Elden Ring

Verdikt
90

Roky čekání se vyplatily, Elden Ring dopadl skvěle. Otevírá se před vámi neskutečná porce obsahu na dlouhé měsíce a roky bádání, krásný svět a stále funkční návyková hratelnost. Škoda těch několika archaismů, které FromSoftware ne a ne opustit.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox Series XXbox Series X

Microsoft Store
Koupit

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: From Software
Vydání: 24. února 2022
Štítky: third person, otevřený svět, akční, rpg

Ještě než se pustíme do samotného libového masíčka dnes recenzované hry, shodíme ze stolu jednu zásadní otázku. Pokud jste snad z reklamní kampaně či dostupných informací pojali podezření, že vám tentokrát FromSoftware přinese úplně jinou hru než dosud, mýlili jste se. Pokud jste si mysleli, že Elden Ring bude novým Zaklínačem či Skyrimem, ó, jak jen jste se mýlili. A pokud jste se nechali uchlácholit nesmělými poznámkami, že hra bude tentokrát mnohem přístupnější a díky tomu se radovali/báli, že Hidetaka Mijazaki a jeho tým vyměkli a přinesli mainstreamové casual akční RPG, mýlili jste se potřetí.

Revoluce? Ale kdeže...

Elden Ring své předchůdce nezapře, naopak je v první řadě vyvrcholením třináct let trvajícího ladění a otesávání žánru. Není revolucí, ale evolučním výsledkem sbírání zkušeností napříč Demon’s Souls přes slovutnou trilogii Dark Souls a Bloodborne až k Sekiru. FromSoftware se od svého odkazu nijak neodpoutává a servíruje vám dárkový koš s lístečkem, kde stojí: „Tohle všechno jsme se naučili.“ Míra, do jaké vám jednotlivé součásti budou chutnat, přímo závisí na tom, jak moc vám chutnaly předchozí hry stejného studia. A jak moc jste se jich za onu více než dekádu stačili přejíst.

Recenzovat hry, na které se těšíte, je dvousečný meč. Na jednu stranu máte zpravidla tu výhodu, že se k nim dostanete o něco dřív a neriskujete, že si vás na internetu najde nějaký nepříjemný spoiler, na druhou stranu nad vámi visí Damoklův meč nesmlouvavého embarga. Snad nikdy za svou autorskou kariéru jsem se nesetkal s tím, že by onen meč byl tak nabroušený.

Elden Ring budou normální hráči ukusovat dlouhé týdny a měsíce, bez přehánění v něm při pohodovém hraní můžete strávit třeba půl roku. Kondenzovat tento zážitek do pouhého týdne je… náročné. Ale přestože tyhle řádky ťukám kofeinem roztřesenými prsty a oči mám podbarvené šarlatem stejného odstínu, jaký mají bažiny v Aeonii, nelituju ničeho. Dopadlo to dobře, přátelé.

Už se to zase všechno pokazilo

Lands Between, případně Mezikraj, má problém: Mocný Elden Ring byl roztříštěn a na svět to mělo téměř apokalyptický vliv. Jednotlivé runové části si mezi sebou rozebrali polobohové pocházející z lůna královny Mariky a začali mezi sebou válčit. Do této šlamastyky přicházíte vy jako jeden z Poskvrněných snažících se naplnit proroctví, posbírat všechny části Elden Ringu a stát se pánem a vládcem.

Příběhové nuance nechám k objevování vám a internetovým loremasterům, kteří mají na příští měsíce a roky o obsah postaráno. Už jen z krátkého nástinu ale můžete vytušit, že narativní stavba není příliš odlišná od Mijazakiho klasik – jste špinavý bezejmenný, který se má stát hrdinou, v cestě vám stojí skupina mocných bytostí. Navíc jako obvykle platí, že většina příběhu je skrytá v kusých popisech předmětů. Pokud tedy budete chtít mít o historii světa a jeho význačných obyvatelích lepší povědomí, čeká vás skládání obligátní mozaiky se spoustou chybějících částeček, které můžete doplnit vlastními teoriemi i představami.

