Endless Dungeon

Tentokrát ale místo taktické tahovky dostáváme twin-stick shooter roguelike smíchaný s tower defence v komiksové grafice a se skupinou rozličných hrdinů. Taktiku do jisté míry nahradila frenetická akce, která se dá hrát sólo nebo v kooperaci až pro tři hráče. S  prvním dílem se tak nakonec vlastně najde podobností celkem málo. Je ale Endless Dungeon lepší hra, která si ospravedlní svou existenci? Na to není tak jednoduché odpovědět.

Noví hrdinové, nové příběhy

Po proběhnutí úvodní mise, která slouží jako tutoriál, se dostanete do baru, do kterého se budete pravidelně vracet. Vlastně jde o centrální hub, na který jsou všichni znalci roguelike žánru zvyklí. Můžete ho vylepšovat, sbíráte tam útržky příběhu, pročítáte encyklopedii a připravujete se na další výpravu.

Zpočátku máte k dispozici jen tři z celkových osmi hrdinů. Odemknout je všechny ale není nic složitého. Vlastně stačí projít první lokace a všichni se k vám postupně přidají. Každý rek má vlastní charakter, hlášky i tři schopnosti – pasivní, aktivační a ultimátní. Hrdinové se liší i svými dovednostmi v útoku, obraně i podpoře spolubojovníků. Někdo navíc používá lehké a jiný těžké zbraně, nečekejte však tentokrát kontaktní rozsévače zkázy jako v původním dílu. Když jde do úzkých, má každý možnost praštit pažbou a odhodit nepřátele kousek od sebe, ale tím to končí a bojuje se především na dálku.

Využívání schopností je zábava. Ještěří barman Fassie pasivně sbírá bonus podle potvor v místnosti, aby ho pak aktivně využil k posílení sebe nebo společníka. Jeho ultimátka bar fight donutí všechny monstra v okolí mlátit se navzájem, zatímco on se taky nemůže hýbat. Botanička Shroom zase třeba jako jediný hrdina umí léčit. Roztomilá broučí inženýrka Cartie projíždí nepřáteli stočená do klubíčka. Je snadné si mezi hrdiny najít svého oblíbence.

U každého z nich navíc postupně odkrýváte kusy jeho příběhu, k čemuž stačí jen plnit sadu úkolů. Nečekejte složitá zadání, jedná se o klasiky: Zabij x nepřátel, najdi deník, kup si určitý předmět. Vždy víte, v jaké zóně jde další krok splnit. Aby to ale nešlo tak rychle, vývojáři se rozhodli, že na jedné výpravě můžete splnit jenom jeden. Takže i když máte další část v patře, kam pokračujete, stejně ji můžete splnit až na další výpravě.

Podobně se ostatně odkrývá i příběh stanice, a toho, co se ne ní vlastně událo. Nacházíte deníky, odemykáte záznamy v bestiáři, a všechno dohromady vám v kronice vytváří postupný obraz. Osobně považuju za povedené to, že hra vás vlastně neotravuje textem nebo videi při samotném hraní. Zápletka se po posbírání dostatečného počtu stop odemyká právě v kronice, kterou máte v baru a můžete si ji v klidu prohlédnout tam. Nebo taky ne. Protože příběh je v Endless Dungeon to poslední, co potřebujete. Pro zábavu doslova stačí vědět, že jste ztroskotali a musíte se přes hordy nepřátel prostřílet do středu stanice, abyste mohli utéct pryč.

Plněním úkolů navíc odemykáte i sloty na zlepšující čipy. Ty ale bohužel nejsou žádná sláva – vlastně všechny vám přidají jen procenta do něčeho, co už hrdina umí. Občas zvýší životy, jindy poškození a vrchol kreativity je, když vám dovolí mít nabití schopnosti navíc. Prostě žádná hitparáda.

Do nitra vesmírné stanice

Jakmile si vyberete, kdo bude tvořit váš tým, musíte si také zvolit, odkud svou výpravu odstartujete. Postupně se vám otevřou tři startovní lokace, z každé z nich vede cesta do dvou dalších a pak ještě do dvou. Všechny cesty se nakonec spojí v úplném středu stanice. Volit výchozí bod tak budete hlavně podle úkolů – nepřátelé jsou sice v každém z výchozích bodů jiní, ale ve finále je stejně potkáte během své cesty všechny.

