Fallout 4

Válka

Protiatomový kryt tentokrát není rodištěm vaší postavy, protože hlavní aktér (či aktérka) příběhu své dětství prožil ještě před tím, než dopad prvních bomb navždy přemaloval svět. Před nukleárním infernem se pak s rodinou skryl do Vaultu 111, který, stejně jako všechny ostatní, skrýval pod povrchem pološílený experiment.

V případě Vaultu 111 šlo o pokus s kryogenickou stází, a právě kvůli tomu je protagonista i přes požehnaný věk - však nedávno završil druhou stovku - stále dost čiperný na to, aby se mohl vydat do postapokalyptické pustiny. Výlet to ale není veselý, někdo mu před jeho očima unesl malého syna, který se do Vaultu dostal s ním, při tom zavraždil jeho manželku, a toho bohdá nebude, abyste to nechali jen tak.

Příběh se zpočátku točí jen okolo pátrání po zmizelém novorozenci, aby se po chvíli přidali další aktéři. Domobrana, která se snaží obnovit zašlou slávu, aby se znovu mohla stát oporou obyvatel. Tajná skupina, která věří v autonomii robotů. Ke slovu přijde i staré známé Bratrstvo oceli a na pozadí všeho kuje pikle tajemný Institut. Právě ze skryté základny Institutu totiž do světa pronikají roboti, kteří jsou tak technologicky na výši, že je lze zaměnit se skutečnými lidmi. To pochopitelně způsobuje rozbroj ve společnosti - mají syntetické organizmy, neboli synthové, právo na stejné zacházení jako lidé? Nebo jsou naopak hrozbou, kterou je třeba eliminovat?

Poté, co si na problematiku vytvoříte vlastní názor, vás hra přinutí se přidat k frakci, která ho zastupuje. Mezi skupinami následně propukne povinný konflikt a podle toho, kterou jste zvolili, se dočkáte jednoho ze čtyř zakončení příběhu.

Také jste se oklepali při slově "přinutí"? Ano, je to tak, ve Falloutu 4 nemůžete být neutrální. Nemůžete se ani pokusit o žádné smírné řešení či diplomacii. Všechno je černobílé, odstíny šedi neexistují a hra sice nabízí pár rozhodnutí, ale téměř vždy jde o volbu mezi dvěma absolutorii. Jistá dvojrozměrnost je nejvíce patrná, když dojde na postavy. Velitel Bratrstva oceli je fanatik, rozumím, ale bylo potřeba, aby úplně stejní fanatici byli i všichni členové, do jednoho?

Při svém putování se potkáte i se zajímavými, skvěle napsanými charaktery, ale většinou jen ve vedlejších příběhových linkách. Hlavní zápletka začíná rozvážně, ke konci nabírá tempo a dává tušit nepoznané, aby se nakonec nadechla k... nezáživnému vyšumění do ztracena. Hra jednoduše kvůli svému černobílému tónování postrádá citovou hloubku, nedaří se ji navodit pocit, že na výsledku vlastně záleží nebo že vaše svobodné volby, krom té jedné nejzásadnější, vůbec něco ovlivnily.

Mluviti stříbro

Slovo svoboda však klečí a se sepnutýma rukama prosí o uvozovky, protože příběh si lze představit jako železniční dráhu, která se v jednom místě větví do čtyř kolejnic. Jakmile jednou přehodíte výhybku, už se z předurčené trasy zase nehnete. I taková lokomotiva ale samozřejmě může mít pořádnou  páru, jenže tady má dialogový kotel občas co dělat, aby mašinu vůbec utáhl.

Nic proti zjednodušování tam, kde je to třeba, ale u rozhovorů to nutné nebylo. Na výběr máte vždy jen čtyři možnosti odpovědí, z toho jednu "vtipnou". To ale není vše, vy totiž ani pořádně nevíte, co který výběr znamená, protože co vaše postava po zvolení pronese, se kolikrát dost citelně liší od toho, co volba prezentovala.

