Everybody’s Gone to the Rapture

Verdikt
72

Netradiční výprava do města, kde se zastavil život. Sází na melancholii a nosné pilíře staví z lidské beznaděje. Podobně jako předešlé hry studia The Chinese Room nesedne Everbybody's Gone to the Rapture každému – svým vyvoleným hráčům ale udělá velkou radost, takže jí rádi prominou rozvleklé tempo. Pokud tedy máte explorativní poklidné adventury rádi, hru určitě zkuste.

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$19,99PlayStation Store

Další informace

Výrobce: Sony Computer Entertainment
Vydání: 11. srpna 2015
Štítky: postapokalyptická, explorativní, psychologický, interaktivní film, adventura

Apokalypsa je jedno z nejprovařenějších popkulturních témat, protože je osvobozující. Dovoluje nám zničit vše, co známe, a na spálené zemi vystavět něco, co by mohlo být. Maže minulost, aby mohla vzniknout budoucnost. Jenže co když taková katastrofa není devastující, ani nepohne civilizací jakýmkoliv směrem? Vývojáři ze studia The Chinese Room, kteří mají na kontě povedenou Dear Esther a poněkud pokulhávající Amnesia: A Machine for Pigs, nám v Everybody's Gone to the Rapture nabízejí velmi osobitou vizi zániku světa, která ač je zalitá sluncem, dovede nahnat husí kůži.

Město jako rukojmí 

Pokud jste hráli Dear Esther a nelíbila se vám, od Rapture nečekejte jiný zážitek. Nekoná se žádný velký skok kupředu, změna konceptu nebo experimentování, o jaké se The Chinese Room pokoušeli v Amnesii. Rapture je hra jen ve velmi úzkém smyslu slova. Daleko více jí sluší označení „interaktivní zážitek“, protože co se hratelnosti týče, nabízí toho velmi málo.

Podobně jako v Esterce se octnete uvnitř a nemáte ponětí, kdo jste, nebo dokonce co jste. Ve světě okolo vás se nicméně něco stalo a vaším úkolem, ale také zdrojem zábavy, je odhalovat minulost. Nacházet tajná zákoutí, co vám nadělí střípky příběhu, situací a událostí, které si pak musíte sami slepit a rozklíčovat v hlavě. Zatímco Dear Esther nabízela nahlédnutí do duše stižené smrtelným traumatem a osamělostí, Rapture upouští od ryze osobního pojetí a jako rukojmí si bere celé městečko, ve kterém se z vteřiny na vteřinu zastavil život.

Světlo na konci tunelu 

Z grilů stoupá kouř, pevné disky starých počítačů vesele chroupají data, čerstvě vyprané prádlo vlaje na šňůrách. Zahrady domů se koupají v květech, včely je vesele opylují, tráva tajemně ševelí ve větru… A to vše se koupe ve slunci. Podivné kulisy pro mrazivou hru hraničící s hororem, říkáte si a máte pravdu. Jenže právě v této neotřelosti se skrývá trumf Rapture – působí naprosto věrohodně.

Pokud jste někdy toužili odstěhovat se do idylického britského městečka, jehož obyvatelé nemají celé dny na práci nic jiného než šlechtění trávníků a pití piva v útulných hospůdkách, budete si v Rapture připadat jako v ráji.

Vývojáři totiž na tento druh idylky vsadili všechny peníze a město i jeho okolí postavili tak, aby se každý druhý pohled do jeho útrob dal vytisknout jako pohlednice. Bez sebemenších trhlin se jim daří navodit pocit, že tohle sousedství bylo soudržné, založené na rodinném krbu a zároveň značně konzervativní a chladné k cizincům.

Země nikoho 

Pod maskou ráje se však skrývá malé peklo, které na jedné straně působí vzdušně a uvolněně, na druhé ale svírá hrdlo a navozuje klaustrofobii. Iluze okamžitého vytržení z reality je takřka dokonalá, a jakmile budete v jejím sevření, nedá vám vydechnout. A co že se tady teda stalo? Odpoví vám několik obyvatel, po nichž zde zůstaly jakési světelné stopy zachycující minulost.

Zdejší dobrodružství osciluje mezi galaktickými výšinami a civilností. Na pozadí nevysvětlitelného probíhá život obyvatel, s nimiž jsme schopni se ztotožnit a zároveň pochopit jejich jednání. V konečném důsledku je Rapture hra hlavně o lidech a o tom, jak se dokázali, nebo nedokázali vyrovnat se situací, které absolutně nerozuměli. Vyvolává otázku: „Co bych na jejich místech dělal já?“ a jakmile se hře podaří přinutit vás ptát se na podobné věci, víte, že se autorům něco povedlo.

Není kam spěchat? 

Je proto škoda, že to málo hratelnosti, které ve hře zůstalo, by potřebovalo ještě krapet odladit. Jeden z hlavních problémů Rapture je zároveň jeho největším lákadlem – otevřenost. Všechny domy ve městě sice nejdou otevřít a všechny jeho branky přeskočit, nicméně i přesto se v něm můžete dlouhou dobu potulovat a prostě se jen kochat. Vaším úkolem je v určitých „sekcích“ nalézt všechny příběhové střípky, užít si jejich rozuzlení a pak pokračovat dál, dokud neodhalíte minulost celého města.

Problém podle mě spočívá v rychlosti postavy, která se strašlivě vleče. Vývojáři ji sice naučili běhat, ale neřeknou vám to ve hře, ani v menu, za což se také veřejně omluvili. K magickému držení R2 se musíte proklikat na internetu nebo se o něm dozvědět prostřednictvím online manuálu, do něhož se ale sami od sebe v takto na ovládání jednoduché hře nejspíš nepodíváte. Postava navíc neběží okamžitě, ale postupně a pomalu získává na rychlosti, takže když se ztratíte nebo něco přehlédnete a musíte se kus cesty vracet, nebudete se zrovna bavit.

Zbytkem je ale bezproblémový. The Chinese Room dokázali, že umí vyprávět děj poutavě i na více frontách najednou, i když utahování jeho šroubů nechali ve vašich rukou. Everybody's Gone to the Rapture je mrazivý výlet do časové bubliny, v níž se míchá idyla s katastrofou v barvě smrti. Je to netradiční cesta do neznáma, po jejímž absolvování vám stále nemusí plně dojít, o čem vlastně byla. Přinutí vás nad tím ale uvažovat a hledat si vlastní vysvětlení. V tomto ohledu funguje hra podobně jako dobrá mysteriózní knížka s obalem z melancholie. Pokud tedy toužíte po něčem netradičním a styl „interaktivního“ nacházení příběhu vám vyhovuje, berte.