Endzone: A World Apart

A pak si s podobným sněním rovnou nechte zajít chuť. Potenciál postnukleární budovatelské strategie je sice obrovský, ale to by tematiku musela zpracovat jiná hra než Endzone: A World Apart, protože v jejím podání je znovuzrození lidského rodu taková zívačka, že člověka po pár hodinách napadne, jestli by bývalo nebylo lepší zůstat zahrabaný v zemi.

Slibné začátky

Zpočátku to přitom vůbec nevypadá tak bledě. Po mírně afektovaném intru stane vaše skupinka odvážných na širé louce, v rukách pár nástrojů, na obličejích šály a v mysli odhodlání. Atmosféra by se dala krájet, když stloukáte dohromady první plechy, aby byl alespoň náznak střechy nad hlavou. Když osadníky pošlete do lesa hledat houby, jinak přijde hlad. Když zem poprvé za staletí pozná pluh a vy přemýšlíte, jestli vám tu ty fazole vůbec budou růst. A co když přijde kontaminovaný déšť? Přežijeme?

Endzone poměrně silně protežuje survivalový prvek, což samozřejmě není žádné velké překvapení a prvních pár hodin opravdu je oč se starat. Je potřeba zapustit kořeny, nepřízni navzdory zbudovat útočiště, a vytvořit tak pevný bod, který se třeba jednou, časem stane odrazovým můstkem nové civilizace.

Neustále něco dochází, šicí stroje mlčí, protože ochranné pomůcky není z čeho vyrábět, nečekané sucho zničilo úrodu, neuváženě jste si vykáceli les a teď není z čeho produkovat životně důležité dřevěné uhlí pro radiační filtry, a ještě k tomu vám polovina osadníků propadá depresím, protože ani nemají kde bydlet. Zpočátku se nezastavíte, protože je potřeba hasit jeden obrazný oheň za druhým.

Vedle základních životních potřeb, jako je jídlo a pití, budete také řešit rozmanitost stravy, zdraví, prostředky k ochraně před radiací a dekontaminaci surovin. Zdroje, které máte od začátku po ruce, brzy přestanou stačit, a tak přijde řada na skupinku srdnatých, co s batohy vyrazí do neznáma s nadějí, že se vrátí s cennými poklady postapokalyptického světa. To znamená třeba se zásobou textilu, semeny plodin či vědeckým vybavením, které zázrakem přežilo dlouhá staletí.

Prvních pár expedic představuje vítané a zábavné ozvláštnění i pro samotného hráče. Je potřeba dbát na správné složení výpravy, do zřícené továrny poslat někoho, kdo se vyzná ve strojích a podobně. Zapomenout se nesmí ani na dostatek proviantu na cestu a vhodné nástroje, protože holýma rukama se ruiny rozebírají přeci jenom s mírnými obtížemi. Výpravu pak skrz zříceninu provádíte pomocí gamebookových voleb, jejichž úspěšnost závisí na tom, jak dobře jste postavili partu. Povedené.

Jenže zhruba u třetí, čtvrté expedice si všimnete, že je to vlastně pořád stejné. Člověk se přestane obtěžovat cokoliv číst, rutinně odkliká průzkum, táhlem nabere kořist, hurá domů a znovu. A tenhle zlom je příznačný pro celou Endzone, protože je to zhruba oněch šest sedm hodin po začátku, kdy se do té doby setrvale stoupající křivka zábavy obrací v propad strmý jak severní stěna Matterhornu.

Úpadek

Na vině jsou obvyklí podezřelí: nešťastně nastavený herní design a nedostatečná komplexita mechanik. Survival, jakmile se trochu zmátoříte po hektickém začátku, je triviální. Jídla brzy produkujete tolik, že farmáři nezúčastněně postávají na polích, opírají se o motyčky a skládají haiku o tvaru mraků, protože úrodu zkrátka není kam dát.

Jedním klikem zapnete filtraci vody, ševcům nakážete vyrábět ochranu a na celou milou radiaci můžete zapomenout. Písečné bouře občas poškodí pár budov, ale ty zase obyvatelé obratem opraví a vy nemusíte hnout prstem. Pár zavlažovacích stanic eliminuje jakoukoliv hrozbu, kterou dříve představovalo období sucha a... už prostě není co dělat.