Po zvolení humorné odpovědi vaše postava většinou vypustí do světa tak třeskutý vtip, že byste se nejradši šli schovat někam do bahna, reálně tak zbývají možnosti tři. A to věru není moc na to, aby si hráč dokázal uspokojivě vybrat, jak situaci řešit. Těch několik málo důležitých voleb, které opravdu něco ovlivní, se pak nakonec smrskává na prosté ano/ne.

Život dobrodruhův

Hlavní děj je ale, naštěstí, pouze malou částí celku. Je to paradoxní, ale na komorních jevištích postranních úkolů a zápletek se autorům daří vyprávět lepší, působivější a mrazivější příběhy než v celém primárním vyprávění. Ano, napsat poutavý román je daleko obtížnější, než stvořit dobrou povídku, a Fallout 4 to potvrzuje bezezbytku.

I zde samozřejmě naleznete povinnou dávku chránění před bandity či nájezdníky a vymycování ghúlů, ale rovněž se na vás chystá řada zajímavých, nápaditých a originálních úkolů, které rozdmýchají zvědavost. Nakonec se přistihnete, že chcete vědět víc, hackujete kvůli tomu terminály, abyste si mohli přečíst záznamy či korespondenci, a celé situaci přišli na kloub. To samozřejmě zaslouží hlubokou poklonu, jen škoda, že podobně úderný není i klíčový děj.

Commonwealth

Obrovský svět, nadupaný obsahem a naplněný detaily, je jednoznačně hlavní silou hry. Jeho zpracování je excelentní, ale čekal vůbec někdo něco jiného? Zde Bethesda rozhodně nezklamala a pokud je průzkum a rozkrývání tajemství vaším hlavním zájmem, hra vás nemilosrdně pohltí a jen tak nepustí.

Mapa se možná na první pohled může jevit spíše menší, ale zdání klame. Na každém rohu naleznete něco k prozkoumání, do svých útrob láká nekonečná řada budov a komplexů. Je jasné, kam směřovalo hlavní úsilí tvůrců, a je rovněž zřejmé, že opravdu chtějí, abyste toho ze světa viděli co nejvíc. Jen zevrubným procházením pustiny si totiž například odemknete speciální dovednosti a perky, které jinak nejsou k dispozici.

Ke stolu navíc přisedá několik lokací, které jsou naprosto dechberoucí. Jde například o Glowing Sea, epicentrum jaderného výbuchu. Nehostinná, pokroucená pustina působí jako úplně jiný svět. Kaluže nezdravě duhových barev, vzduch, který vás hrozí sežehnout radiací. Realita přetvořená peklem, existence roztržená společně s atomy v jednom děsivém tanci. Autorům se zde skvěle daří vykreslit místo, které působí neuvěřitelně nebezpečně, ale také tak tajemně, že se do něj budete chtít vydávat zas a znovu.

Střela, raketa, pěst, dýka v zádech?

K četným bojům můžete přistupovat dle vlastního uvážení - jako hromotluk s rakotemetem, ostrostřelec s puškou, pistolník či tichošlápek. Způsoby samozřejmě lze libovolně kombinovat, a jelikož munice není téměř nikdy dostatek, nejspíš je také mísit budete - už proto, že se zkrátka hodí s sebou nést víc zbraní, každou pro jiný druh nábojů.

Samotná hratelnost v soubojích je zdařilá. Hra vám poskytuje úplnou svobodu v přístupu, můžete ji hrát jako čistokrevné FPS, kde záleží hlavně na vaši přesné ruce, nebo lze využít systému VATS, který zpomalí čas na rychlost poloroztaveného medu. Klikáním míříte na různé části těla nepřátel, akce stojí akční body a statistiky postavy hrají daleko větší roli. Oba systémy jsou až na občasné zaškobrtnutí bezproblémově funkční a volba je jen na vás.

Jediné, co dokáže pozitivní dojem z bojů lehce pošramotit, je již tradičně stupidní umělá inteligence. Nepřátelští střelci nepochopitelně vybíhají z krytů, bojovníci s noži či trubkami se na vás vrhají po přímce, žádná snaha o vpád do zad se nekoná.

