Etherborn

Potěcha oka i duše

Čtyřčlenné studio Altered Matter ze španělské Barcelony sbíralo ocenění už během tvorby uměleckého projektu Etherborn. Jak sami autoři říkají, vývoj her je pro ně způsob, jak se kreativně vyjádřit. A nemůžeme než souhlasit. Od prvních momentů strávených ve hře bylo z vlastně poměrně přímočaré plošinovky cítit především autorské vyžití. Akademici se můžou přít, jak chtějí, ale videohry uměním rozhodně jsou.

Vizuální styl Etherborn si zaslouží velkou pochvalu. Ve své jednoduchosti je krásný a v kombinaci s na první dojem nekonečným herním prostředím snového světa dokáže vyvolávat pocity malosti lidského života.

Symbolismem je lehce ezoterická hra prosáknutá od začátku do konce a například cesta obrovským stromem, prostřednictvím kterého hráč vstupuje do jednotlivých úrovní, v nás okamžitě vyvolala představy Yggdrasilu a dalších stromů života.

Hráč je po celou dobu provázen hlasem, který mezi úrovněmi slouží jako vypravěč a impuls k zamyšlení. Nevíme, jestli autoři se svojí španělskou angličtinou narazili na významové bariéry, nebo působí text stejně i v jejich rodném jazyce, ale je bohužel pravdou, že dojem z vyprávěného textu je často velmi matoucí. Jednotlivá slovní spojení totiž sice znějí atraktivně, ale najít v nich smysl a pro hráče i nějaké vodítko nebo nápovědu v kontextu toho, co vlastně dělá? Tak daleko bohužel kvality snového Etherborn nesahají.

Naštěstí pro hru i hráče není průpovídek tolik, aby dokázaly odradit od hraní. Překrásně zpracované dimenze, v nichž se se svým mlčícím průsvitným tělem pohybujete, totiž žádnou naraci nepotřebují. Každý level je něčím jiným, je něčím zajímavý. Vyvedeny jsou v různorodých barevných paletách a doprovází je také velice zdařilý hudební doprovod, který ke hře i celkovému zpracování sedí jako zadek na nočník. Čím víc času jsme ve hře strávili, tím víc jsme si uvědomovali, že nesmí být slyšet nic jiného.

Vertigo

Velmi příjemná relaxační hudba podtrhuje celkově pomalejší herní tempo. I když má hráč možnost donutit svoji postavičku běžet, efekt je velmi omezený. Rozlehlé úrovně a poměr velikosti hráčovy figurky s okolním světem je někde na úrovni člověka a kyklopského zdiva z lovecraftových povídek. I ty nejkratší přesuny proto často trvají až nezdravě dlouho a v případě opakovaného úmrtí se tu a tam budete muset smířit s dlouhými přesuny v prostředí, kde čas jako by nehrál žádnou roli.

Souhra jednotlivých herních prvků jednoduše nenutí hráče nikam spěchat, časový limit na úrovně zde neexistuje, naopak je kladen velký důraz na to, abyste si mohli projít levely svým vlastním tempem a při řešení prostorových hádanek si dát načas.

Právě tím bude hráč trávit drtivou většinu času. Obtížnost se mění úroveň od úrovně, a dokonce i hádanku od hádanky. To, co začíná jako velmi triviální hrátky s gravitací a pochopením základních herních mechanismů, se mění ve snahu pochopit autorský záměr při designování prostředí. Jakmile víte, že zaoblené hrany vedou ke změně gravitace, začínáte si plánovat, kterým směrem poletíte, když se vzdáte pevné půdy pod nohama. Je to ještě dost blízko na to, abyste se zasekli o nejbližší stěnu? Nebo se vaše křehká schránka bez duše a hlasu rozmázne někde v nekonečnu?

Pocit z objevování, častého otáčení kamery v důsledku změny gravitace a dětské radosti z vyřešení prostorových hádanek je opravdu skvělý. Není úplně možné sedět u Etherborn příliš dlouho, ale dát si úroveň nebo dvě bohatě stačí, než se člověk ke hře vrátí.

Pravdou totiž je, že jde stále o to stejné, jen v mírně upraveném balení. Vždycky se musíte dostat pro zářící bílé koule, které vsadíte do speciálních zařízení, která při aktivaci odemknou novou část úrovně. Někdy je potřeba aktivovat tyto body v konkrétním pořadí, jindy je zase nutné napřed spustit jednu část, dostat se do nově zpřístupněné lokace, jen aby ji pak člověk zase deaktivoval a reaktivoval až po nějakém čase, protože potřeboval zářící koule na jiném místě.

Zatímco průchod hrou je lineární, průchod jednotlivými úrovněmi tak často nepůsobí. Najít správnou cestu a cestu k oné cestě často zabere víc času než samotné hraní. Stávalo se nám, že jsme prostě jen stáli někde na okraji vznášejícího se bludiště a joystickem se snažili nasměrovat kameru tak, abychom viděli, jestli je v okolí něco, co nám uniká. Obtížnost s každým levelem stoupá, stejně jako rozlehlost herního prostoru. Efektní to rozhodně je, ale o efektivním designu bychom mohli často polemizovat.

Zamotala se nám hlava

Hodnotit podobné jednohubky není vůbec snadné, protože to, co dělají, dělají skvěle. Faktem ovšem je, že některé úrovně jsou možná až zbytečně rozlehlé a matoucí. Jako hráči bychom občas ocenili alespoň nějaký způsob nápovědy nebo navádění, zvlášť při neustálém přepínání gravitace, které v rozlehlých úrovních zadělává na problém. Prostorová orientace si totiž v takových chvílích jednoduše vybírá dovolenou a zmatení se pak člověk nevyhne.

Svoji roli v tom hraje i kamera, která si zachovává pozici a hráč je tak často nucen hádat, jestli na tu či onu plošinku ještě vyskočí, protože z daného úhlu to nejde správně odhadnout nebo ovládat. Rozhodnutí neumístit za postavu fixní kameru samozřejmě souvisí se změnami gravitace, ale přece jen by bylo skvělé mít větší volnost při nastavení její pozice alespoň v některých chvílích.

Etherborn je velmi přímočará hra a velmi zdařilá prvotina. Namísto hlubokého příběhu, bez kterého se hra stejně hravě obejde, nabízí hráči éterický zážitek. Krásně zpracované prostředí jednotlivých úrovní zaujme už na první pohled, skvělé ozvučení se postará o tu správnou atmosféru a vyřešení prostorových hádanek působí jako zasloužená odměna.

Největší výtky směřují k často náročnému řešení prostorových puzzlů a zlotřilé kameře, která je ale zpracována tak, aby korespondovala se zbytkem hry. Zlobit se proto můžeme jen lehce.

Pokud netoužíte po hektických akčních online hrách a chcete se odreagovat u něčeho netradičního, bude Etherborn skvělou volbou. A i když hra nenabízí multiplayer, výborně se hraje ve dvou lidech. Při řešení hádanek se další pár očí hodí.