Elex II

Mám samozřejmě namysli studia Piranha Bytes a Spiders, přičemž na druhé jmenované jsem při hraní nového počinu německých Piraní, autorů legendárního Gothicu, myslel hodně často. Oba týmy se pyšní nezpochybnitelnou láskou k řemeslu, oba chtějí tvořit velká RPG s otevřeným světem a oba často narážejí na své vlastní obtížně překročitelné limity. To se bohužel týká i Elexu II.

Rodinná klepeta

Pokud jste neměli tu čest s prvním Elexem, budete se při hraní dvojky často ztrácet, takže si dáme aspoň kratičké opáčko. Jmenujete se Jax a bývali jste členem frakce Alb, jejíž příslušníci potlačují svoje emoce užíváním mimozemské látky elex. Nicméně elex jste přestali brát, byli jste vykázáni, bojovali za celou planetu Magalan, porazili ústředního záporáka prvního dílu a zajistili mír i prosperitu. Na závěr jste odešli na odpočinek, pořídili si rodinu a pro jistotu jste se izolovali i od ní.

Nyní, nějakých šest let od událostí prvního dílu, žijete sami bez rodiny uprostřed divočiny a hledíte si vlastních problémů. Ale co čert nechtěl: Jednoho dne vám na dům spadne meteorit, vyřítí se mimozemská stvoření a máte o zábavu postaráno!

Elex II se s příběhem příliš nemazlí a s péčí o nové hráče už vůbec ne. Zároveň, a to říkám velice nerad, už během úvodních asi patnácti minut dokázali autoři způsobit na obrazovce takový zmatek, že jsem neměl tušení, co se vlastně děje. Jax se z domečku kdesi v lese ocitá v pustině, aby se po krátké hratelné pasáži ocitl zase někde úplně jinde, tentokrát v péči jistého Adama, který se o zraněného reka postará a vyšle ho za hlavním úkolem celé hry – porazit nepřátele z vesmíru, kteří začali pustošit Magalan.

Kdyby šlo jen o problém béčkového příběhu, snadno bychom nad tím mohli mávnout rukou. Přece jen se díváme na produkci s relativně nízkým rozpočtem, žádný Red Dead Redemption II. Jenže už od prvních momentů se mi do mozku začal vkrádat pocit, který mě pak provázel celou dobu – že je hra zoufale nekonzistentní. Neustále narážíte na věci, které prostě nedávají smysl, a čím víc budete věnovat pozornost dění na obrazovce, tím horší dojem z toho budete mít.

Aniž bych chtěl spoilovat víc, než je nezbytně nutné, poskytnu konkrétní příklad. Hned v úvodním dialogu Jax projeví obavu o syna – nevadí, že se o něj v podstatě nestará a nežije s ním, starost jako rodič prostě má, a proto pronese onu kouzelnou větu: „I have to find my son!“ Vzápětí se zeptá, jestli jedna z frakcí pořád hlídá Srdce světa a když se mu dostane ujištění, že Berserkové tam jsou, uleví se mu, protože jeho syn je tam s nimi. Takže vlastně není důvod syna hledat, jelikož víme, kde je. Vyřešeno!

Skrytá identita

První opravdu volné kroky po Magalanu jsou povědomým zážitkem, Piranha Bytes koneckonců svoje hry staví podobným způsobem už přes dvacet let. Všechno se vás snaží sežrat, jako zbraň vám slouží kovová trubka a ze světa kolem cítíte pořádně hutnou atmosféru.

Ta v Elexu II, navzdory všem problémům, které se ještě chystám vypíchnout, skutečně je. Zdaleka ne všude, ale je tam. Je to jako hledání lanýžů, musíte rýt rypákem na správných místech a nebát se ušpinit, protože jedině tak narazíte na něco vzácného, na esenci starého dobrého Gothicu.

