FIFA 23

FIFA 23, poslední díl nesoucí slavné jméno, než se celá série přejmenuje na EA Sports FC, rozhodně není taková trefa do šibenice. Na hřišti i mimo něj sice poznáte, že jde o nový ročník, jenže vám to bohužel napoví jak některá vylepšení, tak nová, lehce nepochopitelná selhání. A nad každým trošku zajímavým nápadem ozvláštňujícím zážitek z Ultimate Teamu visí stín v podobě téměř nehratelného režimu kariéry.

Magie pohybu

Pojďme se odrazit od úplných základů: Nová FIFA opět vypadá skvěle. Kdybyste před televizi posadili mého dědu, vsadím se, oč chcete, že by drahnou chvíli nepoznal rozdíl mezi videohrou a skutečnou kopanou v televizi. Všechno působí přibližně tak, jak by mělo, nešetří se na vizuálním zpracování hráčů, ale ani trenérů, rozhodčích nebo diváků. Je to next-gen, ne že ne, a když to člověk srovná třeba s nešťastným eFootballem, rozdíl v prezentaci je obrovský.

Nový díl se taky báječně hýbe. Pohyby hráčů řídí druhá generace technologie HyperMotion, která dosahovala dobrých výsledků už v minulém ročníku a v tom letošním je ještě výrazně lepší. Fotbalisti jsou schopní plynule reagovat na nepředvídatelné události i odrazy míče. Souboje tělo na tělo vypadají realisticky, perfektně zpracované jsou improvizované zákroky brankářů nebo nebývale účinné skluzy. Skluzy, ach – jestli mi nějaký akt v novém ročníku dělá opravdovou radost, je to používat Gerarda Piquého jako sexy katalánské beranidlo.

Animace jsou oblast, ve které cítím postřehnutelný pokrok – a tím myslím opravdu pokrok, změny v pozitivním slova smyslu, což je důležité rozlišit, protože FIFA 23 nabízí i některé úpravy, které bych za pozitivní určitě neoznačil.

Nechci například hanět skutečnost, že ovladač DualSense teď na PS5 píská místo rozhodčího a taky produkuje otravný šustivý zvuk, když rozvlníte síť, anebo hlasitě břinkne, pokud trefíte brankovou konstrukci. Někomu to možná bude vyhovovat, mně je to spíš srdečně jedno, stejně jako přídavek nových silných střel, při nichž na zakončujícího útočníka dramaticky zazoomuje kamera jak v nějaké automatové arkádě.

Naopak nové standardní situace jsou vynikající. Předtím, než rozehrajete roh či přímý kop, si vyberete, jakým způsobem hodláte míč podebrat, pak přidáte požadovanou sílu, případně načasování – a hle, výsledkem jsou nepředvídatelnější, zábavnější standardky, u kterých ale paradoxně máte větší pocit kontroly než dřív. A sem tam se z nich skutečně dá vstřelit gól!

Z novinek, které někoho potěší a někdo si kvůli nim bude klepat na čelo, je potřeba zmínit, že do hry přibyl trenér Ted Lasso i se svým týmem AFC Richmond. Proč to je poněkud kontroverzní přídavek? Samozřejmě proto, že kouč i klub jsou zcela fiktivní, vymyšlení pro úspěšný seriál od Apple TV. Někomu možná do simulační hry takové výmysly nesednou, já jsem jakožto velký fanoušek seriálu rád a za Richmond si někdy na gauči proti kamarádům určitě zahraju, kdyby jenom proto, abych jejich hvězdného útočníka absolutně zdevastoval nesmrtelným zabijákem Royem Kentem.

Kartičky zas hrají prim

Ted Lasso se objevuje i v Ultimate Teamu, který si pro sebe jako obvykle ukousl největší porci inovací. Protože proč se taky věnovat čemukoliv jinému, když právě online mód, ve kterém lidé utrácí skutečné peníze za kartičky fotbalistů, vynáší takové zisky?

Milý kníratý Američan rozhodně není tím nejzásadnějším lákadlem Ultimate Teamu. Změnou nad změny je masivní úprava systému týmové souhry, tedy pravidel, podle kterých můžete poskládat efektivní jedenáctku a pak s ní hrát proti ostatním. A opět je to krok, který někomu sedne, někdo na něj bude nechápavě civět jak Bobby Charlton na červenou kartu.

V minulosti jsme byli zvyklí na to, že souhra fungovala na poziční bázi – když jste vedle sebe měli dva stopery z jedné ligy, zvedaly se jim atributy. Pokud jste k sobě postavili absolutně nekompatibilní hráče, z Alissonů se stávali Kariusové. Teď už ale nezáleží na konkrétní pozici, protože gólman z anglické ligy poskytuje plné benefity útočníkovi z Premier League a naopak. A když do týmu nasadíte hráče bez jakékoliv souhry, schopnosti se mu nezhorší, jenom zůstanou stejné, nevylepšené.

