FIFA 20

Recenze na fotbalové hry tu máme každý rok, takže jsme se rozhodli pro drobnou inovaci. Letos se společně na klady i vady (hlavně na ty vady) podíváme ve formě živé zápasové reportáže dokumentující horskou dráhu emocí, kterou FIFA 20 připravila. Nahoru, dolů, dolů, dolů, nahoru... Jdeme na to. Zápas za chvilku začíná.

Předzápasová analýza

Před výkopem všechno vypadá dobře a nic nenasvědčuje tomu, že by mělo dojít ke katastrofě. Vývojáři z EA Sports před fanoušky z tlampačů vyřvávají nové přídavky – slibují mód Volta, tedy něco jako FIFA Street z dob dávno minulých, slibují dokonce i vylepšenou trenérskou kariéru, no a samozřejmě taky ještě vymazlenější Ultimate Team, ekvivalent třaslavého oslíčka, co z něj padají prachy.

Ano, někteří experti se inspirují Jimem Bridgerem a pronášejí slova varovná, například se jim nezdají úvodní záběry ze hry nebo ohrnují nos nad chybějící licencí pro Juventus Turín, ale to už týmy nastupují na hrají plochu, včetně Cristiana Ronalda v dresu legendárního klubu „Piemonte Calcio“.

Zápas může začít. Všichni se těší, atmosféra je vynikající. Tak jako kdysi v Paříži a Katalánsku.

1. minuta: Opatrný začátek

Prvních pár doteků s míčem je velice pohodových. Okamžitě míříme do Ultimate Teamu, kde hra za úspěchy v loňském ročníku naděluje slušnou hromádku balíčků s kartičkami. Zmocňuje se nás dobře známá gamblerská extáze, když se balíčky pomaličku otevírají, a ačkoliv o pár okamžiků později brbláme, že padlo jen to pomalé tele Fàbregas, vlastně jsme si těch deset minut naděje a zklamání nadmíru užili.

Kombinace začíná váznout, jakmile zapneme první Výkop, abychom vyzkoušeli, jak se tenhle ročník vlastně hraje. Na Gamescomu jsme měli z dema pocit, že se oproti FIFA 19 co do hratelnosti prakticky nic nezměnilo, ale teď, naostro, okamžitě poznáváme, že jsme se mýlili. Změnilo se toho docela dost… a zdaleka ne k lepšímu.

Role jsou rozdané jasně: rychlé křídlo je král, pomalý obránce je vesnický idiot. Do jisté míry to tak bylo vždycky, ale málokdy tak extrémně jako v novém ročníku. Malí, hbití štírci doslova létají po postranní čáře, znovu a znovu pronikají za obranu a ta si nezvládá poradit s jejich driblinkem. Góly dává soupeř, góly dáváme my, nikdo z toho nemůže mít radost, protože to vypadá spíš jako rychlobruslení než fotbal.

4:3. 5:2. 6:1. „Jak máme zabránit tomu, abychom dostali gól?“ ptáme se sami sebe. „A jak se máme vyhnout tomu, abychom s bleskurychlými Rashfordem a Martialem z každého druhého útoku skórovali?“ Odpověď nám uniká. Nad krásným dnem se začínají stahovat mračna.

15. minuta: David a ulepený Goliáš

„Když to nejde po zemi, musíš to zkusit vzduchem,“ říkáme si a měníme způsob recenzentského útoku. Místo singleplayerového přáteláku skočíme rovnou do Ultimate Teamu, do kompetitivního módu Rivals, kde si zahrajeme s vlastním týmem složeným právě z oněch kýžených kartiček proti jiným hráčům. Napřed si ovšem musíme zahrát pět rozřazovacích zápasů, podle kterých hra zjistí úroveň našich dovedností.

Tedy, zjistila by, kdyby naše začátečnické družstvo, kde se momentálně nachází asi tak tři maličko slušní hráči, pravidelně nepřiřazovala do zápasů k naprosté extratřídě, k lidem, za něž kope Neymar a Mbappé a Zidane a Nedvěd (ano, „ikony“ se do FUT pochopitelně vracejí i tentokrát).

Všímáme si tu i dalších neduhů. Ano, obránci jsou pomalí a příliš nezvládají základní obranné manévry, například vystihnutí přihrávky, ale musí se jim přiznat, že to mají těžké, poněvadž všechny pasy jsou absurdně dokonalé, přímo do běhu, každé zpracování balón zalepí (kopačky značky Klovatina) a jediné, co je pro změnu příšerně nepřesné, jsou hlavičky – jenže proč byste centrovali, když se můžete proťukat nebo prosprintovat až do malého vápna?

30. minuta: Do ulic!