Jaxovy kroky ze začátku vedou ke starým známým, ne všichni si ho ale navzdory událostem prvního dílu pamatují. Je to trošku matoucí, když jde o stále ten stejný svět, stejné postavy a vás jakožto univerzálního spasitele. Neuběhlo přece tolik času, aby došlo k zásadní generační obměně a mohlo se na vás zapomenout!

Taková zapomnětlivost je pro Elex typická. Davová i individuální skleróza se projevuje nejrůznějšími způsoby a v případě hrdiny slouží pochopitelně k tomu, aby hráč mohl znovu levelovat postavu a učit se dovednosti. Není přece nic snazšího než se nechat kousnout od oněch mimozemských stvoření označovaných jako Skyanids, což způsobí nejen ztrátu všech schopností, ale také neustálé mentální výpadky a překvapivě hloupé a rušivé přesuny postavy na náhodná místa ve světě, která mají reprezentovat ztrátu zdravého rozumu a kontroly nad vlastním tělem. Opravdu to naštve, když jste zrovna na druhém konci mapy, máte rozjeté questy a najednou bum! Můžete se přepravovat znovu.

Jaxovo hledání sebe sama ve staronovém světě je vlastně velmi úsměvné. Je na něm krásně vidět, jak se Piranha Bytes snaží reagovat na trend doby a zakomponovat do hry problematiku rodičovství, ale zároveň nechtějí ani o milimetr ustoupit z neméně podstatného úkolu v podobě záchrany celého světa. V prvních hodinách tak prozkoumáváte povědomé lokace a řešíte, jak se vlastně Magalan za těch šest let od prvního dílu proměnil, a v mezičase diskutujete se svou partnerkou a synem o jejich místě ve světě.

Jedním z hlavních problémů Elexu je bohužel otřesná kvalita dialogů a příběhu vůbec, především tedy hlavních dějových linek, které jsou podprůměrné i na poměry průměru. Jde o skutečnost o to smutnější, že pokud si dáte záležet a budete plnit nejrůznější vedlejší questy, narazíte na záchvěvy kvalitní piraní práce, která v minulosti dokázala hráčům přinášet opravdu skvěle vystavěné dějové linky a postavy s uvěřitelnou motivací a chováním.

V rámci hraní například narazíte na úkol jedné z frakcí, která vás vyšle najít zbloudilého člena (špeha) a přivést ho zpátky. Co čert nechtěl, dojde po návratu k explozi jistého zásobníku a vy se pouštíte do vyšetřování. Nejlepší hodina, kterou jsem ve hře strávil, se točila kolem trojice postav a pátrání po pravém motivu. A vůbec jsem k tomu nepotřeboval ani rodinné drama, ani hrozbu anihilace všehomíra.

Příliš hlučná samota

Podobné zářné momenty bohužel nabírají ošklivou pachuť v kontextu celého herního světa. Ten je od začátku zcela otevřený a Jax je vystaven na milost a nemilost jeho obyvatelům. To se týká jak NPC, tak nejrůznější havěti, které je všude požehnaně, byť v podstatě všechny potvory využívají dohromady asi pět nebo šest modelů, mění barvu nebo přidávají nějaké ty končetiny a šupiny navíc. Nepřátel je všude překvapivě hodně a jejich počet s jednotlivými questy roste.

Úkoly se nesou v duchu nezáživné RPG klasiky – zabij X nepřátel, vrať se pro odměnu. Asi nejhorší byl quest zadaný skupinou Outlaws, kteří prý trpí útoky náhodné zvěře. Což je ironie, protože disponují vlastními vojáky ve velkém a na rozdíl od hráče mají k dispozici i raketomety a granátomety, na které jsem jednoduše neměl statistiky. Vůdce frakce vás pak jakožto nevybaveného vandráka pošle zabíjet desítky naspawnovaných monster, která slouží jen jako nezajímavá vata pro účely úkolu.

