FIFA 19

Dobří obránci se vracejí

„Dobře“ a „špatně“ jsou v případě fotbalových simulací pochopitelně dost subjektivní termíny. Někdo má radši pomalejší, taktickou hratelnost konkurenční série PES, jinému naprosto vyhovuje zběsilá arkáda loňské Fify. Nás těší, že se v EA Sports svým konkurentem evidentně inspirovali.

Fotbal v podání devatenáctky je výrazně přemýšlivější a nepředvídatelnější. Dochází k realisticky vypadajícím osobním soubojům, jejichž výsledek nebývá dopředu jasný, hráči jsou schopní kazit přihrávky, míče už většinou nelétají po trávě naváděné laserovým zaměřovačem přesně na kopačku spoluhráče a celek působí... nejlepší slovo je asi „fotbalověji“.

Vyhýbavé asi jako hbitý štírek, co se bez námahy prosmýkne kolem pomalého obránce a vstřelí snadný gól. To je naštěstí situace, ke které v novém ročníku zas tak často nedochází, protože defenziva se chová mnohem kompetentněji než dřív. Není zas tak těžké odebrat míč útočníkovi, který se zatoulá do nebezpečné blízkosti Godínových obřích nohou, a tak stejně jako ve skutečném fotbale dává smysl vzadu spoléhat na stopera, co je sice pomalý, ale zato si ví rady s obrannými zákroky.

I skluzy jsou efektivnější, a dokonce i efektnější, to v případech, kdy sebou váš obránce neplácne o zem, ale místo toho jen udělá jakýsi delší krok a dokonale vypíchne mičudu. Vypadá to velice opravdově, a navíc si díky schopným obráncům užijete daleko víc těsných zápasů. Zvlášť v Ultimate Teamu, kde bylo loni nejběžnější skóre něco jako 4:3, teď vůbec není vzácné zvítězit 1:0.

Arkádové chytračení

Díky tomu má smysl hrát si s taktikou, jejíž rozšířené možnosti jsou jednou z nejvítanějších novinek. Odteď si můžete přesně nastavit, jakým způsobem chcete bránit, jak budete přecházet do útoku a jak si vytvoříte šance, a to nejen pro standardní taktický přístup, se kterým zápas začínáte, ale i pro ty ostatní – útočný, obranný atd.

V praxi to znamená, že si například v kariéře můžete připravit hned pět různých herních plánů. Základní je celkem opatrná 4-3-3 založená na držení míče. Když dostanete gól a potřebujete zvýšit intenzitu, posunete jednoho záložníka na hrot. A když dostanete dva a opravdu vám teče do bot, tak do toho útoku klidně pošlete stopera. To všechno pouhým stisknutím jediné šipky doprava nebo doleva.

Pořád ještě se samozřejmě bavíme o arkádě, nikoli přesné simulaci – Football Manager od Fify nečekejte. Umělá inteligence třeba úplně nezvládá sledovat náběhy záložníků z druhé vlny, což je něco, s čím má problém už asi deset let. Když máte v záloze nějakého Pogbu nebo podobně schopného střelce, dost možná zakončí sezónu s větším počtem zásahů než váš hlavní hroťák.

Taky je trošku do očí bijící, jak strašně často se hráči na všech možných výkonnostních úrovních pokoušejí o šílené akrobatické kousky. A když jim to vyjde, tak to je hotový direkt do bulv. Jsem ochotný přijmout, že Ronaldo dvakrát, třikrát za sezónu vystřihne špičkové nůžky do šibenice, ale aby to Krmenčík a Škoda zkoušeli v každém zápase a ve čtvrtině případů jim to vyšlo? To pak imerzi přece jen kazí.

Liga mistrů s Čechy i „ř“

A je to imerze, z jejíchž tenat je ve většině případů těžké uniknout. FIFA opět ukazuje všem ostatním sportovním sériím, jak má vypadat perfektní prezentace. Stadiony, dresy i hráči vypadají skvěle, do toho rok od roku lepší komentář, tentokrát dokonce se zbrusu novou dvojicí provázející diváky evropskými zápasy. Kdyby vás to zajímalo, Derek Rae a Lee Dixon nakomentovali i české hráče ze Sparty, Slavie a Plzně, a je celkem rozkošné slyšet jejich pokusy o „ř“. Většinou to dopadne tak, že vám po trávníku běhá „Horžava“ a „Ržeznyk“.