Základ hratelnosti tvoří robot s krystalem na zádech, kterého musíte provést mapou od začátku do konce, aniž by z něj nepřátelé udělali hromádku šrotu. Jenže to nebude tak snadné, jak se na první pohled zdá – nejdřív musíte najít cestu, vybudovat obranu a odrážet hordy nepřátel. Robot vás totiž nenásleduje, ale můžete ho posouvat na předem připravená místa. Vždy přitom začnete v úvodní místnosti, mapa je zakrytá a vidíte jen dveře, které vedou do dalších částí náhodně generované mapy.

Pokaždé, když otevřete dveře, se vám přidají suroviny. Ty jsou ve hře tři: Technologie, za kterou stavíte věže a generátory, jídlo na vylepšování hrdinů i nákup lékárniček a nakonec výzkum, který vám pomůže vyvíjet nové věže a nakupovat u obchodníka.

Vtip je v tom, že dveře vedou i do místností, kde jsou hnízda nepřátel, což je vyprovokuje k útoku. Jdou samozřejmě po vašem nebohém robotovi, ale i po generátorech surovin. Čím víc tedy prozkoumáváte, tím víc dostáváte surovin, ale zároveň víc riskujete, protože s větším počtem vyrušených hnízd se na vás samozřejmě valí víc nepřátel. A ještě k tomu z různých směrů.

V křivolakých chodbách vesmírného kolosu se toho ale skrývá ještě daleko víc: Obchodníci, stanice na vylepšování, stanice na zahájení výzkumu, přesunovací plošiny pro vašeho robota, krystaly, které může těžit nebo bedny se surovinami a zbraněmi. Průzkum se vyplácí, ale zároveň je nutná opatrnost, nepřátelské hordy totiž nepřichází jen s časem, ale taky kdykoliv začnete přesunovat robota nebo zkoumáte novou věž.

V prvním zmíněném případě pak vesmírná verbež plnou silou zaútočí na vašeho přesouvajícího se mazlíčka. Právě chvíle, kdy chráníte jeho přesuny, jsou jedněmi z nejnapínavějších, které v celé hře zažijete.

Kámen, nůžky, papír, kyselina

Celý systém boje se pak točí v jasně daném kolečku zranitelností. Ve hře jsou celkem čtyři elementy: Oheň, elektřina, světlo a kyselina. Třeba brouky smetete ohněm, ale kyselina se jim pod chitin moc nedostane a podobně. A jelikož u sebe můžete mít jen dvě zbraně a věže jde stavět jen na předem připravených místech, nikdy se nelze vyzbrojit všemi živly naráz. Tuhle slabinu naštěstí řeší ještě neutrální zbraně i věže, které nevynikají, ale ani nepokulhávají proti nikomu.

Tahle základní smyčka je na Endless Dungeon vlastně to nejlepší. Přemýšlet, co kde postavit, jaké zbraně si nechat a jaké dveře otevírat, abyste byli co nejvíc v bezpečí a zároveň dostali co nejvíc surovin. Získané bohatství se totiž mezi patry stanice přenáší a plýtvat se nevyplácí – pokud na začátku postavíte hromady věží, v posledních patrech budete nahraní a stavbu dalších už si prostě nebudete moci dovolit.

Jednotlivé věže jde i vylepšovat a nakonec tak budete muset pečlivě, ale zároveň velmi dynamicky rozvažovat, co zvládnete ustřílet sami, k čemu potřebujete věže a kudy půjde nejvíc nepřátel. Popřípadě i to, zda si můžete dovolit stavět podpůrné věže, které léčí, zvyšují poškození nebo jen odvádí pozornost nepřátel.

Aby toho nebylo málo, každý ze čtyř druhů nepřátel potrápí specifickými vychytávkami – roboti se umí opravovat, hmyzáci přivolávají posily a zalepují věže sítěmi, které je potřeba ručně strhnout pryč a podobně. A nakonec dojde i na bitvy s bossy, přičemž každá je mechanicky úplně jiná a všechny nabízejí zábavnou výzvu. Ať už hackujete terminály robotické AI nebo pomocí vrtáku vašeho robota drtíte krunýř obrovské nestvůry.

Boj a taktická část se prostě povedly. Akční souboje hře sedí a nenechají vás vydechnout, správa surovin, výzkumů nebo i ochrana vašeho robota zároveň s generátory je navržená výborně, a i když postrádá některé vrstvy původního dílu, akčnější pojetí mi vyloženě sedlo. Základní smyčka hratelnosti je zkrátka a dobře skvělá. Jenže pak přijdou další aspekty, které jí hází klacky pod nohy.

