Expeditions: Rome

Tentokrát se tedy podíváte do starého Říma, čímž zdaleka nemám na mysli jen matku všech měst, kam vedou všechny cesty a která je doupětem všech milenců a kde miminka cumlají cecíky psovitých šelem, ale i další části antického Středomoří: Řecko, Egypt, Galii. Do kronikářských svitků bude vepsán rozmáchlý, napříč mnoha lety rozprostřený příběh o vojenské a politické kariéře jednoho Římana nebo jedné Římanky. Vás.

Tentokrát generálem

Do přelomu letopočtu zbývá ještě asi tak 50 let a Římská republika je v krizi, institucionálně oslabená sérií vnitřních konfliktů kulminujících občanskou válkou mezi Mariem a Sullou. Stále se jí daří expandovat, legionářům co chvíli do sandálů zatéká krev cizinců, kteří se jim opovážili postavit, ale všichni vědí, že spor mezi tradicionalisty a populisty brzo musí explodovat v samém srdci říše.

Každý, kdo se byť jen trochu zajímá o antickou historii, moc dobře ví, jak to celé dopadlo v naší realitě – republikánské zřízení nahradila autokracie Oktaviána a dalších Caesarů. Jenže to jste tam nebyli vy, dítě významné patricijské rodiny, které svými volbami přetvoří osud impéria.

Na rozdíl od minulých her v sérii jste okamžitě někým skutečně významným a relevantním. Nehrajete za bláznivého dobrodruha ani za otrhaného „náčelníka“ pár desítek seveřanů – jste legatus, velitel celé jedné římské legie, a s tisícovkami perfektně vycvičených a vyzbrojených vojáků se už ten svět změnit dá.

Vaše vysoké vojevůdcovské postavení ovšem neznamená, že by se snad z Expeditions: Rome stala strategie typu Total War. Ano, na válečné mapě svým mužům vydáváte rozkazy, posíláte je dobývat města a plenit vesnice, ale to všechno se děje na pozadí, vedené vaším důstojnickým sborem. Vy sami se svou hrstkou osobních strážců mezitím cestujete po krajině a vaše vlastní „bitvy“ málokdy zahrnují víc jak dvacítku účastníků.

Je to, uznávám, velice divné. Proč by se nejvyšší římský velitel rozhodl opustit bezpečí opevněného tábora, nechat vedení legie na centurionech a trajdat po kdejaké řecké rybářské vísce, aby tam nakupoval zásoby nebo propíchl pár gaunerů? No přece proto, abychom si mohli užít to správné RPG, nikoliv administrativní simulátor zásobování a výběru nejlepšího místa pro vybudování ležení. Po pár hodinách pustíte absurditu toulavého generála z hlavy a ponoříte se do úspěšně vybudované repliky antického světa.

Lidé používají korektní latinské výrazy, dokonce včetně vokativu, takže jste sice legatus, ale ostatní vám říkají legate. Vyslovují „c“ jako „k“ – žádný vulgárně latinský „Cézar“ nebo „Cicero“, ale pěkně „Kaesar“ a „Kikero“. Morální kompas jednotlivých postav taktéž působí správně starobyle, takže například nikdo nemá žádný problém s otroctvím – vaše postava vlastní velkou spoustu svobody zbavených služebníků včetně řeckého učitele Synera, jednoho z klíčových členů družiny.

Sluší se podotknout i to, že hra je nádherná. Když se slunce odráží od barevných sloupů řeckých chrámů, když vás oslepuje nekonečná poušť, když se ztrácíte v hustých galských lesích – celé to zkrátka poprvé v rámci série vypadá, že na produkci téhle hry padla pořádná hromada sesterciů.

Navíc je vyloženě kouzelné, že i když později můžete zatočit kormidlem alternativní historie, kam se vám zachce, hra vás na začátku vrhne do skutečné, zdokumentované události, do výpravy proti pontskému králi Mithridatovi, kde potkáte oba tehdejší konzuly a narazíte i na další významné osobnosti římského politického života. Z obrazovky vás poučuje Cato, sladkým hlasem přesvědčuje Cicero, naparuje se Pompeius, mrká na vás prohnaný Caesar.

