Far Cry 5

Kreativní destrukce

Ohromná neprozkoumaná krajina, v ní nepřátelské tábory, spousta věcí ke zničení, spousta lidí k osvobození, spousta smrtících hraček k odemknutí, do toho stále narůstající arbitrární „odbojářské body“… americká Montana zkrátka opět ztělesňuje totální gamifikaci otevřeného světa. Formule „toulej se, znič, na co přijdeš, občas si splň nějakou příběhovou misi“ bude intimně povědomá každému hráči předchozích dvou dílů.

A nevadí to. Plížit se jako stín všemožnými křovisky, lovit nepřátele tlumenými zbraněmi, pak jim omylem vstoupit přímo pod nos a rozpoutat Šílené peklo, feat. TNT & Granáty, je stejně dobrá zábava jako vždycky. Oproti jiným střílečkám je tu přidaná hodnota absolutní volnosti a kreativity – zbraní je na výběr spousta, stejně jako vozidel, která vám při dobývání táborů a plnění misí taky mohou výrazně pomoci.

Není problém místo plížení popadnout kamion s namontovanými kulomety a podniknout zničující frontální útok, za který by se nestyděl ani rozzuřený nosorožec, jehož holce právě na diskotéce někdo sáhnul na zadek. Nebo si zkuste někde půjčit letadlo či vrtulník a zasypte nepřátelské pozice smrtí shůry. A pokud se místo, které chcete zlikvidovat, příhodně nachází u řeky nebo jezera, nabízí se kulometný člun.

Obsazování z rozumu

Tu koncentrovanou legraci, čiré potěšení z toho, když kolem tábora pečlivě nastražíte nášlapné miny a sledujete, jak perfektní náhodou vyletí v jednu vteřinu do povětří tři patroly najednou, nemůže zkazit skoro nic – kromě eventuální jednotvárnosti vašeho počínání. Po dvaceti, pětadvaceti hodinách kampaně, zvlášť pokud je nacpete do pouhých několika dní, už myšlenka na vyčištění dalšího tábora nejspíš způsobí hlasité, procítěné zívnutí. Jenže pak se stejně něco pokazí, přijedou posily, vy je jednu po druhé zlikvidujete minometem a budete vlastně docela rádi, že jste ještě nešli spát.

Navíc tu některé novinky přece jen jsou, a není jich málo. Ještě než podrobněji rozebereme tu nejdůležitější, kterou jsou umělou inteligencí ovládaní parťáci (byť o jejich inteligenci máme určité pochybnosti), podívejme se na samotné mise. Ubisoft se tentokrát velmi srdnatě snažil když už ne změnit, tak aspoň zamaskovat nízkou variabilitu toho, co na krásné velké mapě děláte.

Málokdy teď čistíte nepřátelský tábor jen tak, bez kontextu, čistě proto, abyste obarvili další kousíček mapy. K táborům se často vážou mise nebo příběhy – tohle je bývalá stanice rangerů plná zbraní, tady zase nepřátelé pumpují svinstvo do pitné vody, aby nás zlikvidovali. Jindy musíte nějakou pevnost osvobodit proto, abyste dostali k dispozici dalšího parťáka.

Nic z toho vás tak úplně nepřesvědčí, že pořád neděláte to samé, protože pořád to samé zkrátka děláte, ale rozhodně to onen pocit déjà vu o několik hodin odloží, což je samo o sobě malé vítězství.

Ve třech se to lépe táhne

Ničit tábory o samotě je docela zábava. Ničit tábory spolu s kamarádem by bezpochyby byla zábava mnohem větší. Ničit tábory po boku AI parťáků nejspíš spadá někam doprostřed. Je hezké využívat jejich schopností, umisťovat je na takticky výhodné pozice a sledovat, jak střádají headshoty. Jenže pozorovat, jak občas selhává jejich umělá inteligence, třeba když bezvládně ležíte na zemi, čekáte na oživení a váš kámoš k vám sice přiběhne, ale pak jen hloupě čumí, dokud nevykrvácíte, zas taková bžunda není.

Aspoň že to parťáci zachraňují svou různorodostí. Vedle oblíbené Grace a její věrné odstřelovačské pušky tu je například sympaťák Hurk s raketometem, nebezpečný blázen Sharkey a jeho plamenomet, nebo dokonce ochočený medvěd Cheeseburger, nejlepší tank ve hře. Naproti tomu pejsek Boomer vám v boji moc nepomůže, ale zato označí všechny nepřátele v blízkosti, a ještě vám občas přinese jejich bouchačky.

Pohrávat si s tím, jak zkombinovat svou dvojici kamarádů, bylo příjemné zpestření zabijáckého řemesla. Pravda, Grace je natolik užitečná, že se jí zbavíte jen málokdy, ale když už to uděláte, uvidíte potenciál pro zajímavé změny herního stylu.

Jen je škoda, že si autoři trochu víc nepohráli s perky. Každému společníkovi můžete přikoupit jediné vylepšení, a to pouze vždycky zkrátí lhůtu, která musí uplynout, než si ho můžete opět naverbovat poté, co ho nepřátelé eliminují. Žádné nové zbraně, lepší střílení, pokládání pastí – a to je rozhodně promarněná příležitost, protože jinak progrese funguje vážně dobře.