Obdobně a místy snad ještě debilnější jsou i vaši spolubojovníci, kteří do přestřelky nabíhají naprosto nazdařbůh, zasekávají se, blokují dveře, přičemž se v ideálním případě nechají okamžitě odpravit, v tom méně ideálním vám před tím ještě chvíli příšerně překáží. Spolubojovníci jsou nesmrtelní, díky bohu, protože kvůli jejich umělé demenci při bojích byste si jinak každého z nich užili maximálně pět minut.

Slož si sám

Systém craftingu je povedený. Všechny kusy vybavení, od zbraní až po čepice, můžete vylepšovat a upravovat. K tomu potřebujete pořádné množství materiálu, který získáte... odevšud. Ano, naprosto každá sebratelná věc se při craftování rozloží na základní materiály, tvůrcům se tak podařilo vytvořit systém, ve kterém má sbírání veškerého tradičně naprosto bezcenného harampádí opravdu smysl.

Stalo se vám někdy v jiné hře, že byste po ruinách domů zoufale hledali nějaký hrnek nebo talíř, protože potřebujete keramickou součástku při stavbě rádiové věže? To je opravdu něco neokoukaného a po právu za to náleží uznalý potlesk.

Sim Fallout

Další možností, nad kterou je třeba se pozastavit, je stavba a správa táborů i pevností. Systém budování je nečekaně bohatý - můžete konstruovat celé elektrické sítě s pastmi, terminály a věžemi. Lze stavět kompletně nové budovy z řady dřevěných i kovových zdí a střech. Přidejte čističku vody, zasaďte zmutované plodiny a hned bude osada spokojenější.

Tato část hry je nicméně naprosto nepovinná, můžete ji zcela ignorovat, a rovněž z ní v podstatě nic nemáte. Pokud ve vás ale dříme Bořek stavitel, je možné, že se do zvelebování osad zaseknete na dlouhé hodiny. Vždyť si přeci můžete postavit vlastní domeček! S gaučem, vanou a televizí!

Ovládání a nabídky

Je to ale právě při stavění, kdy kvůli ovládání často otočíte oči k nebesům. Většina tlačítek má namapované dvě, ale také klidně čtyři funkce, které se nelogicky liší podle kontextu. Proč mapu otevřete tlačítkem M, ale zavřít ji musíte tabem? Proč se ze stavitelského módu odchází escapem, když všude jinde escape otevírá hlavní menu? Proč to nejde tlačítkem V, kterým se stavitelský mód zapíná?

Domácí úkol pro modery, že by? Hned další by mohla být seminární práce na téma "jak neudělat inventář". Ve hře, ve které s sebou taháte doslova stovky předmětů, je nemožnost nějakého pokročilého třídění naprosto tristní. Orientace v inventáři je tak opět daleko komplikovanější, než by mohla být. Platí to i pro navigaci ostatními nabídkami a tabulkami.

Ach ten engine

Technické nedokonalosti ve hře podobného rozsahu zkrátka a dobře lze očekávat, s tím se nedá nic dělat, jenže tady už se blížíme únosné mezi. Někdo se o něco neustále zasekává, kolize fungují jak se jim chce, hra občas natvrdo spadne, předměty a postavy se čas od času vznáší ve vzduchu, pathfinding postav společně s fyzikou odešli někam na výlet a ještě se nevrátili.

Snad proto jsou v podstatě největší tryznou v celém Falloutu questy, ve kterých máte někoho někam následovat. NPC se idioticky snaží jít skrz balvany, bláznivě se otáčí, z neznámých důvodů se zastaví na místě, aby se do pohybu dalo třeba za dvě minuty, zatímco vy otráveně skáčete okolo a snažíte se zmateného panáka dostrkat zpátky na jeho trasu.

