Enemy Front

Hawkinsi, sem! Hawkinsi, tam!

Popisovat příběh a zasazení Enemy Front je víceméně zbytečné. Prostě hrajete za hrdinného Amíka, který pomáhá nějakým špatně nadabovaným a ošklivě rozpohybovaným lidem s mizernou mimikou zlikvidovat zlé nacisty. Jednou musí zachránit členku francouzského odboje, jindy vyhodit do vzduchu most, pak zase sejmout německého oficíra.

Celková stavba misí nedává jako celek moc velký smysl, byť samotné levely mohou být poměrně zábavné. Jen to jsou zkrátka oddělené epizody, které na sebe příliš nenavazují. Dokonce vám většinou po přechodu z jedné lokace do druhé nezůstanou ani zbraně. Pokud jste tedy s velkou radostí nalezli ultimátní pistoli s tlumičem, jakmile projdete dveřmi do další části úrovně, zůstane vám v ruce opět hlučná „devatenáctsetjedenáctka.“ Nedává to absolutně smysl a podobných designérských chyb je ve hře celá řada. 

 Jinak se průchod hrou snaží oscilovat mezi koridorovkou typu Call of Duty (na což je ovšem Enemy Front málo dynamická a chybí jí „wow“ momenty) a bloumáním v „otevřeném“ terénu, kde musíte plnit klasické úkoly: najdi detonátor, osvoboď vězně, braň kostel před vlnami nepřátel. Jestli pojedete hezky zostra a na nižší obtížnost, je tu šance, že zhruba za čtyři hodiny uvidíte dost laciný konec a závěrečné titulky.

Bohužel jsou vedlejší postavy naprosto zaměnitelné, a protože plníte většinu misí v kůži málomluvného yankeeho, nemáte možnost si k nikomu vybudovat vztah či se nedej bože zajímat o něčí osud a případné motivace. 

CryEngine na půl plynu

Úvod v malém městečku působí nepřesvědčivě, ale jakmile se dostanete ke švýcarsko-německým hranicím, potěší vás hra krásnou přírodou a překvapivě rozsáhlou herní plochou. Smíšené lesy a lehce kopcovitá krajina s barevnými políčky či loukami připomene domovinu a možná i dává ochutnat, co nás čeká v českém Kingdom Come: Deliverance.

Bohužel ale hra malebnost často vulgárně přebíjí přepálenými instagramovými filtry (což možná někomu vyhovuje), takže střechy či obilné lány doslova sálají agresivním červeným nádechem, stejně jako třeba nehezky vymodelovaná ruka hlavního hrdiny, která se často rozzáří jak žárovka.

A zatímco lesy, říčky a roztroušené usedlosti vypadají opravdu parádně, stále se nemůžete zbavit dojmu, že se sada filtrů a přehnané nasvícení scén snaží něco zakrýt. Jako kdyby si rumunská Dacia licencovala podvozek od Mercedesu a postavila na něm nové auto. Sice se pořád budete ubezpečovat, že ten podvozek je fakt super, ale okolo vás budou laciné plasty, sedět budete na tvrdé látkové sedačce a zadní okénka budete stahovat kličkou.

Přístup vývojářů k otevřenému terénu je také přinejmenším zvláštní. Na jednu stranu se před vámi často rozprostírá slušný kus přírody s několika domky, alternativními cestičkami a různými zákoutími, nezřídka ale nemají z hlediska hratelnosti žádný smysl. Můžete si sice vybrat, jestli se plížíte křovím podél cesty, nebo skrz borůvčí po straně lesa. Jenže obě cesty vás zavedou po padesáti metrech na stejné místo a většinou ani nenabídnout žádné výrazné výhody - třeba ukrytou zbraň nebo lepší palebnou pozici.

Už zase neskáču přes kameny

Herní plocha je navíc omezena tím nejlacinějším způsobem, který si dokážete představit: hrdinný žurnalista sice odpaluje mosty, jako by se nechumelilo nebo ničí tanky s pomocí jediného výstřelu z panzerfaustu na libovolnou část ocelové bestie (!). Jakmile však narazí na cestě na spadlou větev, je to pro něj konečná.

Často se pak těšíte, jak se dostanete náckům na kobylku a zlikvidujete je z obzvláště vypečeného místa. Náhle však narazíte na kámen, který nejde přeskočit, případně vás hra zastaví úplně natvrdo pomocí neviditelné zdi uprostřed ničeho (nejčastěji ve zdevastovaných městech, kde nelze vyšplhat ani na mírný kopec suti).

Celkově je tak hlavní hrdina poměrně nemotorný a nelze předem odhadnout, co pro něj bude překážkou a co ne. Někdy se ladně přehoupne přes plot na louce, pak ale zase při útěku před nepřátelskou palbou není schopný proskočit otevřeným oknem.

Můžete namítnout, že velké AAA tituly za desítky miliónů dolarů jsou také tupé koridory, ve kterých nemůžete odbočit z cesty. Problém je v tom, že se Enemy Front oficiálně prezentuje jako hra s otevřeným prostředím, tudíž výhrady právě k designu levelů nelze zcela opominout. Designérské berličky jsou až moc očividné - když už vývojáři nechtějí, abyste se někam vraceli, tak prostě dají do cesty větší schod, ze kterého seskočíte a už se zpátky nedostanete.

