právě přemíra mikromanagementu pro mě byla ke konci hry už trochu unavující, protože je potřeba řešit každičkou magickou kuličku pro každičký slot na zbrani a brnění, a to rovnou u sedmi postav, za které se hraje velmi různorodě. Build musíte neustále za pochodu ladit a přizpůsobovat, přičemž věcí, na které je nutné myslet, je poměrně dost a občas jsem trávila víc času v nejrůznějších menu než samotným hraním.

Druhá výraznější výtka by pak směřovala k technickému stavu, který se ale během měsíce po vydání výrazně zlepšil a s čerstvým patchem už prakticky nemám co vytknout ani režimu výkonu. Po něm má Rebirth grafické režimy už technicky vzato vlastně tři – právě režim, který cílí na 60 FPS, se rozdělil na „ostřejší“ a „jemnější“, dvojici pak doplňuje ještě nejkrásnější mód kvality za cenu 30 FPS.

Po prvním demu jsem hodně váhala, jestli výjimečně neobětovat plynulejší snímkování, ale nakonec jsem si na rozmazanější režim Performance v plné verzi nějak zvykla a troufám si říct, že celkovému zážitku nijak neuškodil. Nová ostřejší varianta pak mé původní brblání na až příliš střapatou Cloudovu čupřinu víceméně skutečně smazává, ale uznávám, že výkonnější revizi PS5 už pro skutečné vizuální orgie začínáme potřebovat jako sůl.

Final Fantasy VII Rebirth skvěle pokračuje v tom, v čem Remake začal a pomyslně rozvíjí červený koberec vstříc velkolepému vyvrcholení. Je prakticky nemožné o něm uvažovat jako o samostatné hře, ale Square Enix si díky němu hravě obhájí, proč na moderní přepracování potřebuje celé tři díly. Jestli se s trojkou vše povede uspokojivě uzavřít, už je na trochu jinou budoucí debatu. Prostřední díl ovšem funguje na jedničku a rozhodně není jen fanouškovským servisem, který by si pravověrní milovníci RPG letos mohli dovolit nechat ujít.