No, dostávat neustále na budku nás stejně zas tak moc nebaví, takže si svlékneme nudný dres, navlečeme se do potrhaných barevných hadrů a jdeme naprosto konsternovat všechny svoje prarodiče tím, že se dáme na pouliční fotbal.

Mód Volta nabízí rychlou zábavu v různých formátech, od kopání tří proti třem na malé brány až po regulérní futsalový zápas, a navíc ve FIFA 20 supluje příběhový mód, kterého se v minulých letech se ctí ujal Alex Hunter. Sice je to hrozně „cool“ a „hip“ a všichni dělají salta a selfíčka a ťukají si pěstičkami a jsou všemi možnými dalšími způsoby nesmírně otravní, ale opravdu se nedá říct, že by to byla nuda.

Zápasy mají extrémně rychlé tempo, musíme se u nich intenzivně soustředit a dělat rozhodnutí ve zlomku vteřiny – neztrácet čas nějakým přemýšlením, prostě balon instinktivně kopnout o stěnu a doufat, že jsme vystihli správný úhel pro přihrávku. A když se to povede, když takhle na součástky rozeberete soupeřův tlak, je to tak skvělý pocit, že svým hráčům už skoro ani nezazlíváme ta oslavná saltíčka o zeď. Skoro.

Jen je škoda, že nás příběhový mód Volty pořádně nenechá hrát. Je plný nadabovaných cutscén se solidními herci, vypráví k uhihňání připitomělou historku o nejambicióznějším pouličním týmu na světě, odehrává se na zaplivaných parkovištích i na střeše tokijských mrakodrapů. Příběh Alexe Huntera, který poskytl vážně docela zajímavý (i když místy hodně zjednodušený a glorifikovaný) pohled na život profesionálního fotbalisty to sice není, ale i tak. Baví nás to.

Dokud nás to bavit nepřestane, a to ve chvíli, kdy se vydáme na jeden z prvních turnajů právě do Tokia. Hra doporučí, abychom si přepnuli obtížnost na legendární, protože světovou třídu drtíme. „Fajn, proč ne?“ říkáme si. „Aspoň bude výzva.“ A výzva je. Předtím jsme vyhráli každý zápas, teď vyhrajeme tak dva ze tří. Ideální situace – každý gól musíme oddřít a vybojovat a vůbec nám nevadí, když sem tam jeden zápas prohrajeme. Aspoň to dokazuje, že se pořád máme co učit.

Jenže hádejte co: My ten turnaj musíme vyhrát. Musíme vyhrát čtyři zápasy v řadě proti stále obtížnějším protivníkům, a když prohrajeme byť jen jediný, vracíme se na začátek. Po několika prohrách v semifinále, jedné ve finále a pár trapných vypadnutích v dřívější fázi nám to dojde: Buď se tady budeme crcat na střeše ještě další tři hodiny, nebo si snížíme obtížnost a soupeře prostě přejedeme, protože hra odmítá respektovat možnost prohrát. Přitom ve fotbale nikdo nechce jenom vyhrávat, občasná prohra je přijatelná, nevyhnutelná, potřebná.

A tak do kabiny odcházíme s pocitem, že horší první půli jsme snad ani zažít nemohli.

45. minuta: Dvouoký mezi slepými

Kariéra začíná velmi dobře a na chvíli se zdá, že by opravdu mohla celý tým jménem FIFA 20 pořádně nakopnout. Nové interaktivní tiskové konference vágně připomínají Football Manager, taky si můžeme v dialogovém okně povídat s vlastními hráči a sledovat efekt, jaký naše slova měla na jejich schopnosti.

Po chvíli si ovšem uvědomujeme, že otázky a odpovědi se velmi rychle začínají opakovat. A co hůř, že na nich nezáleží, protože ať už svému ustaranému plejerovi napovídáme cokoliv, vždycky je z toho štěstím bez sebe. Tím pádem se z managementu týmu okamžitě vytrácí jakákoliv výzva.

A víte, odkud se ještě vytrácí jakákoliv výzva? Ze samotného hraní. Zcela bizarní bug totiž způsobuje, že spousta týmů – především ty nejlepší, ale dotýká se to i slabších – nasazuje do zápasů naprosté béčko. Talenty. Nuly za zenitem. Lidi, o kterých nikdo nikdy nikde neslyšel a jejichž samotnou existenci by nejspíš nemohla místopřísežně potvrdit ani jejich vlastní matka.

Když to vidíme poprvé v zápase s Wolves, usuzujeme, že se jim možná jenom zranilo hodně hráčů základní sestavy a že to je důvod, proč hrajeme proti doslova tomu nejhoršímu možnému týmu, který je jejich soupiska schopná vyprodukovat. Jakmile se to samé stane v zápase s Chelsea, s Brightonem, s Manchesterem United, už víme, že si nějaký algoritmus musel přivodit ošklivé zranění hlavy.