Chce se vám opět odpouštět ty samé nedostatky, ty samé prkenné a mnohdy nenavazující animace, které občas připomínají astronauty spěchající na velkou, ty samé voskové figuríny místo lidí? To už je na vás, ale pokud máte v plánu si Fallout 4 užít, budete jednoduše muset nad technickou stránkou věci naprosto zavřít oči a ignorovat ji, protože když se na ni zaměříte, vyletí celý zážitek komínem.

Smyslové vjemy

Fallout 4 dokáže vypadat nádherně. Problém je, že jen někdy, a ideálně venku, když se díváte do dálky. Nemá ale cenu se skrývat před zřejmým faktem, že většina interiérů je vyloženě hnusná a některé textury a modely by neměly co dělat ve hře z roku 2010, natož 2015. Jistě, hra není zaměřená na grafiku, těžiště leží jinde. Ale vzpomeňte na Morrowind, ten ve své době působil jak hra z jiné planety a jeho vydání způsobilo hromadný masakr prasátek, když si hráči běželi pro nové grafické karty. Přitom byl ale také nacpaný obsahem, tak proč to nejde dnes?

Horší hlavní dějovou linku, chybějící systém karmy a malé ovlivnění světa hráčem bude fanoušek tolerovat. Stejně tak někdo, kdo nedá na Fallout dopustit, se nenechá ani v nejmenším rozhodit horší grafikou či technickým haprováním, a místo toho si užije nálož skvělého obsahu, pohlcující svět a myriádu možností, které Falloutu 4 nelze upřít. Jen těžko ale někdo s mávnutím ruky přejde příšernou optimalizaci hry.

Pak ale přivřete oči, zaposloucháte se, a hněv je ten tam. Hudba totiž svůj koncert staví na úplně druhé straně spektra. Je výtečná, citlivá a jemná, když je to potřeba, nevnucuje se, ale občas přeběhne konečky prstů po vaší páteři výraznějším tónem, který proklouzne vašimi póry do těla a ovládne ho. Nová témata se mísí s retro písněmi, ambientní tóny s chrastivým zpěvem z rádia. Technické nedokonalosti mizí a najednou jste tam.

Najednou stojíte v ruinách Bostonu. Najednou se probouzíte společně s ostatními do dalšího bezútěšného dne v pustině, kde není jistá ani další hodina. Najednou cítíte chladně kovový dotek chráničů, prach v chřípí a váhu pušky na zádech. Stačí pár tónů kdekoliv a Falloutovská melancholie je zpět v plné síle ve světě, který vykročil na cestu, z níž není návratu. Hudba zkrátka dokáže zázraky a zde je soundtrack jednoznačně jedním z největších pozitiv.

Ještě jednou do pustin

Fallout 4 je obrovský. To už mu nikdo nevezme. Obsahem je našlapaný až po okraj, množství detailů je neuvěřitelné, a pokud vám krev do žil vlévá samotné prozkoumávání světa a odhalování jeho tajů, budete v sedmém nebi. Na druhé straně barikády přešlapuje technický stav k pláči, příběh z lacinějšího soudku, umělohmotně strojené vyprávění, nedostatečné dialogy a samozřejmě v koutku mysli hlodající pocit, že vidíte tu samou hru minimálně počtvrté. To ale nemusí automaticky pro každého znamenat zápor.

Je jasné, že pokud je moderní Fallout vaše srdcovka či jste fanoušky bethesdí tvorby, ani recenze o rozsahu rigorózní práce by vás nedokázala zastrašit. To je dobře, odradit totiž není cílem, protože jste to právě vy, kdo si čtvrtý Fallout užije a bude ho milovat - chyby s radostí přehlédnete a dostane se vám skvělého zážitku. Schopnost si Fallout 4 vychutnat totiž závisí na míře tolerance hráče. Krom toho, ano, většinu nedodělků velice pravděpodobně opraví moderská komunita, pokud ne přímo Bethesda. Potenciál je ohromný, takže dejte tomu rok, dva, a máme tu opravdovou pecku. Jenže za to přece nelze hru chválit už nyní.