Elden Ring: Shadow of the Erdtree

Na Shadow of The Erdtree pro extrémně úspěšný Elden Ring, který definitivně zbořil jakékoli představy o tom, že Souls hry jsou niche záležitost bez možnosti skutečně masového mainstreamového zásahu, jsme čekali skoro dva a půl roku.

Žil jsem tenkrát podstatně jiný život, den po vydání recenzí začala v Evropě válka a vůbec se toho za tu dobu stalo hrozně moc, dobrou zprávou nicméně je, že Elden Ring naštěstí neztratil nic ze svého lesku a v Shadow of the Erdtree se předvádí v tom nejlepším světle.

Stínová říše otevírá náruč

Abyste se do rozšíření dostali, musíte splnit dvě podmínky: Napřed byste se měli postarat o trpícího generála Radahna, který na vyschlé a velmi disproporční herce, zbaven rozumu a požírán zevnitř šarlatovou hnilobou, brázdí vyprahlou pláň a čeká na vyzyvatele. To je ale ten o něco menší problém.

Druhým úkolem je totiž vypravit se do ztraceného mauzolea a změřit síly s pánem krve, Mohgem. Lhostejno už, jestli si tam cestu najdete sami přes vichry ošlehané a mlhou zahalené posvěcené sněžné pláně, nebo zda spojíte síly s protivou Varrém, fanouškem porcelánových bílých masek.

Buď jak buď, jakmile bude Mohg z cesty, konečně dostane význam ono záhadné, puklé vejce na kolébce z obřích kyčelních kostí. Stačí se dotknout sinalé ruky bez života a hurá, jste v říši stínů. Vydáváte se sem po stopách Miquelly, sourozence staré známé Malenie alias Drtičky sebevědomí, a naštěstí na tuhle pouť nebudete sami. Brzy se seznámíte s partičkou NPC, které mají aspoň prozatím dost podobný záměr, a po světě jsou navíc rozeseté svítící kříže, znázorňující alespoň přibližnou trasu, kterou se ubírat.

Bez kompromisů

Bude to rozhodně třeba, protože říše stínů je skutečně enormní. FromSoftware rozhodně nelhal v tom, že tohle je dosud jeho nejmasivnější rozšíření, možná si ale trochu vymýšlel s přirovnáním k oblasti Limgrave. Shadow of the Erdtree totiž působí daleko rozsáhlejším dojmem, a to hlavně díky ukrutné míře vertikality. Svět má v mnoho vrstev propojených různě skrytými tunely, soutěskami či nenápadnými cestičkami, a i když by první dojem mohl ukolébat, tohle je vskutku nášup, na který se vyplatilo čekat tak dlouho.

Zároveň je z celé nové porce jasně cítit, že vývojáři prostě shodili rukavice a na mnoha místech se hráče prostě rozhodli vykoupat. Přeci jen jste měli dost času na trénink, ne? Takže tady už žádné velké ústupky nečekejte. Nedokážu odhadnout, do jaké míry obtížnost ovlivnil fakt, že jsem do rozšíření šel s postavou v New Game +2 s výrazně vysokým levelem (přes 200), přesto mě ale nová dobrodružství vlastně po celou dobu držela zcela na ostří nože a drtivá většina povinných bossů pro mě představovala výzvu. 

Opravdová výzva

Že se s vámi autoři nebudou párat, vám ale prozradí hned v úvodu, kdy kochání nad šerou plání plnou náhrobních kamenů nezanedbatelně kazí obří ohnivá stvůra s pecí místo hlavy, která si nonšalantně obchází krajinou a čas od času vám na vzdálenost cirka dva kilometry čutne pár hořících šutrů na pozdrav. Obligátní sekání do nohou přitom bere jako žertovnou lochtandu, kterou je třeba oplatit explozivním výskokem. Chápete správně, staré dobré časy jsou zpátky.

Obecně mívám v těchto hrách největší problémy s extrémně rychlými protivníky, kteří dokáží zasypat hráče zdánlivě nekonečným počtem úderů a ideálně to ještě zakončit pohybem, který zabíjí na jednu ránu. Netřeba zastírat, že takových si tu užijete do sytosti. Samozřejmě tu nechybí tisíc a jedna zaručená sviňárna, jako je nepřítel číhající za dveřmi na bláhového dobrodruha, který se nechal zlákat krásně naaranžovaným pokladem, případně padající stropy v katakombách, na které jsem ze základní hry dokonale zapomněl.