Výsledkem je, že náš Leicester, navzdory zcela demotivovanému manažerovi, vede ligu, protože nemáme problém tyhle padesátky a šedesátky se svým týmem osmdesátek vyklepnout i na legendární obtížnost.

60. minuta: Downgrade

Čekáme, že se kariéra každou chvíli vzpamatuje. Má to přece být hvězda letošního dílu! Ale nic takového. Připadáme si, jako bychom koupili Mbappého a Joãa Felixe a oni by v prvních deseti zápasech nastříleli dvacet gólů, všechny do vlastní brány. Co se děje? Proč to nefunguje? Proč se buguje i rozpis zápasů, neexistují slibované pauzy na odpočinek, kazí se plánování evropských pohárů?

A to po rychlém surfnutí na internetu (moderní fotbalista má mobil v kapse i během mače) ještě můžeme být rádi, že nás nepotkaly příšernosti sužující jiné hráče, třeba duchové z cizích týmů stojící uprostřed hřiště, zlověstně zírající do nikam.

Je čas na poslední nápor. Je čas se vrátit do Ultimate Teamu.

75. minuta: František Straka

A tady konečně vidíme záblesk naděje. Jakmile se prokoušeme rozřazovacími zápasy Rivals, hra nám začne přiřazovat rozumnější soupeře. Navíc se pouštíme do celkem zábavného offline módu Squad Battles, nasloucháme promakanému komentáři, který se s konkurenčním PES 2020 absolutně nedá srovnat – a je nám poprvé od samého začátku dobře.

Sice si naprosto jasně uvědomujeme, v jak predátorském prostředí se nacházíme, vidíme všechna ta lákadla, za která bychom měli utrácet peníze, chápeme, jak moc bychom po takových nákupech toužili, kdyby nám bylo 14, přiznáváme, že procenta na získání top hráčů jsou absurdně nízká a souhlasíme, že tohle všechno nemá daleko od regulérního kasina s fotbalovým skinem… Ale stejně je to fajn.

Hra nás odměňuje. Hra nám tleská. Hra před nás neustále klade nějaké úkoly, takže i když vedeme 5:0 a měli bychom se teoreticky nudit, snažíme se skórovat hlavou nebo vstřelit hattrick nebo poslat do sítě technickou střelu – zkrátka plníme jednu z milionu výzev, za něž dostaneme penízky, kartičky, bodíky do battle passu.

Díváme se na sebe a připadáme si trochu jako nějaké divoké zvíře, jako straka zlákaná blyštivou cetkou (nebo Straka novým, extrémně dočasným trenérským postem), ale ačkoliv celé to pozlátko zní stupidně, je nesmírně efektivní. Přáli bychom si, aby nebylo, přáli bychom si, aby většina hráčů bohabojně trávila čas v královské disciplíně každé Fify, trenérské kariéře, jenže naše představy jsou EA – a světu – u té části těla, kterou Michal Sáček používá na střílení vlastních gólů.

A tak, když zazní konečný hvizd, ačkoliv nemáme moc velkou radost, se přeci jen nakonec bavíme.

Konec zápasu

Proti komu FIFA 20 ten zápas vlastně hrála? Proti nudě, frustraci, pocitu promarněné příležitosti. 90 minut prohrávala, nakonec velice upachtěně remizovala.

Ono to všechno moc hezky vypadá i zní, má to fantastické komentátory, na hřišti to není vyloženě špatný fotbal… Ale nakonec to ani není fotbal nějak moc dobrý, zvlášť když ho porovnáme s konkurencí v podobě PES 2020. Tamější kopaná je zábavnější na hřišti, a dokonce se tentokrát dočkala i vylepšení mimo něj, i když ne moc zásadních. Každopádně si aspoň nepřihoršila tak, jak se to nějakým prokletým zázrakem povedlo kariéře ve Fifě.

Loni jsem měl dost silný pocit, že všechny výhody, které FIFA nabízí – lepší kariéra, lepší Ultimate Team, mód Journey, krásná grafika, všechny možné licence – jasně převyšují o něco vymazlenější hratelnost PES. Ale v letošní odvetě je to úplně jinak. Kariéra ve FIFA 20 strádá, Volta je nedokonalá, na hřišti je to výrazně bezmyšlenkovitější a arkádovější (a tedy podle našeho názoru horší) a jenom samotný Ultimate Team, i když pomineme morální znechucení jeho obchodním modelem, to zpátky vytáhnout nedokáže.