Liga mistrů je ale jinak zpracovaná luxusně. Sami jsme byl překvapení, o kolik víc nám na evropských soutěžích v kariéře záleželo, když nás v nich vítala známá grafika a ona úžasná hymna, než když jsme byli v minulých sezónách nuceni soutěžit v „Champions Cupu“. Přistihli jsme se, že podvědomě nasazujeme své nejsilnější sestavy a bereme Ligu mistrů jako prioritu – přitom v minulých letech to byla dobrá možnost, jak nadělit pár minut nekopům z béčka.

Když je řeč o singleplayerové kariéře: sice má svoje mouchy, ale zvlášť v porovnání s konkurencí funguje výborně. Dobře jsou na tom dokonce i přestupy, kluby ovládané umělou inteligencí jsou proaktivní a povětšinou kupují hráče dávající smysl. A můžete si vypnout první přestupové období.

Systém skautingu nových hráčů je pořád ještě divně neohrabaný a vyžaduje strašnou spoustu zbytečného klikání – to je něco, co bychom do příště rádi viděl vyřešené moderněji. A problematická jsou i zranění. Chcete-li si dopřát realistický zážitek a přidat si trochu té manažerské výzvy, jděte do nastavení a vyžeňte si četnost zranění alespoň na 70 z původních 50. Jinak zcela neuvěřitelně absolvujete celý ročník bez jakékoli marodky a vaše široká soupiska vám bude k ničemu, protože si vystačíte s první jedenáctkou.

Špinavá zábava

Když už chválíme kariéru, je potřeba uznale pokývnout i směrem k Ultimate Teamu. Je to maličko nepříjemné z morálního hlediska, protože je to příšerná mašina na mikrotransakce dělaná přesně tak, abyste měli chuť si přece jen trošku pomoct a doplnit konto pomocí reálných peněz, ale na druhou stranu je pravda, že letos se tomu dá vyhnout zas o něco snáz než dřív.

Místo otvírání peněženky můžete plnit speciální „Squad Building“ výzvy, v nichž stejně jako loni skládáte soupisku s určitými parametry a odměnou vám můžou být balíčky nebo vzácné karty. Navíc přibyl mód Division Rivals, v němž se také skrývají krásné odměny, a kdybyste snad nechtěli hrát online, i tentokrát tu najdete „Squad Battles“, v nichž hrajete proti umělé inteligenci a taktéž si tam můžete nahrabat plno kartiček.

Stačí celkem často hrát a skutečné peníze utrácet nemusíte, což je samozřejmě malá útěcha, když na vás první den po spuštění serverů vybafne tým s Messim, Suárezem a omlazeným Pavlem Nedvědem.

Aspoň se před nákupem balíčku můžete poprvé přesně podívat, s jakými vlastně pracujete pravděpodobnostmi. 100 % na hráče 75+, 20 % na hráče 80+, méně než jedno procento na ty nejlepší… Je to evidentní ústupek úřadům, které mají v poslední době tendenci hodnotit Ultimate Team jako gambling a na EA Sports si trochu došlápnout. Je dobře, že díky tomu vidíte, co a jak, i když sběratelský impuls většiny z nás to pravděpodobně nezarazí. Kartičkovou nadstavbu si tak užíváme trochu provinile.

Měl jsi jít do Manchesteru, Alexi

A úsměv se střídá se zachmuřeným úšklebkem i u dalšího populárního módu, kterým je singleplayerový příběh Cesta. Poslední výstřel Alexe Huntera je opět pojatý naprosto luxusně – v tom smyslu, že do něj někdo evidentně nasypal bezbožnou hromadu peněz. Spousta profesionálních herců, hodiny cutscén, ještě víc příběhových rozhodnutí než dřív, dokonce soundtrack od Hanse Zimmera…

Ale přece jen je tu cosi shnilého. Cesta letos sleduje osudy hned tří postav najednou – kromě Alexe se ujmete i jeho kamaráda Dannyho Williamse a nevlastní sestry Kim, které jste si mohli osahat už loni. Tentokrát to jsou ale plnohodnotní hrdinové a příběh je kvůli třem různým hlavním postavám až příliš roztříštěný.

Ovšem to je ten menší problém, snadno odbytý mávnutím rukou. Horší je, že tvůrci se sami vepsali do pasti, která se s nimi táhne už od prvního dílu Cesty. Tehdy vám totiž dovolili, abyste v Alexově kůži přestoupili do libovolného klubu Premier League – mohli jste zamířit do supertýmů, jakými jsou Chelsea a Liverpool, nebo taky do provinčních klubíků, co jsou rády, že jsou rády.

My se onehdy přidali k Bournemouthu, kde se hraje na stadionu pro 10 tisíc lidí, protože jsme si říkali, že se přece na ten kýžený vrchol musíme postupně vypracovat, ne na něm hned začínat. Asi jsme byli ale v menšině.

