Ethan: Meteor Hunter

Ethan: Meteor Hunter je hra s maximálně přímočarým příběhem. On vlastně žádný není. V primitivním intru to do jedné malé myšky napere šutr z vesmíru a tím to celé začíná i končí. Nemáš sice moc inteligence, Ethane, ale zato nadprůměrnou sílu! Pusť se proto, myšáku, do překonávání typických plošinovkářských výzev, skákej daleko, skákej na čas, skákej přesně a hlavně se nikdy nenech chytit do pasti, ať tě ten sejra nakonec nestojí život.

Hned to a hned zas tohle

Skoro padesátka lokací ve třech světech - to je nabídka Ethanovy hry, kombinující několik základních druhů plošinovkářských puzzlů, ženoucích hráče kupředu. Doslova. Jestli se v něčem tahle plošinovka vyžívá, tak je to překonávání překážek v rychlém sledu za sebou.

Přijdete Ethanově hernímu stylu na chuť? Bude to chvíli trvat i zkušeným matadorům. Nejeden čedar uzraje, než si při ustavičném sprintu o život zvyknete na základní princip, který skoro na každé obrazovce spočívá v provádění několika složitých manévrů. Budete skákat, střílet, tancovat mezi lasery a při tom si ještě dávat pozor na něco obvykle hodně zubatého, co vás hodlá rozmasírovat na pyré. Prostě normální myší život.

Svou náročností se hra dosti podobá Pidu - především v nepřekonatelných soubojích s bossy, kteří z vás po desítkách minut a stovkách pokusů bez ukládacích čekpointů (jinak ale ve hře jsou) vysají duši i příčetnost. Často hra dostane člověka až na pokraj psychického zhroucení. Na druhou stranu ho však zahřeje neuvěřitelným blahem, když se věci podaří.

Něco pevného pod zadek

Navíc tam, kde Pid končí, tam se Ethan teprve nadechuje a dává do placu další převzaté nápady. Meteorit mu dal totiž i schopnost zastavovat čas, ve kterém hrdinný myšák může, ba dokonce musí, za pomoci telekineze přesouvat různé plošiny a po nich skákat otevřeným prostorem. V těchto pasážích hra kontrastně zpomaluje a dává šanci vyniknout i taktice prostorovému přemýšlení.

Telekinetické hrátky lehce připomněly nedávného Swappera, ovšem s tím rozdílem, že Ethan „nedistribuuje“ do okolí svoje klony, nýbrž si pod zadek pere kdejaké kusy dřeva a skal, díky nimž bezpečněji přeskakuje hluboké prolákliny.

Ani pomalejší fáze hry však nejsou zrovna jednoduché. Zamrzlý čas i počet telekinetických pokusů nikdy nejsou nekonečné, a tak se pod prsty nutně vklíní náš starý kámoš stres. Mám jen tři pokusy a ta propast je tak dlouhá? Kdepak psí, to myší život je fuj.

Stagnace v šedivém prostoru

Když se konečně dobelháte na konec a myšák si utře pusu od trojúhelníčku smradlavého štěstí, klidně bilancujte. Můžete porovnávat své časy s těmi, které v jednotlivých levelech dosáhli samotní autoři. Ovšem nebývá to zrovna hezký pohled. Třeba sekvenci, kterou jste pilovali dobrou čtvrthodinu, byl někdo schopen prolétnou za čisté dvě minuty!

Ethan: Meteor Hunter je prostě vyzývatelský mix mnoha žánrových zvyklostí, takže jediná, ale zato dosti výrazná chyba téhle hry spočívá v tom, že to celé jaksi postrádá charakter. Ethan míchá od všeho něco, ale nedokázal to zabalit do jakéhosi vyššího smyslu. K čemu jsou třeba ony statistiky, když hra ani nedisponuje online žebříčky? A k čemu sbírat bonusy a hledat ta nejelegantnější možná řešení, když je hra v podstatě nijak neoceňuje?

Vyšší smysl ale Ethan postrádal hlavně v designu. Tři světy jsou sice hezká věc, ale jen pokud se samy sobě příliš nepodobají, což se tady bohužel děje. Ethan je po stránce designu lehce bezpohlavní. Všude je okrová, šedá nebo zelená barva, nikde žádný extra nápad nebo překvapení. Krom jednoho horizontálního levelu na skákadle, který zkombinoval Keena s Ice Climber, si z Ethana neodnesete žádné vzpomínky.

Možná také proto, že unylé prostředí nijak nestimulovalo myšákův osobnostní vývoj. Občas sice hupsne do střílející rakety, někdy dostane i něco nebezpečného do ruky, ale že by budoval své schopnosti nebo postupně nacházel nové? To ne. Proč by to dělal, když se ruku v ruce s fádním designem nevyvíjí ani samotná povaha úkolů. Pokud tedy za změnu nepovažujete to, že se dřevo časem vymění za kov a voda za kyselinu.

Možná tedy, že až do Ethana příště vrazí něco jiného, teprve pak zažijeme arkádovou jízdu, která se bude lépe vyvíjet a hlavně přestane vypadat jako volně pohozená skládka kradených nápadů odjinud. Jenže do té doby se na tuhle plošinovku asi zapomene.