A ještě jedno malé lákadlo na závěr: Expeditions: Rome se zaručeně vetřou do přízně nejenom absolventům historie na filozofické fakultě, kteří si v autobuse pročítají Commentarii de Bello Gallico v originále, ale i dobrým vkusem obdařeným šťastlivcům se zálibou v obyvatelích jisté galské vesničky, která stále odolává nájezdníkům. Jen si počkejte na misi, kde musíte zastavit převoz jakéhosi tajemného elixíru a doufat, že na vás nepřijde nechvalně proslulý bard, jehož hlas zabíjí…

Agresivní vyjednávání gladiem

Politické debaty se senátory jsou sice fajn, ale aby bylo jasno, většinu času ve hře strávíte něčím úplně jiným – bojem. Když si na vašeho legáta někdo začne dovolovat - a on to bude zkoušet fakticky každý druhý idiot se sebevražednými sklony - přijde čas na tahový souboj. A bude to čas sice zdlouhavý, ale dobře strávený.

Bavíme se tu o relativně klasickém tahovém hexovém systému, v jehož prospěch hraje skutečnost, že máte v každém okamžiku k dispozici obrovskou spoustu možností. Úplně všechny postavy jsou vybavené mnoha speciálními schopnostmi i předměty na jedno použití, význam má výšková převaha i různé rezistence, nepřítele můžete zapálit, otrávit, omráčit.

Jednou za čas navíc dostanete za úkol provést nějakou skutečně velkolepou akci – například dobýt citadelu, kde se skrývá nepřátelský generál. V tu chvíli ručně rozdělíte členy svojí družiny na několik samostatných týmů, které dostanou odlišné, ale vzájemně propojené úkoly. Pár vašich hochů a děvčat například chrání katapulty a čím méně jich útočníci zapálí, s tím mohutnější palebnou podporou může počítat skupinka, kterou jste poslali nenápadným nočním útokem zdolat hradby. Zní vám to jako parádní taktický zážitek? To protože je.

Systém IGOUGO (I Go You Go), v němž nejdřív vy uděláte všechny tahy se všemi svými postavami a následně čekáte, až to samé udělá nepřítel, s sebou bohužel přináší nemalé prostoje, zvlášť když si na vás v pozdější fázi hry (a zejména právě během obléhání) došlápnou hotové armády. Než k vám všichni hloupí Egypťané doběhnou a pokusí se rozseknout nožíkem obrovský legionářský štít, zvládnete úplně klidně zhlédnout významnou část epizody seriálu Řím od HBO.

Od slávy ke zkáze

Jedná se bohužel o celkový problém Expeditions: Rome. Tahle hra je jako sprinter na hrách v posvátné Olympii: Na krátkou vzdálenost excelentní, ale když má běžet maraton, objeví ho v půlce trati zemdleného v křoví.

V tahových bitvách se to projevuje už zmíněnou zdlouhavostí. Prvních pár (desítek) hodin ještě všechno funguje skvěle, ale ke konci hry, kdy musíte počítat nejen s několika vlastními týmy, ale i se spojeneckými vojáky, které neovládáte, a samozřejmě s nesmyslnými kvanty nepřátel, už čekání mnohdy začíná být vyloženě ubíjející.

Kdyby to aspoň bylo napínavé, kdybyste napjatě zírali na obrazovku a čekali, jestli vás příští galský šíp donutí loadovat…! Ale ne. Souboje jsou sice na začátku dost náročné, ovšem jakmile si nasyslíte nejlepší možné předměty a vylepšíte nejdůležitější schopnosti, stává se z vás neporazitelné contubernium plné Héraklů a Achillů.

Chcete důkaz? V jedné fázi vás hra vrhne do souboje proti zdrcující přesile, který máte prohrát – vaším cílem v obrazovce úkolů je doslova „zemřít se ctí“. Já jsem místo toho všechny soupeře bez problémů pozabíjel a z nekonečných posil se stalo maso do mlýnku. Mohl bych takhle stát a zabíjet třeba ještě týden, ale hra bohužel jaksi nepočítala s tím, že by se mi mohlo podařit zvítězit, takže mi nakonec nezbylo než spáchat sebevraždu a nechat se v poslední chvíli „zachránit“. Balanc v pozdní fázi hry by rozhodně zasloužil trošku pozornosti.