Jen tak mimochodem, mediálně tolik propíraný podíl slavného spisovatele George R. R. Martina na příběhu si představuju asi tak, že šli jednou s Mijazakim na kafe, vyměnili si pár nápadů a tím to zhaslo. Kdyby o jeho rukopisu reklamní kampaň nemluvila, v životě bych ho neidentifikoval a upřímně, mám s tím problém i teď.

Když poprvé vykročíte z krypty na travnaté pláně Limgrave, určitě se vám na zátylku objeví příjemná husí kůže způsobená vábivým voláním k dobrodružství. Kdyby se Elden Ring nejmenoval Elden Ring, jmenoval by se Dark Souls: Breath of the Wild. Právě na poslední Zeldu jsem při hraní myslel docela často, ne snad kvůli hratelnosti či stylizaci, ale pro její obrovské hřiště, do kterého je hráč vypuštěn jen s velmi kusými informacemi a laskavým pobídnutím: „Hraj si, tu máš pískoviště!“

Jedním slovem OBROVSKÉ

Letmým pohledem do krajiny seznáte, že vás toho čeká hodně, ale v ten okamžik nemáte ani tu nejmenší představu, jak moc hodně to ve skutečnosti bude. Elden Ring vyhrává mistrovství světa ve výhledech do krajiny a vy si můžete být jistí, že vše, co vidíte, budete také moci navštívit. Nic není jen kulisa, každý monument, ruina, zámek či pevnost čekají na vaši návštěvu, na vaši krev, pot a slzy, na váš triumf, uspokojený a úlevný výdech a na cestu dál.

Dostanete mapu, nebo tedy spíš její obrys, který musíte postupně zaplnit nalézáním jednotlivých kousků rozesetých po světě. Automaticky se vám do ní ale zapisují jen Sites of Grace, místní variace na klasické ohníčky, u kterých si můžete odpočinout a uložit postup hrou. Všechny ostatní potenciální body zájmu si musíte skrz sadu značek poznamenat sami.

Stejně tak absentuje quest log – pokud tedy narazíte na nějaký vedlejší úkol, musíte ho držet v paměti nebo v externím zápisníčku. A že těch úkolů není málo. Jemnou nápomocí je, že od jednotlivých „ohníčků“ vycházejí zlatavé paprsky naznačující další směr putování za hlavní dějovou linkou. 

Poté, co se rozkoukáte a vydáte se změřit síly s první velkou příběhovou lokací, obřím zámkem tyčícím se na kopci, patrně vás čeká první stopka. Ano, asi překonáte hlídky stráží po cestě, možná se vám podaří udolat nebo oběhnout i masivního trolla, který v hlídání pomáhá, ale první povinný boss si s nezkušeným (a v ten moment špatně vybaveným) hráčem pohraje jako kočka s myší a dá mu po vzoru Illidana Stormrage jasně najevo, že ještě není připraven.

To je zkušenost, která se v mém případě během hraní Elden Ringu několikrát zopakovala. Připouštím, že ačkoli Souls hry hraju už zhruba deset let, rozhodně bych se zdráhal o sobě mluvit jako o kdovíjakém mistrovi. Přesto je zcela zřejmé, že vývojáři rozeseli do hlavního příběhu celou řadu tvrdých stopek, které vás zkrátka mají inspirovat k prozkoumávání světa, získávání zkušeností a posilování postavy.

Abychom si ale rozuměli – pokud jste extra schopní hráči, kteří sérií procházejí bez zbroje a ze soubojů dokážou vyváznout bez jediného zranění, předchozí odstavec pro vás samozřejmě neplatí, ony stopky jsou čistě obtížnostní, nenajdete tu otravné pasáže typu: „Abys mohl jít dál, musíš teď posbírat deset prasečích kůží na čtyřech koncích světa.“

Lovci pokladů

V Elden Ringu se vyplatí sledovat vedlejší cestičky. V první oblasti budete sbírat zkušenosti v kobkách malých goblinů a v opuštěných halách, kde pobíhají zelení koboldi s ostrými dýkami, a postupem času se dostanete k náročnějším, ale také na kořist bohatším dungeonům.

Musím znovu zdůraznit, že mapa hry je obrovská a na každém kroku se něco děje. Je mi úplně jasné, že ačkoli jsem se průzkumu věnoval dost detailně, spoustu míst jsem minul. Kromě různých jeskyní a kobek ve světě narazíte na místa, kam se dostanete jen díky zvláštním klíčům, které musíte nalézt nebo koupit. Nechybí ani překvapivé eventy, například neočekávaný (a nevítaný) přílet obřího draka nebo jiné žoužele, ideálně v situaci, kdy se vám to ani trochu nehodí.