Lovte rybičky

Došlo tu k určitému remixu. Místo abyste lovili zvířata a šili si z nich nová pouzdra na zbraně si teď zbrojní arzenál i vlastní schopnosti rozšiřujete především plněním výzev. Zabili jste 10 lidí raketometem? Tumáte 2 perkové body. Chytili jste dostatečný počet říčních lososů? Tady je další bodík. Přispívají vám i společníci, když se jim podaří zabít dost nepřátel, což vás motivuje k tomu, abyste nevyužívali pořád tu stejnou dvojici, a taky abyste zkoušeli různé zbraně, splnili jejich výzvy a za chvíli se koupali v bodech.

To všechno dává dohromady velmi solidní hru – možná povědomou fandům série, ale rozhodně ne úplně stejnou. Navíc je to hra, která respektuje vaši kreativitu a rozhodnutí hrát svým oblíbeným stylem.

Jakpak se to má se severoamerickým zasazením a příběhem o kultu, který uzmul moc ve státě Montana? Tak tedy. Prostředí: moc pěkné a variabilní, s horami, řekami, údolíčky i poli. Příběh: nekoherentní snůška blbostí, která si myslí, kdovíjak není chytrá, i když ve skutečnosti nedává ani tolik smyslu, kolik by se vešlo do nezvykle malinkatého náprstku.

Dva Ubisofty

Přitom je naprosto v pořádku napsat hru, která se nebere vážně a na všechno to absurdní zabíjení na tisíc různých způsobů se dívá komediálně, a Far Cry 5 taková občas, někdy, sem tam, umí být. Když se vžijete do role legendárního amerického kaskadéra a prolétáte za zvuku epického rocku mezi ohňostroji v barvách vlajky Spojených států nebo když pomáháte místnímu kuchaři nasbírat suroviny na lokální festival pojídání býčích varlat, Montana je sympatické místo, kde chcete trávit čas. Ale pak se vždycky do cesty připlete hlavní příběh.

Nejde ani tak o to, že by hlavní postavy – a hlavně záporáci, kteří dostávají asi největší prostor – byly špatně napsané nebo zahrané. Hlavní kultista Joseph Seed, který se svou bandou náboženských magorů ovládl celou Hope County, je vlastně celkem charismatický chlápek. Jeho převrat a izolace celého údolí od zbytku Ameriky, ačkoli samozřejmě padlé na hlavu, nejsou o nic praštěnější než třeba dobrodružství Rica Rodrigueze v sérii Just Cause.

Horší je, jak vám hra svůj scénář cpe na odiv, jak se vyžívá v tom, že najednou zahodí humor a vytáhne z rukávu nějakou příšernou, nechutnou historku, přihodí k tomu mučící scénu a zoufale na vás mrká, aby vám dala najevo, že je hluboká a chytrá a že má strašně moc co říct o světě kolem nás.

Far Cry 5 o světě kolem nás neříká absolutně nic. Její postavy jsou karikatury, její příběh je přestřelený daleko za hranice alegorie, její atmosféra se agresivně mění od scény ke scéně. Působí to, jako kdyby v Ubisoftu existovaly soupeřící dvě frakce. Jedna, ta soudnější, chtěla vytvořit střelenou zábavu, u které sice možná nebudete hluboce přemýšlet, ale aspoň občas se uchechtnete. Ta druhá se rozhodla vytvořit politicko-sociální komentář a odpovědět na otázku, co je zač Amerika a lidstvo a tak vůbec, a ve svém snažení bezvýhradně selhala.

Útěk z vězení – pátá sezóna

Nejhorším hříchem ze všech je, když vás hra násilně vytrhne ze zábavného prozkoumávání světa a začne vás proti vaší vůli ládovat svými nesmysly. Jednou za čas, když osvobodíte dost táborů nebo rukojmích, si na vás počíhají lovci kultu, kterým nejde uniknout. Trefí vás uspávací kulkou nebo se k vám nějakým způsobem teleportují v obláčku speciální drogy (taky nevíme, co to má znamenat), a šup! Rázem jste zajatí a musíte přetrpět pár cutscén, v nichž vám Josep Seed a jeho poskoci vysvětlují, proč že dělají to, co dělají, jen aby vás následně někdo osvobodil nebo jste popáté v řadě utekli a mohli se vrátit k zábavné části hry.

Účelem téhle frašky zřejmě je donutit vás pochybovat o tom, jestli to, co děláte, je správné. Posloucháte nekonečná vyprávění o tragických osudech Josephových sourozenců, kteří vám maniakálně vysvětlují, že je třeba vyčistit svět od nehodných a že to vlastně dělají ve jménu lásky a přežití, a celé to působí jako křečovitá snaha dokázat, že hry jsou dospělé médium, které unese dospělé příběhy. A ono unese – jenže příběh ve Far Cry 5 je pod temným, krvavým povrchem asi tak dospělý jako tři mrňata stojící si navzájem na ramenou v tátově kabátě.