Endzone doplácí na svou vlastní snahu o survival, který se nepovedlo zpracovat příliš kvalitně. Stavět pro radost moc nejde, plánování, logistika a budování základny jsou příliš primitivní na to, aby měl člověk chuť vymýšlet nové a lepší osady, starost o obyvatele bere brzy za své, když se všichni mají jak prasata v žitě, a pak už zkrátka není proč hrát.

Hádám, že si tento fakt při vývoji s hrůzou uvědomili i samotní tvůrci a zareagovali na něj nejhorším způsobem, jakým mohli. Namísto rozšíření a prohloubení systémů či přidání rozmanitějšího obsahu se rozhodli hráče násilím donutit k naprosto zbytečnému mikromanagementu.

Řeč je o rozdělení pracovní síly, což je v celé Endzone prakticky jediná věc, kterou je neustále potřeba dělat ručně, ale zase s takovou intenzitou, že nakonec neděláte nic jiného. Lidé umírají a rodí se, jenže hra zesnulého profesionála na jeho bývalém postu sama od sebe čerstvě dospělým mladíkem nenahradí, musíte to udělat sami.

V pokročilejší fázi hry se tento „lidský obrat“ počítá třeba v tuctech osob za každý herní den a výsledkem je, že musíte bez přestání zírat do tabulky povolání a ustavičně otrocky doplňovat stavy. Bez myšlenky, bez nápadu, bez jiskry. Jen klikat na čísla, nic jiného. A to je zábava, asi jako když máte při mytí nádobí v ruce poslední talíř, už se těšíte, že je hotovo, a v tu chvíli vám někdo do dřezu přinese další várku.

Nepomáhá ani trestuhodně odbytý systém výzkumu a odemykání technologií. Je jich tragicky málo, což tvůrci „vyvážili“ tím, že trvá příšerně dlouho, než je vyzkoumáte. Ve výsledku se tak stihne prostřídat klidně několik generací, než výkvět lidské inteligence přijde s převratným nápadem, že když není věci kam dávat, bylo by fajn postavit budovu, kde na ně bude místo. Ano, například zrovna skladiště si z nepochopitelného důvodu musíte zpřístupnit až výzkumem.

Jedna cesta, jeden směr

Další problém, který s výše rozebranou mělkostí mechanik přímo souvisí, je fakt, že když v Endzone postavíte jednu základnu, postavili jste je všechny. Budování je primitivní, žádná sofistikovaná řešení vymýšlet prakticky nelze. A hru dokončit v pravém slova smyslu také ne, žádný příběh nebo kampaň nemá.

Tedy alespoň pokud zvolíte survival mód. Krom něj je k dispozici ještě desítka scénářů, které dávají vašemu snažení alespoň nějaký rámec, protože je lze opravdu dohrát, jenže... ve výsledku je to vlastně celkem jedno, protože ať už se jen pokoušíte přežít co nejdéle, nebo máte za úkol třeba posbírat všechny druhy semen, hrát se to bude pořád stejně.

Zajímavé ozvláštnění a důvod spustit hru víc než jednou by býval mohl přinést lidský prvek a politika, jenže v podání Endzone je to jen další promáchnutý nadhoz. Systém vyhlášek a ediktů sice existuje, jenže je sedřený na kost, nenechá vás experimentovat, volit doktríny či vládnout s nějakou filozofií. Ne, jen občas můžete nařídit, aby osadníci pili jen polovinu vody či se tři roky nemnožili a podobně. Nebylo by daleko zajímavější zkusit třeba jednou zbudovat post-apo totalitu, pak zase komunistickou utopii a nakonec třeba agresivní, expanzivní osadu? Jistě bylo, ale nic takového hra nenabízí.

Ještě větší škoda je prakticky nulové využití toho, že se staráte o lidi. Hra to přitom naznačuje – každý z osadníků se nějak jmenuje a má měřidlo osobního štěstí ovlivněné okolnostmi, prostředím a podobně. Jenže na individualitě nakonec absolutně nezáleží. Populace se jednak „protáčí“ tak rychle, že nemá smysl piplat jednotlivce, když byste mu stejně za deset minut akorát nosili lilie na hrob, a jednak, i kdybyste se o to chtěli natruc pokusit, vám hra stejně neřekne, co člověka trápí.

