Fatal Frame II: Crimson Butterfly Remake

Jedná se samozřejmě o Resident Evil 2, Silent Hill 2 a teď už konečně i Fatal Frame 2. Jenže tam, kde se moderní remaky Resiho a Silent Hillu zapsaly jako etalony toho, jak přivést klasiku novému publiku, Fatal Frame II: Crimson Butterfly Remake stojí někde na půli cesty a chycený v záři světlometů přijíždějícího auta jen bezradně lomí rukama. 

Portrét temné vesnice 

Přitom tady je toho tolik, co na Fatal Frame II: Crimson Butterfly Remake milovat! Dvojčata Mio a Mayu se při toulkách lesem nachomýtnou do přízračné vesnice a okamžitě víte, že je zle. 

Jako by nestačila permanentní noc a fakt, že se vaše sestra značně chovat tuze podivně a v transu následuje záhadné přízraky. Vesnice je navíc opuštěná jen zdánlivě, jejími ulicemi korzují duchové, děsy a zjevení. Začíná velice děsivá a svíravá cesta, při které se snažíte z prokletého místa uprchnout a nezešílet odkrytými hrůzami.

Jako horor funguje remake naprosto bezchybně. Odhození statické kamery, jak jsme to viděli i u výše zmíněných modernizací, výrazně prospívá atmosféře, které zdatně sekunduje současná grafika a audio v čele se špičkovým a znepokojujícím soundtrackem, jež mi vždy spolehlivě vyžene tepovku k vyšším desítkám. Crimson Butterfly se hodně opírá o japonský folklor – velmi tradiční kulisy vesnice Minakami sice nepůsobí tak ikonicky jako třeba policejní stanice v Resident Evilu 2, pořád jsou ale nesmírně autentické. 

Zčistajasna objevivší se duchové a zjevení minulosti pořádně pocuchají zjitřené nervy i poměrně otrlému hráči. Nemluvě o tom, že pokaždé, když otevíráte dveře nebo se zohýbáte pro předmět, kamera dramaticky zazoomuje za vaše záda. Se zatajeným dechem pozorujete, jak Mio pomalu odsouvá křídlo a kdykoliv za ním může číhat poloprůhledná zrůda, která se vám s jekem začne sápat po krkavici.

Funguje to bravurně celou dobu nejen jako laciná lekačka, ale i jako efektivní způsob, jak vám zauzlovat žaludek strachem a nepustit, a to i v momentě, kdy se běžní nepřátele docela omrzí. Celá děsivost Fatal Frame 2 pramení kromě atmosféry taky z postupného budování příběhu. Odhalování pohnutého osudu vesnice skrz deníky stránku po stránce odkrývá nevyřčené zlo a celou záhadu kolem Minakami.

Hra správně využívá vaší vlastní fantazie, abyste si mezi řádky domysleli hrůzy, které jsou ve skutečnosti ve vašich představách děsivější, než by se to podařilo napřímo zobrazené brutalitě a násilí. A to, co mě u hry upřímně udrželo až do některého z konců i v momentě, kdy jsem chuť vztekle mrsknout ovladačem a hru odinstalovat. 

Mimochodem, konců je hned několik s výrazně odlišným uzavřením tragické zápletky, některé pak vyžadují opětovné průchody hrou v režimu New Game+ s různými rozhodnotími, používáním konkrétních předmětů a podobně. Třeba jak bylo zvykem i v Silent Hillu. Je velká škoda, že s něčím podobným nepřichází víc moderních her.

Děsivostí je Fatal Frame II: Crimson Butterfly Remake totální terno a permanentně tížívá, hororová atmosféra vás svou hutností aktivně odrazuje od dalšího kroku. Bytostně nechcete nakouknout za další roh, otevřít další dveře a riskovat, že hrůzy, které se za nimi skrývají, už nebudou jen ve vaší hlavě, ale skutečně se zhmotní na obrazovce. Japonské umění děsit, kterému se máloco vyrovná, se tady ukazuje v celé své parádě. Tak kde je ten zakopaný nebožtík a problém celého remaku? 

Duchařské selfíčko 

Koei Tecmo a Team Ninja k modernizaci přistupovali holisticky a tomu se opět nedá jinak než vysmeknout poklonu. Crimson Butterfly má současné ovládání, vypadá hezky, dokonce v něm najdete více obsahu v podobě vedlejších příběhů, které dokreslují hrůzostrašnou aureolu hnijící osady. A nepoznali byste, že v původní hře nebyly. 

Hlavní hvězdou libovolného Fatal Frame je takzvaná Camera Obscura – fotoaparát, který dokáže vymítat zlé duše a zhmotnit přeludy. Je to vaše jediná zbraň a zároveň nástroj k řešení hádanek. Jenže taky to nejhrubší lano, na kterém se remake snaží oběsit.

Tak neskutečně frustrující, otravný a nevyvážený soubojový systém, jako je v Crimson Butterfly Remake, jsem dlouho neviděl. A upřímně, kdybych hru nerecenzoval, skončil bych někde v první čtvrtině a už se k ní nevrátil. 

Ano, na papíře zní jednoduše: Prostě stačí ducha vyfotit, což mu uštědří zranění a ukrojí z lišty zdraví. To se ještě stupňuje podle druhu použitého filmu (náboje) anebo správně načasovanou fotkou do protiútoku (parry). Kdyby náhodou byla potřeba, můžete uskočit, nebo použít speciální střelu a ducha omráčit. V čem je tedy problém? 

