Fatekeeper

Fatekeeper je jedním z takových nástupců, a můžete si ho pamatovat právě podle mluvící krysy. Předběžný přístup ukázal, jak se hra bude hrát, jak bude vypadat a uvedl nás do prvnch misí hry. Popravdě jsem nečekal žádnou extra kvalitu a nakonec byl více než příjemně překvapen. Trailery totiž tentokrát nelhaly a jedná se o moderní návrat do doby, kdy jsme kopali skřety na bodce a shazovali jim na hlavy lešení.

V předběžném přístupu jsou k dispozici zhruba první dvě hodiny hry, která by se ve finální verzi měla rozrůst na nějakých osm až deset. Jedná se o staré dobré lineární úrovně bez nutnosti se vracet. Průzkum hrobek, rozpadlých chrámů a dalších pozůstatků zapomenutých civilizací ukazuje dobrý level design. Soubojové arény mají spoustu prvků, které můžete na nepřátele házet, nebo je naopak požduchovat do nich. Hledání zapomenutých chodbiček, skrytých spínačů a dalších malých odboček je navíc odměňující díky nové výbavě nebo surovinám k výrobě lektvarů, olejů na zbraně a bomb. Zkrátka a dobře, všude se něco povaluje a máte radost z každé houby, kterou do svého inventáře nacpete.

Samotný příběh je zatím jen kulisou, která vás nutí eliminovat místní populaci pestrými nástroji destrukce a zkázy, které vám dá hra k dispozici. Jste druid, člen tajemného řádu, máte mluvící krysu, která vám radí a ve své odpudivosti je vlastně celkem roztomilá. Ti, co žijí na povrchu, se perou s těmi, co žijí v ruinách pod zemí a největší část narativu probíhá v textu během nahrávacích obrazovek. Naštěstí to nevadí, protože zbytečné proslovy by překážely tomu hlavnímu – hratelnosti.

Základem soubojů je samozřejmě boj na blízko se širokou paletou zbraní. Nechybí dýka, palcáty, sekery ani meče, navíc i v obouruční verzi. K dispozici máte lehké a těžké údery, úhyb, blok a kop. Vše dohromady pak funguje na výbornou. Každý úder má pořádnou váhu a je radost odsekávat nepřátelům končetiny nebo je skopávat do jam a dalších smrtících pastí.

Hned od začátku je přístupných i několik elementálních kouzel. Ty samy o sobě nemají potenciál vyřešit celé souboje, ale slouží jako funkční doplněk k chladným zbraním. Tříštit na kusy zmrzlé nepřátele je stejně uspokojivé jako sledovat nebohé obyvatele podzemí, jak vřeští, když je stravují plameny. Nejvíc jsem si ale oblíbil telekinezi a poryv větru. Vítr odhodí nepřátele do všech stran a telekineze je naopak přitahuje k vám. Navíc ještě dokáže přitahovat předměty. Stačí si tak vyhlédnout pěkný kámen, který se během okamžiku může stát náhradním obsahem gobliní lebky.

Tvůrci navíc chytře plní arény větším počtem slabších protivníků, což vás nutí využívat všechny herní mechaniky, a ne jen slepě sekat zbraní. Když se vám dostane ovládání do ruky přináší Fatekeeper uspokojivý tanec destrukce, který si nezadá s původním Dark Messiah. Hlavně třeba takoví skřetí albíni, kteří umí přežít i odseknutou končetinu, přináší další úroveň zábavnosti, když na vás nabíhají jen s jednou rukou, zatímco druhá končetina se válí někde v dáli.

Dost mě překvapil košatý vývojový strom, který by odpovídal spíš nějakému stohodinovému RPG než přímočaré lineární akci. Je mu asi nejvíc na škodu, že se musíte proklikat hromadou zbytečných uzlů, které vám přidávají pár procent k nějaké vlastnosti, než se jednou za čas dostanete k podstatnějšímu vylepšení. Navíc, jakmile si v kruhu odemknete výchozí cestu, ostatní se vám uzamknou a k jiným větvím se dostanete jen po obvodu.