„Nešťastný osadník!“ hlásí zlověstně rudá ikonka ve spodní části obrazovky. Honem, utíkej, zamez příkoří! Tak si nešťastníka rozkliknete, připraveni učinit spravedlnosti zadost. A hra vám s úšklebkem sdělí, že je stařec ve špatné náladě, protože „zažil čtyři nepříjemné zážitky“. Ale co přesně to bylo, už si nejspíš musíte vyčíst z čajových lístků, tudíž reálně nemáte páru, na co vlastně reagovat. S povzdechem odzoomujete zase pryč. Však ono ho to přejde. Nebo umře. Jedno z toho.

Nájezdnická tryzna

Zmínce se bohužel nemůže vyhnout ještě jeden prvek, který je tak špatný, že si zaslouží vlastní podnadpis. Posledním nebezpečím, kterému budou vaši svěřenci čelit, jsou nájezdy lupuchtivých drancířů. A já se ptám: Proč, po letech zkušeností s tím, že jen v minimu budovatelských strategií se podařilo zpracovat boj tak, aby za něco stál, mají vývojáři pořád potřebu se o něj pokoušet?

Boj není dobrý. Není ani průměrný. Ne, pro správné slovo musíme ještě mnohem, mnohem hlouběji. Endzone má ozbrojené konflikty tak nudné, že vedle nich vypadá čištění kočičího záchodu jako lákavá kratochvíle.

Ze strany mapy přiběhne stádo vágusů a vyrazí na zteč. Jakmile vběhne do pole působnosti obranné věže, začnou jim i vaší struktuře ubývat životy. Kdo první spadne na nulu, prohrál. To je prosím pěkně celé. Rozmanité obranné budovy? Vizuálně atraktivní zpracování boje? Jakákoliv hloubka nebo možnost aktivního ovlivnění čehokoliv? Nenechte se vysmát.

Upřímně, potěšilo mě, že před samotným útokem vám hra nabídne možnost odevzdat nájezdníkům tribut a oni vás pak nechají na pokoji, jelikož pouštět se do boje dobrovolně by hraničilo s masochismem. Naneštěstí to ale nejde dělat napořád, protože jednou za čas přijdou další útočníci a chtějí po vás zaplatit čím dál tím víc, takže dříve nebo později si mír nebudete moci dovolit a s hlasitým zaúpěním se budete muset pustit do „bitvy“.

Nebo v tu chvíli hru vypnete, čemuž bych se vůbec nedivil, protože nejenže je boj děsivě nudný, on je ještě k tomu také žalostně nevyvážený. Partička pobíhajících klaunů na otevřeném poli bez jediného krytu nemá sebemenší problém převálcovat několik těžce obrněných kulometných věží a následně vám zruinovat celou základnu. Jak je to možné? Nemám ponětí. Asi předtím poslali jednotku nindžů, co pod rouškou bezměsíčné noci podřezala střelce ve věžích nebo co. Ach jo. Vážně nešlo jenom stavět?

Jen v krajní nouzi

Na žádné závažné problémy technického rázu, které by nešlo odpustit, jsem osobně nenarazil, ale pozor na to! Na internetu lze nalézt řadu stížností na neúměrné zatížení a z něj pramenící zahřívání grafického čipu při hraní. Na to vývojáři reagovali doporučením zamknout si snímkovou frekvenci třeba na 30 fps, což... zní opravdu všelijak. U sebe jsem problém nezaregistroval, ale to neznamená, že budete mít podobné štěstí.

Úplně čistým štítem se titul pyšnit nemůže, ani když přijde na chyby při samotném hraní – párkrát se mi zasekla budova a lidé v ní odmítali pracovat, ačkoliv nebylo proč a podobně. Také se mi několikrát stalo, že hrobníci nesbírali zesnulé, kteří zemřeli na poli, což vedlo k řádně makabrózním scénám, kdy rolníci nevzrušeně překračovali hromady těl a seli mezi ně rajčata. Že by převratný způsob zúrodňování zemědělské půdy? Postapokalypsa jak má být, jen co je pravda. Ale skoro bych se odvážil odhadnout, že se prostě jen zasekl pohřební systém.

Ne, Endzone nemůžu s klidným svědomím doporučit. Atmosféru má fajn, o tom žádná, a v úvodu vážně umí chvíli zabavit, ale vyčerpá se neodpustitelně rychle. Ve výrazné slevě a hypotetické situaci, kdy máte nutkavou potřebu si zahrát budovatelskou strategii, ale veškerou konkurenci, co stojí za řeč, už znáte jak své boty, by dejme tomu možná stála za zvážení. Za současných podmínek ale doporučuji dát ruce pryč.