Zkuste si představit libovolnou střílečku, ve které třímáte odstřelovačku. Teď si hezky zazoomujte skrz puškohled. Máte? Tak a teď zkuste trefit chlapíka, který od vás stojí asi deset metrů a poskakuje zleva doprava. Už máte představu, proč jsou souboje v Crimson Butterfly Remake frustrující? 

Duchové sebou pořád šijí ze strany na stranu, mizí a zhmotňují se mimo záběr a udržet je v hledáčku je extrémně otravné. Navíc se různě krčí nebo plazí po zemi... zkuste někdy střílet na něco, co se vám svíjí u nohou, je to fakt „legranda“. Hrůzu a děs rázem střídá totální otrávení a místo zatajeného dechu máte pro přízraky akorát hodně ošklivých slovíček. 

Jasně, kamera se dá vylepšit, můžete jí dokoupit například manuální zoom a obraz si oddálit. Jenže tím se taky zkrátí účinnost foťáku, takže musíte k duchovi přijít bizarně blízko a snažit se mu udělat detail pórů v obličeji. Nemluvě o nutnosti šudlat přibližováním a ostřením jako zběsilý fotograf, který se snaží zachytit holuba za letu. 

Mimochodem to slavné parírování je taky katastrofální, přitom jde o jediný způsob, jak duchům zasadit větší poškození a přerušit útok. A protože s výjimkou jediného filmu, kterého je navíc pomálu, je čas mezi každým stisknutím spouště natolik dlouhý, když správně netrefíte parry, ráně se prostě nevyhnete. 

Hra vám dokonce skrz blikající červený rámeček a výrazný audio signál dává najevo, kdy pro úspěšný protiútok stisknout spoušť. Problém je, a budu opakovat slovo frustrující, že i tak parry funguje pocitově asi jen v polovině případů, protože mezi cvaknutím spouště a pořízením fotky je prodleva. No a protože protiútok probíhá během útoku nepřítele, často jej snímkem vůbec nezachytíte, protože se k vám přibližuje. 

Výsledkem je jeden z nejhorších zážitků z akce, jaký pamatuji. A vlastně nevím, komu doporučit tento problematický Himálaj překonat, aby si užil příběh a opravdu skvělý horor. Druhá půlka hry má přitom opačný problém: Začne být vyloženě triviální. 

Foto ze smrtící vzdálenosti 

Postupně totiž získáte několik filtrů, které slouží jednak k řešení hádanek a jednak taky jako útočná modifikace foťáku. Expoziční čočka vyvolává ztracené předměty do reality, ale taky uštědřuje větší poškození posednutým duchům, kteří jsou agresivnější a léčí se. No a jakmile se dostanete k zářivému filtru, který mimo jiné odemyká krvavé pečeti na dveřích a skříních, je Fatal Frame zase příliš jednoduchý. 

Radiant filtr je totiž ekvivalent brokovnice, takže do něj stačí naládovat silnější film, přiběhnout k průsvitnému duchovi a stisknutím spouště ho prostě sejmout na jednu ránu. Recept, který od poloviny hry funguje na drtivou většinu nepřátel s výjimkou bossů a silnějších přízraků, kterých je ale stejně jen hrstka. 

V původní hře přitom žádné filtry nebyly, stejně jako jste nesbírali součástky pro zlepšování statistik Camery Obscury. Jako nápad fungují skvěle, ale jejich zasazení do hry je tak strašně nevyvážené, že působí naroubované na sílu. Střety s duchy, kterých je logicky v duchařském hororu poměrně dost, jsou tak buď strašně nudné, nebo hrozně otravné a nikdy nic mezi tím. 

Ještě si odplivnu nad navigací úrovněmi a můžeme se přesunout k technickému stavu. Vývojáři a vývojářky do hry přidali několik lokací, které v původní hře nebyly, dokonce vás nechají po vesnici poměrně svobodně bloudit. Nemá to ale smysl a jde jen o ztrátu času. V místě, kde vás zrovna příběh nepotřebuje, se totiž vůbec nic neděje. 

A protože se drtivá většina hry odehrává v interiérech japonských sídel cirka z 19. století, vypadají všechny stejně a je fakt peklo se v nich orientovat. Obzvlášť když se bez vysvětlení a z čisté zlovůle, aby vás vývojáři vedli jako myš k sýru, některé dveře prostě zaseknou a najednou nejdou otevřít, i když jste jimi před minutou prošli. Copak to nešlo vyřešit elegantněji? Jak se má v tom labyrintu identických chodeb a s miniaturní mapou člověk vyznat, když se pořád mění, kudy mohu projít a kudy ne? 

Sekání, chmury zahání 

Trojlístek frustrace pak uzavírá nedobrý technický stav, kdy na PS5 hra běží ve 30 snímcích za vteřinu, a to ještě jen někdy, protože FPS mají tendence padat i pod tuto hranici. To mimochodem taky dělá snažení cvaknout duchy v ten správný moment ještě komplikovanější. Z nějakého důvodu jsou taky citelně dlouhé nahrávací časy. 

Kombinace výše popsaných patálií pak způsobuje, že Crimson Butterfly Remake se k oživeným hororovým klasikám zapsat zkrátka nepodařilo. Přitom je pod vším tím neumětelstvím a designérskými chybami tolik kvalitního materiálu, které má neskutečný potenciál. Chtěl bych další remaky Fatal Frame, přál bych hře úspěch, protože jde o výtečnou klasiku, o které se v Česku moc nemluví, ale ta daň za vlastní nervy je prostě příliš vysoká.