Aby byl pohyb o něco rychlejší a pohodlnější, dostanete k dispozici rohatého oře Torrenta, s jehož pomocí můžete na zvláštních místech překonávat nezměrné výšky (či hloubky) a zároveň z jeho hřbetu i bojujete. Nutno podotknout, že souboje koňmo jsou poněkud krkolomné a na běžné nepřátele je lepší prostě slézt. Na druhou stranu při soubojích s létajícími draky, kteří dokážou během chvíle pokrýt zemi ohnivým, mrazivým, magickým a kdovíjakým ještě dechem, je rychlý pohyb neocenitelným pomocníkem. S Torrentem nicméně nemůžete jezdit všude, v dungeonech (a mezi ty se řadí například i rozlehlé hlavní město) budete šlapat hezky po svých.

Jak už jsem zmínil, Elden Ring jsou Dark Souls na steroidech, naprosto tradiční soulsborne zážitek, jen zkrátka roztažený doširoka a obohacený o řadu novinek, které vám při putování mohou pomoci, opět ovšem vyžadují značné množství času.

Na první pohled viditelným přírůstkem je například crafting, díky němuž už se nemusíte spoléhat na nabídku prodejců (hra ji taky oproti starším dílům patřičně omezuje). Ve světě se povaluje nezměrné množství receptů na všechny možné druhy šípů, pomazánky na meče s různými účinky, léčivá játra či pečínky a spoustu dalšího. Pokud si náročné souboje chcete o něco usnadnit, stačí vyjet do krajiny, nasbírat potřebné harampádí a vyrobit si třeba pečený želví krk, který vám načas zvedne staminu.

Nejste na to sami

Další zásadní novinkou je přítomnost summonů, popelavých přízraků, které získáváte různými způsoby (třeba jako odměnu za porážku bosse, někteří se zas dají koupit) a kteří vám můžou pomoci v boji. Mají různou úroveň účinnosti, zpočátku se dostanete ke smečce přízračných vlků, později jsem měl k dispozici houf rozzuřených zombie vojáků nebo primitivního minotauřího válečníka z divokého kmene.

I tyto kolegy je třeba vylepšovat, aby v pozdějších soubojích nepůsobili jen jako kanónenfutr, ale byli sami o sobě co platní. No a vylepšování opět zabírá čas kvůli farmení potřebných předmětů. Totéž ostatně platí i pro vylepšování zbraní, které funguje podobně jako dřív skrz kameny s rostoucím požadavkem na kvalitu.

U zbraní se ještě zastavím. Pokud jste hráli Dark Souls III, určitě si vzpomenete na mechanismus takzvaných Weapon Arts, zvláštních schopností jednotlivých druhů zbraní. V Elden Ringu se vrací skrz Ashes of War, systém je ale vylepšen, protože si libovolný nalezený zbraňový skill můžete vložit do (téměř) libovolné zbraně. Mezi zvláštní skilly patří třeba mocné nabodnutí, ale i vykouzlení ochranného požehnání.

RPG systém je opět velmi podobný tomu, co znáte z minulých her. Tři základní veličiny zahrnují zdraví, Focus a staminu. Focus je v podstatě mana, spotřebovává se ovšem nejen používáním kouzel a zázraků, ale i čistě fyzických skillů. Opět máte k dispozici dva druhy lahviček k doplňování zdraví a Focusu, jejich počet a účinnost postupně roste skrz nalezená vylepšení a můžete se rozhodnout, jak celkové množství mezi oba typy rozdělíte.

Mimo to je ve hře přítomna ještě třetí speciální lahvička, do které si můžete namíchat lektvar ze dvou součástí. Jednotlivé ingredience nacházíte v průběhu hry, zpravidla opět jako odměnu za zabití bossů, a mohou vám například zvyšovat nějakou statistiku, případně poskytnout bonusovou ochranu nebo postupné doplňování životů.

