Escape from Tarkov

AKM, které jsem před časem sebral od chudáka, kterého jsem zastřelil v lesích, mám přilícené, když si poprvé všimnu záchvěvu světla baterky. Blíží se. Mířím na roh, zpoza kterého se každou chvíli vynoří postava. Jenomže sotva zahlédnu pohyb, ozve se zaštěkání automatu a padám k zemi. A tak z tohohle raidu nic nezískám – naopak projednou opět přijdu o všechno, s čím jsem do něj přišel. Začínám si myslet, že „Únik z Tarkova“ je jen metafora – z tohohle prokletého místa není úniku.

Tahle hra, která je v předběžném přístupu od roku 2017, je vlastně absolutně šílená. Zároveň je v mnoha ohledech naprosto skvělá – problém je ale její nepřístupnost, cizost a to, jak vám Tarkov a všichni jeho obyvatelé dají brutálním způsobem najevo, že tady nejste vítán.

Drobounké náznaky nepřístupnosti Tarkov rozsévá, ještě než ho zapnete. Hra není na Steamu ani na žádné jiné normální platformě – musíte si ji koupit přímo na webu vydavatele. A jakmile ji konečně pustíte, uvidíte „ujednání“. Ale ne takové to běžné, co se u her občas objevuje. Tohle vám řekne, že v Tarkovu – sociálně zdecimované demilitarizované oblasti v Rusku – budete často umírat. A že když umřete, přijdete o všechno, co si s sebou do akce nesete. Ale že i když budete umírat často, máte mít na paměti, že je to přece jenom hra…

Ano, tahle hra vám hned na začátku řekne, že sice budete pořád mrtví, ale že se tím nemáte nechat rozházet.

Aby toho nebylo málo, sdělení o tom, že budete neustále umírat a přicházet o věci, je taky váš jediný herní tutorial. Jestli se chcete dozvědět, jak Tarkov hrát, neřkuli jak v něm být alespoň trochu dobrý, račte si něco přečíst na internetu nebo se podívat na videa nějakého streamera, co má ve hře tisíce hodin.

Nejde říct dokonce ani to, že by Tarkov novému hráči zcela odhalil všechny herní mechanismy. Dozvíte se jen, že budete chodit na „raidy“ – tedy do akce s boty a dalšími hráči, kde je vaším úkolem posbírat co nejvíc kořisti, od zbraní přes jejich díly až po lékárny nebo prášky na praní. Nemáte se nechat nikým zabít a hlavně se musíte dostat v časovém limitu pryč z mapy některým z východů. Můžete jít buď se svou hlavní postavou, americkým nebo ruským žoldnéřem, kterého pracně levelujete, budujete mu inventář a finanční hotovost, nebo za ozbrojeného místňáka s náhodnou výbavou, kterým se říká „Scavs“. Vždyť co je na tom složitého, ne?

Složité je to až hrůza

Předně je potřeba říct, že je tady nepřeberné množství souvisejících herních mechanismů a hlavně nástrah. Tak třeba už jen samotný fakt, že když se „vylodíte“ na jedné z map rozesetých po tarkovské oblasti, naprosto netušíte, kde jste. Nemáte mapu, nevíte, kde je sever, nemáte se podle čeho orientovat. Víte jen, kolik času zbývá, než se východy z mapy nadobro uzavřou a vy zmizíte v propadlišti dějin i se vším, co máte u sebe.

Takže začnete hledat nějaký z těch otevřených východů – některé jsou celkem dobře vidět z dálky a stačí k nim přijít, jenže pak jsou tu třeba takové, u kterých potřebujete uplatit převozníka. Nebo je to kanál, do kterého můžete vlézt, jenom když si sundáte batoh. Se vším tím lootem, kvůli kterému jste sem přišli.

A i když by za těch zhruba 40 minut, což je trvání raidu na většině map, většinou nebyl problém něco smysluplného najít a zmizet, pořád vám tu dělají společnost ti, kteří přišli ze stejného důvodu jako vy. V lepším případě narazíte na počítačem řízeného bota – Scava, který neumí moc dobře střílet. V tom horším ale narazíte na nějakého jiného hráče. Třeba na takového, který má odehráno několik tisíc hodin, má zmáknutou každou mapu a pravděpodobně už odradil několik nováčků od toho, aby to s Escape from Tarkov zkoušeli dál. A proti takovým, ať už jste v multiplayerových střílečkách sebezběhlejší, máte na jejich domácím hřišti jen horko těžko šanci.

Právě to je ten nejtěžší a nejnepřístupnější prvek celého Tarkovu. Není to v obdivuhodně komplexních herních mechanismech, které vám nikdo nevysvětlí. Není to ani v samotném principu umírání a přicházení o věci. Je to ve faktu, že budete často stát proti ostatním hráčům a že ti hráči budou kvůli neexistujícímu matchmakingu často o hodně lepší, mnohem lépe vybavení a o mnoho zkušenější. A než se dostanete na jejich úroveň, zažijete stovky hodin bídy.