Podobně je to skoro se všemi úkoly, které do světa plného nebezpečí přisypávají víc a víc nepřátel, a přitom vás vlastně ani pořádně neprovedou svým světem. Hlavní dějová linka se točí kolem boje proti vesmírným útočníkům a váš starý známý chce stvořit novou nezávislou frakci, která by bojovala s nezvanými návštěvníky. Což je hezké, jenže hlavní linka mě z nějakého nepochopitelného důvodu nezavedla do jedné z nejdůležitějších pevností, na kterou jsem narazil až po dvaceti hodinách a uvědomil si, že se vlastně můžu přidat i k jejím obyvatelům. Do té doby mě tam nevedl jediný quest a kvůli cestování s jetpackem je snadné se některým místům úplně vyhnout.

Jiné lokace se naopak tváří jako středobod vesmíru, třeba útočiště nové frakce Morkonů, kombinace sektářů a masochistů. Zatímco několik questů vás tam cíleně dovleče a donutí vás projít si jejich základnu, dalších dvacet hodin o nich vůbec neuslyšíte a jejich velkolepé plány zmizí stejně rychle, jako se objevily.

Spousta situací má zcela očividně vícero řešení, ale hra vám je vůbec nedovolí prozkoumat, a navzdory své otevřenosti vás tak vede za ručičky. Chcete se například přidat ke Klerikům jako já? Smůla, musíte napřed dezertovat z jisté frakce a dosáhnout třicáté úrovně. A to je opravdu hodně úrovní.

Piranha Bytes by vám na to nejspíš odpověděli, že přece můžete grindovat. Zvlášť když máte k ruce společníky, na jejichž bedrech jste se rozhodli vystavět svoji Šestou frakci. Pokud vám při představě parťáka vyskakují flashbacky na Gothic 3 a chudáka nepoužitelného Gorna, jste doma. Plejáda postav, které přivedete do své nové pevnosti, zahrnuje elitního válečníka Berserků, který jen stojí a kouká, šáblou odpadlici Nasty a černošského válečníka, který se jmenuje Bully. Většina parťáků má svoji vlastní agendu a úkoly a občas narazíte na některé opravdu zajímavé, ale většina z nich je v praxi naprosto nepoužitelná.

Vylámeš si na mně zuby, potvoro!

Hmm, víte co? Ignorujte hrdinný výkřik z podnadpisu, protože ve skutečnosti je to naopak a na většině nepřátel si vylámete zuby vy sami. Trvalo to asi sedm hodin, než jsem získal statistiky a finanční zdroje, abych mohl vyměnit svoji kovovou trubku za plnohodnotnou zbraň, která stejně neměla kýžené efekt, a mně tak zůstal jen věrný luk.

Luk, který mi ale ve finále docela stačil. Jako ve spoustě (no dobře, většině) piraních her je i v Elexu střelba extrémně efektivní, tentokrát především díky jetpacku. Vidíte nepřítele? Stačí vyletět na vrcholek, na který nedosáhne, a ustřílíte cokoliv. Stačí dost šípů nebo jiné munice a pevné zápěstí. Tedy aspoň většinou.

Problém představují lidští nepřátelé, kteří přepínají mezi střelnými a chladnými zbraněmi tak často, že jsem kolikrát zemřel jen proto, že po konfrontaci zblízka vytáhl nepřítel brokovnici a několika výstřely mě uzemnil. Ještě mnohem horší jsou variace na žabokrky, kteří se umí i zavrtat pod zem a ztratit se z dohledu.

I ti jsou ale jen slabým odvarem proti nejhorším nepřátelům ve hře: Letcům. Je naprosto fascinující, že od prvního setkání s Krvavou mouchou v roce 2001 uplynulo tolik času a že Piranha Bytes pořád ještě neumí pracovat s fyzikou létajících nepřátel. Pořád vám budou vylétávat nad hlavu, pořád je nebudete mít možnost trefit zbraní zblízka. Pořád budou létat tak vysoko, že je skoro nemožné zamířit, a pořád budete brečet, když zjistíte, že tyto nepřátele většina vašich společníků prostě neporazí.