Jako obvykle budete sbírat „duše“, zde tedy runy, jako základní platidlo pro nákupy i zvyšování úrovní a přidávání bodů do jednotlivých statistik. Opět si můžete vytvořit tupého válečníka, který ale unese nejtěžší zbraně a zbroj a vydrží opakované mlácení kamenným kladivem do hlavy, stejně jako chatrného mocného mága, případně něco mezi. Základní hratelné postavy jsou jen návrhem do začátku. Jak si je upravíte, je jen na vás.

Svět, kde chcete být

Zpět od technikálií do centra dění. Jaký je vlastně Mezikraj a jeho jednotlivé části? Jedním slovem – epický. Už velmi dlouho jsem se nepohyboval po otevřeném světě, který by byl tak bohatý, členitý, tak nacpaný nápady, ale zároveň nepřeplácaný. Jaká propast leží mezi Elden Ringem a například světy od Ubisoftu, plnými informačního smogu, halabala naházených aktivit a míst, která nemají jiný účel, než aby zaplnila prázdnotu! O kolik slastnější je cválání po travnatých pláních či vyprahlé pustině, o kolik pamětihodnější jsou výhledy na vzdálené majestátní věže, mrtvolami, stroji a palisádami posetá bojiště nebo bublající jedovatou bažinu, která v žádné Souls hře prostě nemůže chybět?

Elden Ring není posledním výstřelkem technických možností nové generace, jako byl třeba remake Demon’s Souls nebo nedávný Horizon Forbidden West. Technicky je jen o něco hezčí než šest let staré Dark Souls III, dohání to ale naprosto fenomenální estetikou. Jeho svět je extrémně pestrý a nespoléhá se jen na ponurá klišé dark fantasy, spíš naopak. Je prodchnutý zlatými listy věčných stromů, mramorem zašlé slávy hlavního města, intelektuálním chladem magické univerzity či depresí vyvražděné vesnice plné nemrtvých. Atmosféře pomáhá i dynamické střídání dne a noci.

Budete se těšit z představ, co všechno zažijete, až se podíváte tam daleko, odkud teď vidíte jen věžičky v oblacích. Je to pouhý týden, co jsem svou pouť začal, a přesto mi vzpomínky na první dobrodružství připadají letité, protože je mezitím přemazaly desítky jiných zážitků. Čekají vás horské tunely plné vzácných materiálů, ale také nebezpečí, hrady potápějící se do jedovaté břečky, obrovská jezera a samozřejmě desítky bossů, kteří vám buď pořádně zatopí, nebo udělají radost, protože na ně zkušeně vyzrajete.

Množství obsahu je v rámci žánru zcela bezprecedentní, přitom vám ho ale nikdo necpe do chřtánu. Elden Ring vám nikdy nebude před očima mávat seznamem toho, co ještě můžete dělat, ale mnohem spíš vás nechá v klidu objevovat a nepozorovaně utrácet další hodiny hledáním skrytých pokladů.

No a teď to horší

Pro fanouška Souls je Elden Ring zkrátka mocným nášupem, který ho nasytí na dlouhé měsíce, možná i roky. Přesto mám několik výtek, které musí v recenzi zaznít, ačkoli se možná netýkají hry jako takové, jako spíše jejích tvůrců a kontextu celé série.

Jak už jsem předestřel v úvodu, to, jak se vám bude Elden Ring líbit, je přímo závislé na tom, jak moc máte žánr rádi (to je logické) a jak moc už vás za ty roky unavuje. FromSoftware odvedl skvělou práci, jen je zkrátka cítit velká obava opustit komfortní zónu a překročit svůj vlastní stín. Nemusí to být nutně problém, ústřední mechanismus hratelnosti funguje pořád skvěle a Elden Ring stejně jako jeho předchůdci skvěle dávkuje radost a frustraci přesně tím způsobem, který vás sice bodá do srdce, ale vzápětí si řeknete, že to zkusíte ještě jednou a pak znovu a znovu.

Potíž je, že celá řada prvků už začíná působit poněkud líně. Když už se rozhodnete, že vaše nová hra nebudou Dark Souls IV, ale jakýsi Elden Ring, bylo by dobré, abyste třeba estetiku herního menu a všech možných nabídek aspoň maličko upravili. Zcela bez nadsázky, od prvního splash screenu, který vás vybízí ke stisknutí libovolného tlačítka, přes základní menu až po použité fonty je Elden Ring prostě stejný jako oněch X her, které přišly před ním.