Dobrou zprávou je, že i Shadow of the Erdtree je poměrně benevolentní a velkorysé s rozmístěním Sites of Grace. K bossům tak nebudete muset cestovat daleko. Přesto jsem u několika konkrétních pasáží, navzdory své bájeslovně klidné povaze, významně pozvedával obočí vzteky a klausovsky si podtrhával nesouhlasnou vlnovkou. Na těch několika místech totiž FromSoft z mého pohledu překročil hranici mezi lákavou výzvou a naprostým peklem, z jehož překonání na konci člověk ani nemá pořádně radost, protože v hloubi duše ví, že se mu podařilo proklouznout jen dílem štěstí a náhody. 

Hostina pro herní dějepisce

V rámci říše stínů budete nacházet nové posilující předměty, které ale mají vliv jen v prostředí DLC. Samozřejmě je tu řada nových zbraní, kouzel, kusů zbroje (můj oblíbený je bizarní přilba, kterou dostanete za porážku prvního povinného bosse, doslova vrchol eldenringovské haute couture) a dokonce se tu můžete naučit i bojové umění.

V samotném jádru ale platí, že Shadow of the Erdtree je více téhož. Hutný nášup pro otrlé, kteří už Mezikraj prochodili křížem krážem a hledají další výzvy. Největší devízou, vyjma obrovského nového prostoru, který přímo volá po prozkoumání, je tak přirozeně další záplava příběhových drobečků i pořádných drobků, až skoro skýv. Ano, i rozšíření poskytne specializovaným youtuberům materiál na dlouhé měsíce či roky bádání, nové perspektivy a střípky do mozaiky, která přirozeně nikdy nebude úplně kompletní a nechá dostatečný prostor pro vlastní pochopení a vysvětlení.

Estetika nad technologií

Jednou z mála vad na kráse, vyjma občasných frustrujících pasáží, je technická stránka hry. Co si budeme namlouvat, Elden Ring nebyl kdovíjakou výstavní skříní moderny už při svém vydání, o dva a půl roku dál ale grafika z technického hlediska skutečně drhne, minimálně na PlayStationu 5, kde jsem rozšíření hrál. Často jsem si při hraní říkal, že mému dojmu rozhodně nepomohl právě proběhnuvší Summer Game Fest, na kterém se ukázala záplava nádherných novinek, po jejichž zhlédnutí byl návrat k téhle, ruku na srdce – PS4 hře – trochu skličující.

Tím ale popisuji ryze technickou stránku vizuálního zpracování, po té umělecké je samozřejmě vše opět vytaženo na maximum. Shadow of the Erdtree okouzluje monumentálními výjevy, strhující architekturou a v neposlední řadě i až nečekaným množstvím různých prostředí, které se do rozšíření povedlo propašovat. S každou další odhalenou oblastí jako byste se dostávali do úplně nového světa, často s velmi odlišným stylem a barevnou paletou, díky čemuž je zážitek po celou dobu náramně svěží a v případě, že se někde zaseknete, máte hromadu možností, kde zkusit štěstí, než budete mít náladu na další pokus. 

Milostný dopis hráčům

Shadow of the Erdtree vlastně vůbec nepůsobí dojmem prostého rozšíření. FromSoftware do něj nacpal tolik obsahu, že by chamtivějším firmám vystačil na vlastní celou hru PLUS několik DLC. Můžete tu strávit desítky hodin a stanovená cena je bez problémů obhájena. Jen znovu – nečekejte žádnou závratnou revoluci (ta ovšem v rozšířeních pro Souls hry nepřišla nikdy), jen fantastický návrat v plné síle. A jako vždycky po dohrání přijde ten zvláštní pocit prázdnoty, kdy člověk napůl neví, co se životem, a nejradši by si to dal celé ještě jednou.

Hořkosladké je loučení s Elden Ringem, ale netruchleme, že skončil, radujme se, že se stal a že se už teď můžeme těšit, co pro nás Mijazaki a jeho melody boys ukuchtí příště. Loučím se tedy i já, a snad někdy příště, v nějakém dalším Mezikraji.