Znamená to, že pokud chcete kombinovat třeba boj a magii, čeká vás dlouhá cesta přes zbytečná vylepšení. Naštěstí na vás hra sype úrovně poměrně rychle a stalo se mi, že jsem dostal rovnou dvě za jeden větší souboj. Nicméně díky tomu a slabším vylepšením chybí radost z postupu. Upřímně jsem ve většině případů víc ocenil, že mě postup na další level vyléčil, než že jsem dostal nový bod k rozdělení.

Léčení totiž probíhá jen pomocí cenných lektvarů a pokud budete do soubojů nabíhat bez rozmyslu, může se časem stát, že prostě budete na suchu a od záchytného ohníčku smutně koukat na skupinu skřetích lučištníků, kteří vaše momentální zdraví sfouknou jedním šípem. Nicméně i tohle beru jako přednost hry a další důvod hrát chytře.

Vetší radost než zkušenosti udělá samotná výbava rozesetá po lokacích. Zbraně mají různé druhy poškození a bonusů, nechybí ani zbroj a helma, a navíc si na sebe můžete pověsit i amulet a čtyři prsteny. Což dohromady může být větší rozdíl než pár úrovní v dovednostním stromu. Navíc opět platí to, že každá lokace přímo láká k prozkoumání do posledního detailu, aby vám náhodou neunikl cenný kus, který doplní obsah vašich kapes. Na rozdíl od rozmáchlých RPG mi přišlo, že každá věc má svoje místo a pokud ji minete, máte prostě smůlu a podruhé už na ni nenarazíte.

Za zmínku stojí i alchymie, díky které můžete vyrábět lektvary, bomby a oleje na potření zbraní. Každý výrobní materiál dělá něco jiného, když z něj uvaříte lektvar, než jako roztok natřený na čepeli. Znamená to, že bylina může svařená poskytovat odolnost proti jedům, zatímco na meči naopak jedové poškození uděluje. Vtip je v tom, že vždy musíte do hotového produktu dát tři ingredience. Pokud máte jen dvě léčivé kytky, musíte zkrátka doplnit lektvar o něco co neléčí a ideálně vás ani nijak neoslabí.

Stejné přemýšlení platí i u olejů, kdy kombinujete co nejlepší efekt pro další boje. Nečekal jsem to, ale vaření v kotlíku mě nakonec bavilo. Popravdě jsem nepřišel na chuť bombám, které většinou skončily spíš v mém obličeji, než aby efektivně sprovozovaly ze světa nepřátele. Na druhou stranu se k systému léčení pojí taky jedna výtka. Ohniště, u kterých můžete hru ukládat, jsou rozmístěná vcelku nepříjemně daleko od sebe. Každá smrt, ke které nikdy není daleko, vás tak vrátí o pořádný kus zpět. Nemluvě o tom, že není úplně těžké ohníček minout.

Se stanicemi na výrobu je to ještě o kus horší. Sice můžete mít plný inventář léčivých bylin, ale když je prostě není kde proměnit v lektvary máte smůlu. Tahle mechanika, vás velice lehce může zastavit v postupu a nutit klidně restartovat celou úroveň, protože jste si špatně spočítali zásoby nebo měli jen několikrát smůlu. Což není úplně nejzábavnější.

Fatekeeper navíc vypadá skvěle. Dokáže vykreslovat nádherná panoramata temného fantasy světa. Detaily hrobek a jejich nasvícení berou dech a nepřátele se hýbou osobitě a přirozeně. Nicméně daň si to vybírá na tom, jak hra běží. I když je hra překvapivě dobře zvládnutá, co se absence jakýchkoliv bugů, glitchů nebo pádů týče, trpí stabilita snímkovací frekvence, která má problém se držet na 60FPS. Ve chvílích, kdy se pohybujete v náročnějších scénách v exteriérech, padá až někam ke třicítce, což není u takové hry zrovna ideální. Nezbývá ale, než doufat, že tvůrci si s optimalizací ještě poradí. Pořád jde o předběžný přístup. Navíc je to vedle stromu dovedností vlastně jediná výraznější vada na kráse, kterou Fatekeeper momentálně má.

Je to totiž zase po nějaké době hra, která přesně ví, čím chce být a nemá potřebu nabalovat na to hromadu systémového balastu. Akční adventura, která nemusí mít desítky hodin a staví na zábavném fyzikálním soubojáku navíc s úchvatným vizuálem. Co říct víc, než: „Vezměte si moje prachy!“