Občas bolestivý design

První, na co si musím postěžovat, je samotné vylepšování. Jak už jsem zmínil u hrdinů, trojice vylepšení, která s sebou můžou nést, je vlastně jen o pár procentech k některé z vlastností. Nestane se, že by člověk našel cokoliv, co by ho donutilo hrát jinak. A druhů věží je vlastně taky celkem málo – jen dvě od každého živlu, jedna zpravidla plošná a druhá pálí na jeden cíl.

Podobně neslaná a nemastná jsou i další vylepšení, která sbíráte během jednotlivých průchodů, a samotné zbraně taky moc originality nepobraly. V každém elementu máte k dispozici většinou nějakou dalekonosnou, nějakou brokovnici, nějaký hybrid a nějaký ten speciál. Člověk si najde svoje oblíbence, což o to, ale nelze se ubránit pocitu, že by se kvérů dalo vymyslet ještě daleko víc.

Každý střílí trochu jinak, ale pocitově se od sebe vlastně neliší. Nikdy se nestane, že byste si po stylu jiných roguelike her připadali moc silní. Což je právě způsobené prakticky chybějící synergií mezi vylepšováním, hrdinou a jeho zbraní.

Samotnou kapitolu by si pak zasloužilo řešení multiplayeru. Ale pozor, hru můžete hrát sami – dostanete pár hrdinů, mezi nimiž libovolně přepínáte, zatímco zbytek ovládá hra. Jenže, co si budeme povídat, umělá inteligence moc rozumu nepobrala a navíc se v tomhle módu dost špatně chrání několik bodů na mapě naráz, obtížnost roste, jak jste mnohem víc odkázaní na věže, kvůli čemuž rychle mizí suroviny. Mnohem víc zábavy si tak užijete s jedním nebo dvěma kamarády. Jenže tady přichází problémy multiplayeru.

Hru v partě provází nepěkné množství komplikací. Jen zakládající hráč například vidí příběhové rozhovory ve výtahu mezi patry, vylepšení se počítají z jeho baru a jen on je může kupovat. A některé úkoly hrdinů jsou navázané na sólu hru – když zadání questu například vyžaduje partu složenou ze dvou specifických hrdinů, hra nebere v potaz partnera v coopu, ale musíte misi proběhnout sólo, když sami ovládáte víc postav naráz, což je zkrátka a dobře nesmysl.

Občas se nám dokonce stávalo, že když chtěl hráč, co hru nezakládal, něco postavit, hra si usmyslela, že postaví něco jiného. A získané trofeje se také často počítaly jen zakládajícímu partnerovi. Problémy sice hru vyloženě nerozbíjí, přesto se jedná o zkušenost, které bych se u titulu, který je pořád nejlepší v kooperaci, velice rád býval vyhnul.

Radost vidět i slyšet

Vizuální i výtvarná podoba titulu se naopak vydařila na výbornou. Odlehčená komiksová stylizace mu mimořádně sluší, hrdinové jsou originální a zábavní. Jednotlivé lokace jsou zajímavé, a i když se mechanicky liší jen tím, na jaké protivníky v nich narazíte, vypadají prostě dobře.

A ten soundtrack! Hudba při výpravách je skvělá a přesně sedí k tempu akce, navíc si v baru můžete vylepšit pódium, kde se pak začne objevovat kapela. Někdy celá a jindy jen někteří členové. Jejich písničky jsou bez výjimek skvělé a je radost si je poslechnout. Pozadu nezůstává ani namluvení hrdinů, zvuky střely i nepřátel. Všechno do sebe skvěle zapadá a výsledná kombinace se poslouchá skvěle i po několika desítkách hodin hraní.

Skvělá hra s hromadou ale

Základ má Endless Dungeon zatraceně solidní a zábavný. Hru je vlastně radost hrát. Střelba je správně frenetická, je zábava prozkoumávat mapu a vymýšlet, kde stavět obranu a kde naopak šetřit a riskovat. Celý postup do středu stanice je napínavý a nikdy nevíte, jak dopadne, protože se situace umí otočit o sto osmdesát stupňů prakticky lusknutím prstů. 

Zábavu ale bohužel trochu kazí nevýrazné možnosti vylepšování postav i zbraní. Když se k tomu pak přidají problémy s už tak mizivým progresem v rámci multiplayeru, zbytečně to zhoršuje celkový dojem z jinak vydařené tower defence roguelike akce. Protože ve všech ostatních aspektech tvůrci zvládli tenhle mišmaš žánrů ukočírovat zatraceně dobře.