Příběh je nastavený tak, že za váš úplně první tým teď hraje vaše „náhrada“ Danny, zatímco Alex se octne v nejmenovaném evropském velkoklubu. Jenže zároveň se musíte potkávat v Lize mistrů. Takže vám komentátor ležérně oznámí, že Bournemouth se kvalifikoval do nejlepší evropské klubové soutěže, jako by to byla úplná samozřejmost, a veškerá uvěřitelnost, která by v případě Manchesteru United nebo Arsenalu vůbec nebyla narušena, je v tahu. Kdyby si to místní psavci dopředu líp rozmysleli, bývalo by bylo rozumnější Alexovi na začátku povolit třeba jen šest nejlepších anglických klubů.

Blbnutí na pohovce

Cesta je opět příjemné zpestření, pokud vás přestane bavit tvořit si na hřišti vlastní příběhy. Na řadě je další mód, který se tentokrát chlubí asi největším počtem inovací. Ani se nechce věřit, že to tak je, ale mluvíme o prachobyčejném Výkopu.

Výkop letos nabízí spoustu zábavných variant ideálních pro gaučové sezení s kamarády. Anarchie úplně bez pravidel, vybíjená, při níž vám po každém vstřeleném gólu z týmu odejde náhodný hráč, skvělé zápasy, v nichž se dalekonosné branky počítají za dva a snadno se tak díky jedné povedené pumelici změní výsledek celého zápasu…

Je překvapivé, že v EA Sports mysleli i na takovouhle splitscreenovou „drobnost“, když se (z komerčního hlediska pochopitelně) soustředí hlavně na svůj online multiplayer, ale o to víc nový Výkop potěšil.

Ignorovatelná revoluce

FIFA 19 se před vydáním hodně chlubila novým systémem střílení: když znovu stisknete tlačítko střely v tu správnou chvíli, bude váš pokus o hodně přesnější a prudší. Zkrátka taková malá zkouška reflexů a načasování, která vám může přinést rozhodující výhodu. A co si o ní myslíme? …Omlouváme se za antiklimax, ale zas tak moc vám toho o ní neřekneme. Nenašli jsme totiž důvod, proč ji používat.

Běžné střely fungují stejně jako dřív, a i když jsme se čas od času snažili vylepšit nějakou spekulativní ránu z dálky, většinou to nevyšlo a balón letěl mimo tři tyče. Navíc se zdá, že systém nemá žádný velký efekt. Některé střely, které jsme trefili přesně do zeleného, šly stejně mimo, zatímco když jsme omylem zasáhli sotva přijatelné žluté místečko na ukazateli, byla z toho šibenice.

Evidentně závisí i na konkrétní pozici, střelci a rychlosti běhu, nejen na setinově přesném zmáčknutí tlačítka, což je dobře – neradi bychom zažili zápasy, v nichž někdo někoho drtí a on mu pak dá z půlky gól, protože se naučil hezky mačkat kolečko. Nové střely tedy nijak nevadí, ale zároveň už jsme skoro zapomněli, že vůbec existují.

Je to gól

Takže největší reklamní tahák vlastně žádným tahákem není, ale chápeme, proč se EA Sports chlubili radši svými novými střelami než vším tím, co u nové Fify tak pevně drží. V minutovém traileru se snáz ukáže pár vymetených šibenic než celý napínavý zápas, zvlášť když ono napětí často pochází z robustních obranných zákroků a vystižených přihrávek.

Je potřeba ještě jednou zopakovat, že celá hra vypadá vážně skvěle. Pouštíme si opakovačky gólů a klíčových momentů, protože nás baví, jak realisticky vypadají, ačkoli v jiných fotbalových hrách si radši ušetříme čas a všechno přeskakujeme, aby šlo hrát dál. FIFA 19 je však speciální – krásná, uvěřitelná a zábavná zároveň.

Má samozřejmě svoje trable. Jsme rádi, že si dáme na chvíli pauzu od Alexe Huntera a jeho přátel, spousta věcí by se dala zlepšit i v kariéře (hlavně ten skauting, nebo by se hodilo zavedení plnohodnotných juniorských týmů) a opravu by zasloužily i některé bugy, zvlášť jeden hodně bizarní, při němž brankáři pouští míč z rukavic a nechávají si dávat neuvěřitelně levné branky.

Letos je to ale zkrátka silný ročník. Minulý rok jsme oslavovali spíše sérii PES, ovšem FIFA 19 nás velmi rychle probrala. Vážně jsme nečekali, že budeme zrovna z devatenáctky nadšení, ale nakonec se to prostě povedlo.