Ze hry vás mohou vytrhnout i takové úkazy, jako když vyhodíte most s vlakem do povětří a vzápětí narazíte na nepřátelský tábor plný vojáků, co si vůbec nevšimli toho, že doslova pár metrů od nich došlo k obrovské explozi. Hráč má pak pocit, že mapy vznikaly tak, že si nejprve jeden vývojář vyhrál s malebnou krajinkou, a pak tam jeho kolega lážo plážo nasekal přes CTRL+V skupinky vojáků.

Tento způsob války…

Tváří v tvář nepřátelské umělé inteligenci vlastně ani není divu, že všechna odbojová alotria milému Hawkinsovi procházejí. Stejně jako mnoho dalších komponent této hry je i AI značně rozporuplná. Někdy na vás udeří nepřátelští vojáci jak utržený vagon s cihlami poté, co na základě výstřelu v otevřené krajině přesně určí, za jakým křovím se schováváte. Jindy na vás jeden oficír spustí palbu, zatímco jeho dva kolegové o kus vedle dál rozebírají, kam se po skončení války odstěhují.

Na to se nabalují občasné chyby, jako když se například voják sice skrčí za zídku, ale následně se zabuguje, takže mu zpoza rohu koukají nekrytá záda a hlavu má vraženou ve zdi. A vy ho stejně nemůžete sejmout, protože zásahová zóna dřevěného plotu přesahuje do prostoru, takže se vaše precizně namířená kulka zasekne ve vzduchu.

Tvůrci Enemy Front z týmu City Interactive rozhodně nezapomínají na své předchozí úspěchy v podobě dua Sniper: Ghost Warrior her a mají tendenci hráče ponoukat k likvidaci protivníků skrz optiku pušky či ke stealth postupu.

V Enemy Front sice máte k dispozici radar, na kterém jsou zakresleni nepřátelští vojáci, v duchu Metal Gear Solid: Ground Zeroes můžete pomocí dalekohledu označit cíle a dokonce můžete využít hluku projíždějícího vlaku k zamaskování výstřelu. Nic to ale nemění na skutečnosti, že stealth je jen pro nervově odolné jedince. Chybí totiž možnost vykukovat zpoza rohů jako ve Wolfensteinovi, není možné se plazit, a „průhlednost“ různých překážek můžete jedině odhadovat.

Někdy se vám povede najít úkryt doslova za pampeliškou, jindy vás nezachrání ani dřevěná bouda. Jeden špatný krok a strhne se peklo, kdy se na vás seběhnou vojáci z poloviny levelu. Hra se navíc ukládá pouze na checkpointech, takže není problém absolvovat znovu třeba dvacetiminutový úsek.

Pro stealth účely sice dostanete absurdně účinnou pistoli s tlumičem, která jedním výstřelem do nohy sejme kohokoli. Dokonce máte možnost i zvedat a odnášet mrtvoly. A někoho možná bude bavit koukat se na celou hru skrz 2D textury křoví rozplizlé přes celou obrazovku a čekat na správný moment. Půjde však o projev hráčova fanouškovství pro konkrétní herní styl, který hra nabízí, ale ve značně neučesané podobě.

Nehledě na to, že když spolu dva Germáni vedou rozhovor a jednoho z nich chcete potichu podříznout nožem, tak nebožák stále hovoří po celou dobu, co mu děláte z hrdla jehelníček - audiostopa se utne až v momentě, kdy spadne na zem.

Je také překvapující, jak lze pokřivit přednastavené hodnoty CryEngine. Možná je to polská úchylka, každopádně nemotorný pohyb hlavního hrdiny silně připomíná jiný polský počin – střílečku NecroVisioN. Těžkopádný houpavý pohyb, skok-neskok, divný pocit ze střelby. Když si přitom stáhnete CryEngine SDK, chová se postava hráče při výchozím nastavení výrazně lépe. V Enemy Front to prostě někdo záměrně zmrvil v mylném dojmu, že něco zlepšuje!

Raději počkat

Nelze tvrdit, že by Enemy Front byla beznadějně špatná hra. Rozhodně však není ani vyloženě povedená. Nabízí sice několik hezkých krajinek a poměrně široké pole (doslova), na kterém se můžete s troškou snahy vyblbnout. Radost však vzápětí kazí nedotažené herní mechanismy, nesmyslná omezení a haprující umělá inteligence.

Zatímco mnohé „hloupé“ střílečky jsou alespoň schopny uvedené nedostatky zakrýt svižným tempem, hromadou výbuchů a hollywoodskou prezentací, Enemy Front vyznívá ve srovnání s nimi tak trochu jako Bollywood. Jasně, Indové už taky mají pěkné kamery, umí nahodit barevné filtry a nafilmovat honičku v ulicích Bombaje, ale prostě to není Michael Bay.

Až se Enemy Front někde objeví v nějakém bundlu za pár korun, klidně po hře sáhněte, snad vám zpestří jedno odpoledne. Jenže v době, kdy jsou letní slevy na Steamu v plném proudu a ještě ve vzduchu visí odér rozžhavených kvérů nového Wolfensteina (který není, pravda, ryze druhoválečný), existují desítky lepších titulů, po kterých se můžete poohlédnout.