Je to výrazně liberálnější systém než dřív a umožňuje vám do sestavy okamžitě šoupnout libovolnou hvězdu, která vám padne z balíčku, aniž by byla vlivem nedostatečné souhry naprosto neschopná. Je taky daleko snazší vhodně zkombinovat jedenáctku z různých hráčů – šoupnete tam tři Anglány, pět Španělů, tři Němce, někdo sdílí soutěž a hle, jste na plné souhře, ani nevíte jak.

Letošní Ultimate Team je ovšem přísnější z hlediska pozice – hráč, který nenastupuje na svém konkrétním postu, týmové souhře vůbec nepřispívá, i kdyby to třeba bylo levé křídlo, které chcete hrát na levém záložníkovi, což by vás v předchozích ročnících stálo jeden bodík a ani byste si toho nevšimli.

Je to ale dobrá změna, zvlášť v kontextu nových měničů pozic. Těmi můžete danému hráči přehodit preferovaný post, ale jen a pouze na nějaký jiný, který dokáže ve skutečném životě zahrát. Takže už žádné zhůvěřilosti minulých ročníků, kde hrál půlce lidí ve středu zálohy Romelu Lukaku – ne, tady můžete udělat z Mbappého levé křídlo namísto útočníka, z Perišiče levého křídelního obránce místo levého záložníka a to vám musí stačit. Což přispívá jednak k tomu, že týmy jsou poskládané realističtěji, jednak k variabilitě – některá karta se vám na první pohled může zdát nevyužitelná, ale když to je nějaký univerzál typu Ainsleyho Maitlanda-Nilese, třeba si pro něj místo najdete.

Klacky pod nohama

Dalším zásadním přídavkem do Ultimate Teamu je mód Moments – kraťoučké výzvy, které vás vrhnou přímo do rozehraného zápasu a dají vám jednoznačný úkol. Zpočátku se pomocí nich můžete naučit, jak se FIFA 23 vlastně hraje, protože vás nečeká nic těžšího než třeba „nacentruj a dej gól“.

Pak už se ale dostáváme do zajímavějších vod konkrétních historických momentů – musíte třeba postavit tým, v němž hraje Kylian Mbappé (nebojte, hra vám mladého Francouze půjčí na hostování), a přehrát některé významné momenty jeho kariéry, například vůbec první gól za AS Monako a tak dále.

Je to moc hezká drobnůstka, kterou se dá zabít čas, přiučit se o hře i fotbalové historii a ještě si vydělat hvězdičky, které pak směníte za nové balíčky s hráči. Jen kdyby byla trochu uživatelsky přívětivější! Jeden Moment máte dohraný klidně za 10 sekund, ale hra vás pak hodí zpátky do základního menu, kde si musíte vybrat další cvičení, které se musí načíst, vy ho rychle splníte a zase čekáte na návrat. Ideálně byste měli být schopní jedním tlačítkem okamžitě skákat z Momentu na Moment a vůbec neopouštět hřiště.

To je ostatně něco, co mě na letošním Ultimate Teamu obecně trápí. Na to, jak si FIFA 23 zakládá na uživatelské přívětivosti, je často neuvěřitelně neohrabaná v rámci rozhraní. Je hezké, že vám za každé vítězství v zápase přihraje patnáct různých odměn – hráče, dresy, pomalované plachty na stadion. Jenže pak může trvat doslova deset minut, než to všechno odklikáte, protože hra trvá na tom, že vám ukáže animace otevírání úplně všeho, i když to jsou nějaké pitomé vlaječky pro diváky, které ani nechcete a nikdy je nevyužijete. Nezájem, pěkně strávíte dvacet sekund jejich obdivováním!

Obecně mi přijde, že odměn je tolik, až je to kontraproduktivní. Jasně, je hezké být za hraní odměňován, člověka to spíš přitáhne zpátky ke gamepadu, místo aby si pasivně pustil fotbal v televizi, ale když po mně FIFA hází taková obrovská kvanta nepoužitelných nesmyslů, vlastně přestávám mít radost z každého upozornění, že na mě v menu něco čeká, protože už tuším, že mě to stejně nebude zajímat.

Jinak mi ale Ultimate Team přijde v docela dobré kondici. Potkávám různě poskládané týmy, protože nikdo si zjevně ještě úplně neví rady s tím, jak v novém systému souhry optimalizovat kádr. Zápasy bývají díky solidnímu matchmakingu vyrovnané a hlavně je hra relativně pomalá a taktická. V žádném případě nestačí vzít Raheema Sterlinga, popadnout míč a bez cavyků to vzít rovnou čárou směrem k bráně – využijete i pomalejší fotbalisty, kteří jsou silní na balónu, případně šnečí dvoumetrové stopery, co díky novým skluzům zboří všechno před sebou. Uvidíme, co s tím udělají budoucí patche, ale zatím si online zážitek opatrně chválím.