Dalším důvodem, proč mě po padesáti hodinách Expeditions: Rome těšily výrazně méně než na začátku, je složka vedení legie. Co zpočátku působí jako hezké zpestření vašich výprav, postupem času přeroste v repetitivní, nudné obsazování jednoho sektoru za druhým, v tupou aktivitu, kterou si musíte povinně odbýt, než vám hra milostivě poskytne další kousek příběhu.

Příběhu, se kterým to bohužel jde z kopce úplně stejně jako se vším ostatním. Pocit, že vaše postava je jen součástí mnohem většího soukolí Římské republiky, se postupem času rozplyne a zbyde jenom černobílý souboj se zákeřným vrahem a padouchem, který může za úplně všechno špatné, co se vám a Římu stalo. Dobývání cizích říší a zotročování jejich obyvatelstva nemůže být výsledkem politických tlaků nebo vašeho vlastního kariéristického zájmu, vždycky musí jít o to, abyste zastavili svého pletichářského rivala. Hráč přece není žádný myslitel, potřebuje jasnou, jednoduchou motivaci! Spíš než mnohovrstevnatou, špinavou historii, kde neexistují padouši ani hrdinové, tenhle přístup svojí komplexností připomíná Pokémony, akorát na sebe dva římští senátoři místo Charmandera s Bulbasaurem posílají legionáře.

Mrtví vstávají z hrobů

Tvůrci tak úplně nedokážou na výborném, zdravém, atmosférickém a autentickém základu vystavět opravdový monument, ale celé by to ještě bývalo vyústilo v pozitivní závěr recenze a lepší hodnocení, kdyby nebylo naprosto nepřijatelných technických chyb. Včetně jedné, která mi hru znemožnila dokončit.

Nemyslím teď ani tak audiovizuální problémy, i když se mi občas stalo, že přestal fungovat zvuk a pomohl jedině restart hry. Jde spíš o designové lapsy – už jsem zmínil nekonečný souboj, který jsem prostě musel prohrát, ale to je ještě úplná drobnůstka proti tomu, co mi hru opravdu kazilo.

Expeditions: Rome si například odmítají zapamatovat důsledky hráčových rozhodnutí, což je nejvíc vidět na náhlých zázračných oživnutích dávno mrtvých postav. V příštích dnech chystám doplňkový článek pro ty z vás, kteří se nebojí spoilerů – v něm do detailů proberu, jaké příšerné koniny se mi v antickém Římě udály. Prozatím stačí říct, že mě několikrát navštívil dříve zesnulý člověk, často ještě kompletně zakrvácený, a povídal si se mnou, jako by se nechumelilo. Zkuste si pak brát svoje rozhodnutí (a příběh jako takový) aspoň trochu vážně.

A onen bug, který předčasně ukončil můj průchod? Tam si hra pro změnu něco zapamatovala až moc dobře. Jednu neidentifikovanou postavu v předchozím aktu, desítky hodin zpátky, nepřátelé knokautovali, takže ležela v bezvědomí na zemi. Když jsem se za ní posléze vrátil, poté, co v herním světě uplynulo mnoho let, stále se válela ve vlastní krvi – a mým úkolem v tu chvíli bohužel bylo zabránit, aby se jí cokoliv stalo, takže mise okamžitě skončila nezdarem. Nepomohly loadingy, nepomohl update z novinářské verze na tu launchovou, nepomohlo nic. Moje sága pravděpodobně zůstane bez konce.

Přijde mi skoro až ironicky vtipné, že mě od sebe Vikings i Rome odehnaly bugem, který rozbil celou hru. Nevím, jestli je lepší, nebo horší, že se to Římu povedlo až v úplně posledním aktu, těsně před koncem hry, takže jsem ji na jednu stranu viděl skoro celou, na tu druhou ale absolutně nedává smysl hrát zase od začátku a zkusit svoje štěstí znova.

Je možné, že vy to štěstí mít budete, snad šlo jen o problém s recenzentskou verzí (byť jsem si v seznamu launchových oprav nevšiml ničeho relevantního), ale bug podobného formátu je takovou kaňkou na pověsti Expeditions: Rome, že kdyby byla římským generálem, nezbylo by jí než padnout na vlastní meč. Hra, kterou jsem prvních patnáct hodin naprosto miloval a kterou jsem si nepřestal užívat, ani když začala ke konci ztrácet dech, mi tak v ústech nakonec zanechává nepříjemnou pachuť.