Neuvěřitelně těžké bytí v neuvěřitelném světě

Jenže ani přes to všechno prostě nechci Escape from Tarkov zavrhnout a odepsat, protože mě, v mnoha ohledech nesmírně fascinuje. Je tu svět s lokacemi, které jsou sice opuštěné jejich původními obyvateli, přesto ale působí úžasně živě. Survival mechanismy, kdy je každá animace od snědení čokoládové tyčinky až po rychlou polní operaci detailně dotažená. Celý systém realisticky pojatého inventáře a lootování, při němž musíte spoustu předmětů teprve prozkoumat a dozvědět se o nich. Nazvučení celé hry, na kterém je v zásadě postavená detekce nepřátel.  A samozřejmě geniálně propracované zbraně a jejich gunplay, s nímž je Escape from Tarkov na špici mezi taktickými střílečkami.

Na jedné straně před sebou máte ohromně vypiplaný a uvěřitelný herní svět a skvěle navržené mechanismy, na straně druhé si máloco z toho skutečně pořádně užijete, protože když se vydáte do raidu, máte pocit, že pořád dokola narážíte do zdi herní nepřístupnosti. V neustálém strachu se krčíte v křoví, vyhlížíte a hlavně posloucháte.

Je to jedna z těch her, které si užijete pouze tehdy, pokud máte rádi absolutní diskomfort a strach, že i z tohohle raidu odejdete domů nikoliv s prázdnou, ale rovnou s mínusem, a budete si následující půlhodinu reálného času lízat rány, než vám zdraví dovolí vydat se zpět. Abyste pak mohli během prvních několika minut narazit na někoho, kdo vám z dvou set metrů ustřelí hlavu a historie se bude opakovat.

Sen o světě Tarkova, ale bez looter shooteru

I když se snažím odmyslet extrémní nepřístupnost hry a to, jak je složité se do ní „začlenit“, stejně se nemůžu zbavit pocitu, že vývojáři Tarkova trochu mrhají potenciálem. Vytvořili propracovanou hru, aby pak její základní princip postavili na hráčském utrpení.

Přitom si dovedu představit velkou spoustu možností. Kooperativní mise do zóny ovládané ozbrojenými místními by byly skvělé, stejně jako příběhová singleplayerová kampaň s napůl otevřeným světem, která by nabídla podobný zážitek jako třeba Metro Exodus nebo jaký (doufám) nabídne nový Stalker. Velké naděje taky vkládám do singleplayerového titulu Road to Vostok, o kterém jsem si dokonce dopisoval s jeho tvůrcem, ale který je zatím spíše vzdálenou budoucností.

Troufnu si navíc tvrdit, že kdyby vývojáři Tarkova přidali nový obsah tohoto druhu, znamenalo by to příliv nových hráčů a menší odliv těch, co hru zkusí a po několika úmrtích definitivně zavrhnou. Escape from Tarkov je totiž v komunitě hráčů, která se věnuje taktickým střílečkám, svou nepřístupností vyhlášen. Ví se o tom, že se spousta lidí radši podívá na utrpení nějakého streamera, kterých je na Twitchi nepočítaně (i když ti s hromadou nahraných hodin taky trpí o dost méně), než aby se vydali trpět sami.

Jestli je tenhle extrémní princip looter shooteru v něčem vážně dobrý, jsou to emoce, které při něm hráč zažívá. Ta emoce je tedy většinou negativní, když vás někdo sundá, vy přijdete o svoji oblíbenou zbraň a ze hry odcházíte nebetyčně rozzuření. Na druhou stranu si ale třeba nepamatuji, kdy naposled jsem měl u hry tak hrozně staženo, jako když jsem se plížil k domu plnému zajímavého lupu, ze kterého se ozývaly výstřely. Nebo kdy naposledy jsem u hry zažil tak neuvěřitelnou úlevu a radost, jako když se mi s batohem plným cenných věcí podařilo opustit mapu včas a bez zranění.

Escape from Tarkov je prostě šíleně propracovaná, šíleně nepřístupná a celkově šílená hra. Na jedné straně vypiplaná a hezky postavená střílečka se spoustou zajímavých a realisticky pojatých detailů a špičkovým gunplayem, na druhou stranu nepřátelský simulátor utrpení, který ordinuje dva kýble hořkosti na jednu sladkou odměnu. A pak taky vlak, který nechá naskakující nováčky hodně dlouho trpět. Asi není divu, že si Tarkov za ta léta vybudoval status, který mezi hráči má. Zaslouží si ho ve všech ohledech.

A stejně by mu nějaká pěkná kooperativní kampaň ohromně prospěla…