Nehratelná kariéra

Škoda, že kariéru pro jednoho hráče chválit v žádném případě nemůžu. Přibyla sice možnost zahrát si za skutečného trenéra, takže se můžete stát Jürgenem Kloppem, místo abyste si vytvářeli neexistujícího manažera, ale k čemu to, když je celý herní mód ustrnulý, prolezlý chybami a z nějakého důvodu ještě mnohem slabší než loni?

Tak předně, pořád nezmizely nebo nebyly předělány žádné z aspektů, které nejen mě na kariéře už nějakou dobu rozčilují. Všudypřítomné bugy tu pořád jsou, v juniorce se objevují brankáři s atributy útočníků, trénink je nudný, nerealistický a představuje naprostou ztrátu času, morálka nedává žádný smysl.

Ale hlavně. Hlavně se letos něco strašlivě pokazilo ve hře proti umělé inteligenci. Zatímco loni jsem osciloval mezi obtížnostmi Světová třída a Legendární, což mi umožnilo zažívat těsné, napínavé zápasy, letos je to… fraška. Nejenže si s AI dělám, co chci, a pokud se jenom trochu snažím, vítězství je moje. Ono to navíc absolutně odmítá připomínat skutečný fotbal, protože v každém zápase padne 10 gólů.

Nechápu to. AI je schopná relativně kompetentně útočit, presovat, vynutit si chyby a pak jich využít, takže je těžké udržet čisté konto. To kvituju s povděkem. Co mě nutí zoufale lomit rukama, je skutečnost, že obrana týmů ovládaných počítačem… No, kdyby defenzivní linii místo dobře placených profesionálů tvořila čtveřice kuželů, vyšlo by to asi tak nastejno.

Zkoušel jsem si založit různé kariéry za různé kluby, přehazoval jsem formace, zkoušel jsem pětiobráncové systémy, stáhnul jsem rychlost hry na pomalou – nic z toho nepomohlo. Typické skóre zápasu bylo 7:4, 8:6, když zrovna měli brankáři svůj den, tak 4:3. Což, pokud ve své singleplayerové kariéře toužíte po aspoň trošku realistickém zážitku, dokáže zkazit úplně všechno.

Je to strašné, ale můžu upřímně říct, že i pokud máte na fotbalových simulacích rádi iluzi skutečného fotbalu, zážitek co nejpodobnější realitě, stejně bude nejlepší, když zamíříte do Ultimate Teamu, kde se občas stane, že se oba týmy probrání k nudné remíze 0:0 a moje srdce v tu chvíli plesá. Kariéra je natolik rozbitá, že pro mě hraničí s nepoužitelností. A možnost hrát za Teda Lassa to v žádném případě nevykompenzuje.

Krůček kupředu, ale je potřeba skok

Jaká je tedy FIFA 23? Samozřejmě obrovská, tak jako vždycky, s tunou herních módů, ke kterým jsem se v rámci recenze ani nedostal – kromě kariéry a Ultimate Teamu můžete hrát přáteláky, nastavit si divná arkádová pravidla jako kouzelný míč, zkusit pouliční fotbal Volta, pustit se do Pro Clubs, dát si online sezónu. K vyzkoušení je toho opravdu spousta.

Otázka je, jestli u něčeho z toho vydržíte. Můj názor je, že jediný režim s opravdovým háčkem, který vás nepustí, je Ultimate Team, opět nadesignovaný přesně tak, abyste ho nikdy nechtěli opustit, protože vás zasypává odměnami a hladí vaše ego po výhře i pro prohře. Říkejte tomu chytrost, prohnanost nebo neetická manipulace, ale faktem je, že to funguje.

Nic z toho by samozřejmě hře nepomohlo, kdyby neuměla zprostředkovat zábavu přímo na trávníku, což díky pomalejšímu tempu a vynikajícímu systému dynamických animací zvládá – tedy aspoň většinou, dokud jí nezačne fatálně podrážet nohy nefunkční umělá inteligence.

Krok kupředu, krok zpátky. Smysl dávající vylepšení doplněná starými i novými chybami. To je FIFA 23, naprosto kompetentní fotbalová hra, kterou nemůžu s čistým svědomím označit za vyloženě odfláknutou, ale zároveň cítím, jak strašně moc série potřebuje nějaký skutečný skok kupředu, ne-li opravdový restart. Budu tedy vyhlížet příští rok a první díl pod novou značkou. Do té doby si letošní ročník občas zahraju, ale mám pocit, že to nebude zdaleka tak často jako v případě FIFA 22.