Ereban: Shadow Legacy

Světlo a stín

Ve vzdálené budoucnosti ovládá energii hvězd megakorporace Helios. Jenže ve svitu sluncí s pohádkami o prosperitě a futuristické utopii se ve stínu skrývá ošklivá pravda o skutečné motivaci nadnárodní, pohádkově bohaté firmy. Tu se pokusíte odhalit v kůži Ayany, poslední zástupkyně mýtické rasy Ereban, jež dokáže ovládat samotnou podstatu stínu a temnoty.

Erebani se totiž dokáží doslova vtělit do šera. Splynout s přítmím a nepozorovaně se plazit po stěnách, podlahách, procházet mřížemi a protahovat se skulinami. Zkrátka ideální špioni, takže není divu, že má o poslední členku stinné rasy Helios enormní zájem.

Vrozená inklinace k vpíjení se do přítmí je v Ereban: Shadow Legacy hodně praktická, protože právě na nepozorovaném průchodu v těch nejhlubších stínech stojí celá hratelnost. Ayana totiž není žádný bijec, aby si neshody s robotickými hlídači dokázala vyříkat „na férovku“. Odhalení tak v drtivě většině případů (pokud se nedokážete urychleně zdekovat a skrýt) končí vaším uvězněním a nutností restartovat nedávný záchytný bod.

Úprk do stínů komplikují dva faktory: Jednak jsou nepřátelé vyzbrojeni reflektory, takže když ví, kde vás hledat, nepomůže vám ani praktické splynutí se stínem. A navíc jsou syntetičtí hlídači o trochu rychlejší než vy, takže jim nemůžete utíkat donekonečna, a pokud včas nenaleznete bezpečné přítmí mimo dosah všetečných baterek, velmi rychle vás dostihnou.

Pod rouškou bezpečného přítmí

Plížení je ale samo o sobě zábavné. Úrovně jsou příjemně otevřené, takže máte vždy několik způsobů a směrů, jak se proplést mezi hlídkami. Ať se pokusíte proklouznout po střechách, mimo zvědavé pohledy, nebo hezky po staru v podřepu za různými překážkami.

Občas ale do očí bije zbytečné omezování hráčské svobody. Nepřirozené hrany skal, zářivky po obvodu budov, které vám nedovolí vyšplhat po stěně, objevíte i v místech, kam byste se logicky měli být schopni dostat. Nebo tam, kde by zpřístupnění mělo pramalý vliv na hratelnost, ale jen si kvůli umělým mantinelům připadáte zbytečně omezováni.

Když se ale šikovně vyhnete osvětleným místům, můžete se hbitě vpít do stínů, vyšplhat po zdech nebo protancovat neřádům přímo mezi kotníky. Kromě této speciální vychytávky má Ayana i poměrně standardní arzenál schopností a hraček, které si odemykáte nacházením šikovně ukrytých předmětů. Ať už jde o dalekohled, sonar, který označí protivníky v bezprostředním okolí, nebo třeba o možnost vykroutit se jednou za čas z kovového sevření robotické gardy, která vás zrovna načapala při plížení zakázanými laboratořemi. 

Můžete také vrhat omračovací miny hlídkám pod nohy, dočasně je oslepovat, lákat jejich zraky k vějičkám nebo dokonce nechat zmizet těla robotů, které jste elektrošokem omráčili ze zálohy. To aby na ně náhodou nenarazili kolemjdoucí kolegové. 

Prostředí v pološeru

Celý tenhle mix hratelnosti udělá radost každému, kdo rád vyčkává na správnou příležitost k přesunu z krytu do krytu. Kdo místo zběsilého střílení raději protivníky z nepřátelského tábora zlikviduje hezky potichu, jednoho po druhém.

Plížení je pak občas vyplněno kostrbatějšími plošinovkovými pasážemi, které ozvláštňuje nutnost využívat stínů ke šplhání po zdech a prolézání překážek. Ale na to, že je hlavní schopností Ereban právě ono splývání s přítmím, je vlastně škoda, že s ním hra nepracuje výrazněji.

Dokázal bych si představit třeba nějaký předmět, kterým byste mohli zhasínat světla v prostředí, nebo zajímavé environmentální hádanky, kde byste směrovali paprsky světla tak, abyste z vrhaných stínů vytvořili cestičky v architektuře. Takové momenty jsou totiž v celé hře v podstatě jen dva a je velká škoda, že je Ereban: Shadow Legacy nějak dál nerozvíjí. Obzvlášť, když jde o ústřední motiv. Nad rámec žánrových standardů zkrátka hra nedělá nic moc originálního.

Několik konců a znovuhratelnost

Pro tichošlápky jde ale pořád o zajímavý titul se solidní hratelností a vzhledem k jeho přítomnosti v Game Passu vlastně není důvod, proč Ereban: Shadow Legacy nevyzkoušet. Jeden průchod osmi kapitolami vám navíc zabere zhruba 7 hodin, takže za dvě odpoledne máte hotovo a užijete si poměrně neotřelý příběh, který dokáže být dostatečně dlouho záhadný a zajímavý, aby vás hnal kupředu.

Životnost hry ale spočívá ve znovuhratelnosti. Za každou úroveň jste totiž hodnoceni - můžete získat medaile, a to jak za agresivní průchod s omráčením všech protivníků, tak za bezchybné plížení bez odhalení. Navíc na vás čekají tři odlišné konce dané tím, jak ve hře naložíte s lidskými zaměstnanci megakorporace Helios.

Na rozdíl od robotických strážných vám totiž od lidí přímé nebezpečí nehrozí. Mohou akorát spustit poplach. Pokud se ale rozhodnete pracovníky zabíjet, zvýší se vám množství času, které můžete strávit ponořeni ve stínech. Jenže takové činy mají i své negativní následky.

Plížením kupředu

Ereban: Shadow Legacy není vysokorozpočtový titul a místy je to znát. Zatímco líbivá a povedená kreslená stylizace hře sluší, určité neumětelství je patrné hlavně v kostrbatých animacích, což se trochu odráží v tom, jak se Ayana ovládá - především v skákačkových pasážích. Snažit se ve stínu vyšplhat po kolmé zdi nebo skokem trefit plošinu je občas k vzteku, ale od posledního checkpointu vás nikdy nedělí více než pár minut.

Hře se ale daří i práce s postavami a scénářem. Zatímco Ayana je od zpočátku arogantní, nesympatická a pro sarkastickou a nabubřelou hlášku nejde nikdy daleko, s postupujícím příběhem poslední zástupkyně vzácného živočišného druhu pookřeje a jde hezky vidět, že její vzpurnost je jen o obranný mechanismus, který chrání zranitelnou a osamělou bytost. A to je obtížně zpracovatelná charakteristika.

Příjemně přímočaré dobrodružství se solidním plíživým elementem má co říct především fanouškům žánru, kterým nevadí menší hra s nižším rozpočtem. Ereban: Shadow Legacy asi vody herního průmyslu nerozvíří nějakým zásadnějším způsobem, ale za ta dvě strávená odpoledne určitě stojí.