Platí to i pro animace, platí to pro dunivý zvuk, který se ozve, když nepříteli uštědříte kritický úder, pro fungování kooperativního či PVP hraní a tak dále. Respektuju, pokud to vývojáři berou jako svůj odkaz, jen si nejsem jistý, jak dlouho jim to bude ještě procházet, zejména v případě, že s Elden Ringem, minimálně dle svých prohlášení, chtějí cílit na mnohem širší publikum a reklamní kampaň tomu jednoznačně odpovídá.

Není to ale jen uživatelské rozhraní, které je neměnné. Platí to třeba i pro archetypální vedlejší postavy, které potkáte na své cestě, a pokud už máte nějaké ty Soulsborne skalpy za opaskem, dokážete docela dobře odhadnout, kdo zradí, kdo určitě nepřežije a koho čeká ještě tragičtější osud.

Známé motivy prorůstají i do samotné hratelnosti, FromSoft na vás hází všechny své osvědčené špinavé triky, pasti a léčky a kvalita bossů má velmi variabilní úroveň. To je sice s ohledem na jejich množství pochopitelné (a nutno říct, že ti skutečně hlavní jsou velice povedení), u řady vedlejších ale hned po vstupu do arény přesně víte, jak se budou chovat, jakou paletu útoků mají k dispozici a co je zapotřebí k jejich porážce. Bloodborne mělo na můj vkus bossy navržené přeci jen precizněji a pamětihodněji. Na druhou stranu, z tohoto všeználkovství mě autoři čas od času vyléčili třeba implementací živelných útoků, které z otylého zlobra udělají mašinu za zabíjení.

Změny až příště

Elden Ring zkrátka není tou „jinou hrou“, kterou jsme od FromSoftu čekali. Po odlišnějším Sekiru, kde například nebylo možné se zcela přelevelovat, se vracíme zpátky „domů“. Od japonského zabijáka jsme sice v Elden Ringu podědili možnost plížení a volnější pohyb (díkybohu za možnost normálně skákat), jinak je ale novinka i s celou svojí nadstavbou pořád velmi, velmi tradiční hra podle gardu, který nastolily když ne Demon’s Souls, tak první Dark Souls. Tentokrát to ještě (aspoň u mě) projde, ale jsem zvědavý, jak dlouho budeme čekat na něco opravdu nového.

Co se jiných problémů týče, opět pocházejí z řad těch tradičních. Občas zazlobí kamera, občas nelze úplně jasně určit, zda vás skok do hlubiny zabije, či nikoli. Nahrávací časy jsou sice snesitelné, na PlayStationu 5 bych si je ale po zkušenostech s jinými hrami dokázal představit mnohem kratší, tím spíš, že na nahrávacích obrazovkách tentokrát nerotují popisy předmětů, a nemůžete se tak v mezičase vzdělávat.

Suma sumárum: Pro fanoušky Souls je Elden Ring povinnost, a to nejen proto, že by si koupili cokoli, co by z FromSoftu vypadlo, ale zkrátka proto, že dostávají žánrového zástupce v naprosto fantastické formě. Za své peníze obdrží takovou nadílku obsahu, až jim bude přecházet zrak.

Otázkou zůstává, jak to budou mít potenciální nováčci. Nejsem si totiž jistý, že je Elden Ring optimálním vstupním bodem do žánru, a to právě kvůli své rozlehlosti a komplexitě, ve které se dá snadno ztratit. Pak už bude záležet jen na odolnosti a vytrvalosti každého hráče, zda se tím prokouše, nebo jestli hodí ručník do ringu. Pořád si myslím, že pokud chcete do žánru poprvé proniknout, je nejlepší možnou vstupní branou první díl Dark Souls, případně Bloodborne.

Já osobně odcházím velmi spokojen, nasycen, ale přesto stále odhodlán dál objevovat neodhalená tajemství a sledovat rostoucí herní Wikipedii i své oblíbené odborníky na mytologii na YouTube. Elden Ring je rozhodně zdaleka nejambicióznější projekt, do něhož se FromSoftware dosud pustil, a já mám radost, že neselhal. Kdyby všechny otevřené světy vypadaly takhle, nezlobil bych se!