Bylo bugů

Příběh se ovšem dá většinu času ignorovat a místy umí být vtipný. Plížení, ježdění a střílení je nejen díky parťákům zábavnější než dřív, mise jsou na poměry série vcelku rozmanité, svět krásný a plný vedlejších aktivit (můžete dokonce i rybařit!). Far Cry 5 by se díky tomu všemu bezpečně pohybovala v kvalitních vodách, kdyby ovšem nebylo bugů a problémů s umělou inteligencí. Ale ono jich bylo.

Relativní drobnosti jako místy vypadávající zvuk vlastně ani nemáme zapotřebí zmiňovat, zvlášť když se Ubisoft hned v den vydání vytasil s patchem. Ale zážitek na PlayStation 4 kazilo sto jiných problémů, nejhorší z nich chyby ve skriptování.

Během misí, při nichž musíte někoho sledovat, se například pravidelně stávalo, že ten člověk se půlminutu, minutu odmítal hnout z místa, než se nakonec uráčil. Jindy jsme měli v džípu pronásledovat cizí auto, hra nás šoupla nahoru za těžký kulomet… a paní, co mě měla odvézt, prostě nedorazila. Zjevně se naspawnovala o pár desítek metrů dál, než měla, a než k autu stačila doběhnout, mise selhala. Jako bonus to byl poslední úkol předlouhé mise, kterou bylo po následném restartu konzole potřeba celou opakovat.

Opatrný postup za svobodou

Ke ztrátě postupu došlo i z dalších důvodů. Dvakrát se načítání zaseklo na černé obrazovce a opět vyžadovalo nekompromisní restart, jindy se zase mina, která má vybuchnout, když se k ní přiblíží nepřítel, spustila nám pod nohama, protože někdo prošel chodbou v patře nad námi, a checkpoint byl v tu chvíli samozřejmě přibližně deset tisíc hodin v minulosti.

Umělá inteligence taky není zrovna zářným příkladem moderního pokroku. Možná je to metanarativní prolomení čtvrté stěny – copak jsou snad náboženští fanatici (případně obyvatelé Montany) proslulí svou mazaností? Ale spíš je prostě příliš těžké naprogramovat AI parťáků tak, aby vám v jednom kuse neblokovali dveře, a nepřátel tak, aby neustále nenabíhali do křížové palby.

Na druhou stranu musíme uznat, že hra rozhodně není tak jednoduchá, jak se dříve zdálo. Pomocníci vám sice leccos usnadní, ale nepřátel je velká spousta, umí si přivolat slušnou dávku posil, a navíc tu snad častěji narazíte na speciální, silnější druhy oponentů než na běžné pěšáky. A je to fajn – sem tam vůbec nevadilo umřít kvůli vlastní zbrklosti nebo neopatrnosti, protože jsme napříště k problému přistoupili s větší dávkou přípravy a kreativity.

Ať žije sendvič se sýrem

A právě kreativita byla to, co nás na Far Cry 5 bavilo od začátku do konce. Když nás hra nechala být, když nám dala volnou ruku, měli jsme ji rádi a dokázali jsme naplno ocenit její skvělý vražedný sandbox. Jenže pak se nevyhnutelně rozhodla, že nás musí zase obohatit o svůj fantastický, vynikající příběh, o který by určitě nikdo nechtěl přijít, a neváhala k tomu využít takové trumfy jako náhlou lobotomii hlavní postavy.

Bylo nebylo, kult obsadil městečko a usídlil se v centrálním kostele. Nechala nás hra město pomalu a metodicky osvobodit tak, jak jsme to dělali posledních pět hodin? Ne. Jen co jsme přijeli ke kostelu, hlavní postava vystoupila, otevřela vrata a nechala se zajmout jako tupý idiot. Ale pak zase utekla nebo ji někdo osvobodil – už ani nevíme, protože se něco takového dělo doslova v každé druhé cutscéně. Jedinou útěchou tak bylo, že lobotomickými spolupacienty evidentně byla rodina Seedů a jejich přisluhovači.

Bylo by snadné tyhle příběhové berličky, pro médium vlastně docela typické, přehlédnout, kdyby se hra přímo v oné kostelové scéně nesnažila nakukat, jak je to všechno vážné a jak je Seed vlastně chytrý, že nachystal takovou past. Ale stejně jako se nedají ignorovat selhání ve vyprávění, bylo by nesmyslné dělat, že Far Cry 5 v jádru není dobrá a zábavná hra, protože to dobrá a zábavná hra většinu času je.

Mírné rozčarování je v konečném důsledku způsobeno právě tímhle kontrastem. Povedená střílečka, stealth hra, závodní i letecká arkáda, navíc ještě s přidanou hodnotou Arcade Mode, v němž si můžete procházet uživatelské výtvory složené z oficiálních assetů, je zastřešená chabou, příliš vážnou scenáristickou barabiznou. Joseph Seed a medvěd Cheeseburger by zkrátka neměli existovat vedle sebe, a když už existují, my rozhodně volíme Cheeseburgera.