Eternity: The Last Unicorn
Nudné, nezajímavé a v mnoha ohledech nedopečené RPG, které se sice záludně pokouší sázet na nostalgii, ale kouzlo své o desítky let starší konkurence se mu ani náhodou nedaří napodobit.
Příběh o posledním jednorožci se vývojáři z Void Studios rozhodli prodávat tlačením na staromilství, které podpořili řadou rozporuplných nebo rovnou příšerných mechanismů. Ve výsledku proto jejich RPG působí jako připomenutí, že ani nostalgie už není, co bývala.
Ve světě Eternity: The Last Unicorn (ETLU) je nesmrtelnost elfů spjata s magickými jednorožci, na které si jednoho ne příliš krásného dne zasednou zlé čarodějnice a většinu jich pozabíjejí. Zůstane pouze jeden, který je však prokletý. A tak se do toku událostí musí zaplést mladá elfka Aurehen, která na svá bedra vezme úkol sejmout z magického oře kletbu a zajistit tak nesmrtelnost svého druhu.
Do cesty se jí nicméně postaví hordy nepřátel a situace se začne zamotávat. Hrdinka naštěstí potká mocného spojence, kterého nejprve zachrání před smrtí, aby jí pak… Zní vám to jako slohovka nadějného dítka ze základní školy? To je dobře, protože příběh ETLU skutečně takový je – jednoduchý, hloupoučký, naivní. Je to jedna z těch věcí, kterou v dětství napíšete a pak jste zatraceně rádi, že se nedá vyhrabat z propadliště dějin, protože byste se za ni museli stydět.
Běžím, ale nevím, kam
Kdyby byl hloupý příběh největším nedostatkem ETLU, daly by se nad ním přivřít oči. Jenže on není a jádro dalších problémů, které mu pomáhají stáhnout titul ke dnu, vychází z tlačení na nostalgii. Je sice prima, že se vývojáři staromilcům pokoušejí nabídnout zážitek, na jaký byli zvyklí před desítkami let – tedy zajištěný fixními kamerami umístěnými porůznu v lokacích. Mimoděk ale tímto tahem potvrdili, že některá designová rozhodnutí z her zmizela zcela oprávněně.
Netvrdíme, že pevně ukotvená kamera se automaticky rovná neštěstí, nicméně nabízí spoustu prostoru pro chyby. Její implementace se vám buď naprosto povede, nebo stvoříte paskvil, a ETLU se připojuje k druhé skupině.
Nejenže jsou zvolené pozice kamer často nelogické, ale zároveň mezi nimi titul nepřepíná dost často na to, aby vám zajišťoval přehled o herní ploše. Dokud běžíte kupředu, dovede vás alespoň sledovat. Na vracení se ale není připravený, takže při couvání koukáte postavě do obličeje a běžíte poslepu. Nezřídka tak skončíte ve chřtánu nějaké bestie.
Situaci komplikuje také ovládání, které si po přepnutí kamery drží integritu pouze do okamžiku, kdy se pokusíte upravit směr pohybu. Pak se schéma rozsype, přenastaví na novou obrazovku a vy musíte krkolomně manévrovat.
Sekat a uskakovat
Podobně „elegantní“ je také systém soubojů, který osciluje mezi akčním RPG a nutností taktizovat po vzoru titulů série Souls. Nepřátel se na vás valí vlny a zdraví máte málo, takže vám nezbývá než mermomocí kolem sebe máchat mečem a takticky se pokoušet uskakovat. Jenže útoky nepřátel jsou tak bídně animované a natolik rychlé, že na ně obvykle nedokážete zareagovat.
Pokud se necháte obklopit, bestie vás sejmou během mrknutí oka. Souboji proto procházíte pomocí sekání a náhodného uskakování, což není ani trochu zábavné či funkční řešení. Smrt je v ETLU otázka jedné až dvou chyb a ve hře není žádná mechanika, která by tento sadismus kompenzovala. Pokud umřete, jednoduše musíte nahrát uloženou pozici.
Nutdný grind
Umírat budete tak dlouho, než si uvědomíte, že některé sekce zkrátka bez předešlého grindu nezvládnete. Takže začnete cyklovat mezi těmi několika hnusnými lokacemi, co zrovna ve hře máte odemčeny, ve snaze nahnat pár levelů navíc.
Stoupání po úrovních je nicméně velmi pasivní. Hra vám sice řekne, že jste překlenuli další mezník, ale rozdávání dovednostních bodů nebo odemykání perků se nekoná. Stejně tak z nepřátel nepadá žádné vybavení, kterým byste se mohli ověsit a díky němuž by to tupé zabíjení působilo aspoň trochu uspokojivě.
Jakmile máte nabušeno, pokročíte sice o kousek hlouběji do dungeonu, ale na jeho konci klidně můžete natrefit na bosse, kterého opět nezdoláte. Vrátíte se proto k checkpointu a dáte si pár grindovacích koleček navíc. Někdy se vám do cesty postaví kamera, jindy kostrbaté ovládání spolu s nečitelnými nepřáteli a sem tam se proti vám spikne všechno, takže chcete mlátit hlavou do stolu.
Aspoň, že to nepadá
Hra se s vámi navíc nebude zrovna bavit o tom, co máte dělat nebo kam byste měli směřovat. Takže se nejednou přistihnete při zoufalém bloudění, které je kvůli neustále se objevujícím nepřátelům krok od kroku otravnější.
Myšlenkami přitom nemůžete utéct k okolnímu světu, protože byste museli dojít k závěru, že moc odpudivějších titulů poháněných enginem Unreal 4 jste neviděli. O hudbu se starají jednoduché a relativně krátké smyčky. A zvukové efekty jsou špatně namíchané se zbytkem hry, takže všechno násilně přeřvávají.
ETLU bychom křivdili, kdybychom řekli, že se nedá hrát. Nabízí nicméně tak mizerný a často nepříjemný zážitek, že si nedovedeme představit, proč by s ní měl kdokoliv ztrácet čas. Když jsme uvažovali nad tím, za co bychom ji mohl alespoň trochu pochválit, napadla nás akorát skutečnost, že její kód je natolik stabilní, aby unesla minimalizaci na pozadí. A za takovou hru nám elfové ani jednorožci vážně nestojí.