Ona elita Magalanu, kterou shromažďujete ve své základně, totiž nejčastěji používá zbraně nablízko a neumí ve správný moment přepnout na bouchačku. No a navíc je jako z papíru. V podstatě má smysl s sebou na výpravu brát jen čarodějku Caju nebo robůtka, který vás provázel i prvním dílem. V opačném případě čeká vaše parťáky neustále padání k zemi, omračování nebo zasekávání o překážky, přičemž touto schopností disponují i náhodní nepřátelé, které v kombinaci s možností odskočit si někam jetpackem snadno zamknete v textuře.

No a pak přijdou roboti a přirození střelci. V podstatě cokoliv, co umí střílet, vás velmi snadno rozmáčkne jako brouka, a to bez ohledu na skutečnost, že máte nejlepší dostupnou zbroj frakce, nahraných třicet hodin a slušnou výbavu i schopnosti. Dva výstřely z robotického kanónu a jdete k zemi. A tyhle střely, prosím pěkně, neminou.

Samozřejmě je i v Elexu II zakomponován klasický piraní „gitgud“ soubojový systém, který po vás chce, abyste se zlepšovali, nebo umřeli. Boj, hlavně ten zblízka, umí být pořád fér, náročně fér, a vyžaduje dobré reflexy a přemýšlení. Škoda jen, že mu zbytek hry podtrhává nohy.

Magalan? Spíš Magalajz

Když jsem si po prvních asi deseti hodinách otevřel Patrikův text shrnující jeho dojmy z prvních pár hodin, měl jsem pocit, že jsme oba hráli jinou hru. Ta moje nevypadá nijak skvěle, byť svoje momenty má. Ta moje při soubojích ráda padala, takže jsem měl skoro neustále ruku na QuickSave, a to i během většiny soubojů. Ta moje sice taky nabízí obrovský svět, ale i na poměry apokalypsy je překvapivě prázdný a místy v podstatě nevyužitý.

Ta moje hra se zasekla na cestě mezi klasickým a moderním RPG, protože body do atributů rozdělit můžu po každém levelu, ale všechno ostatní se musím učit od specializovaných trenérů. Nákupní interface je hrozný, inventář dost nepřehledný, místo jetpacku by mnohem líp posloužil jakýkoliv jiný dopravní prostředek, kterým ale nikdo v celé širé zemi nedisponuje. Občas je zřejmě opravdu potřeba znovu vynalézt kolo.

Elex II umí být skvělý a dokáže zařídit, že se do něj ponoříte. Jedete si svoje vlastní malé dobrodružství a skoro cítíte, že na dosah ruky leží skvělá hra. Jenže pak nějaká piraňa dupne na brzdu a řekne vám, že jedete ve špatném pruhu a musíte odbočit. A najednou jste někde, kde se vám vůbec nelíbí, a smutnýma očima koukáte na romantickou polňačku, kterou jste drandili před dvaceti minutami.

Strašně bych si přál, aby celé pokračování byla jako ta jedna hodina strávená vyšetřováním náhodné exploze, jenže není. Elex II je ukázkovým plodem řemeslné lásky Piranha Bytes, kteří si pořád jedou to svoje, a přitom se snaží zavděčit modernistům. Magalan mohl být třetinový, Jax mohl být další Bezejmenný a místo zkázy světa kvůli invazi mimozemšťanů jsme mohli bojovat za něco jednoduššího a osobnějšího.

Já vím, že to Piranha Bytes na malém prostoru umí, teď jde ale o to, aby si to uvědomili oni sami. Jinak totiž bude následovat Elex III, já budu muset jít se známkou ještě o pár stupňů níž a nezachrání to ani moje fanouškovství, ani ony vzácné okamžiky, které člověku vrátí víru v oblíbené studio.