Dying Light 2

Verdikt
81

Náročný vývoj se na Dying Light 2 v mnoha ohledech viditelně podepsal, pořád ale jde o vydařenou hru s hromadou obsahu na několik průchodů. Bavil jsem se od začátku do konce a to je hlavní.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

Xbox Series XXbox Series X

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Techland
Vydání: 4. února 2022
Štítky: first person, horor, zombie, otevřený svět, akční

Od pádu organizované společnosti uplynulo již 15 let. Nákaza, kterou se zdánlivě povedlo vyřešit v hermeticky uzavřeném městě Harran, se kvůli výzkumům organizace GRE rychle rozšířila a jako divoký oheň požrala civilizaci tak, jak ji známe.

Aiden Caldwell je poutník žijící mimo hranice měst a protloukající se divočinou, a tedy svědek mnoha hrůz, které takový život přináší. Přesto má jasný cíl: Hledá svou sestru Miu, která byla, stejně jako on, v dětství podrobena vědeckým pokusům. Sourozenci od sebe byli odtrženi a Aiden dostává echo, že by se Mia, nebo aspoň někdo, kdo ji zná, mohla nacházet ve městě Villedor, které se také záhy stane dějištěm košatého příběhu druhého Dying Light.

Villedor: populace nejistá

Ve Villedoru jsou nakažení úplně všichni. Rozdíl mezi potácející se oživlou mrtvolou a inteligentním jedincem určuje speciální zařízení, které obyvatelé nosí na zápěstí a který naznačuje, jak daleko jsou od plného zombifikování. Aiden se velmi rychle dostává do centra dění, a než se nadějete, už má k dispozici velmi cenný elektronický klíč schopný otevírat zámky center či zásobovacích beden GRE a hlavně rychle zjišťuje, že Villedor si rozparcelovalo několik frakcí, mezi nimiž budete v průběhu hry oscilovat.

Rozhodně musím pochválit svižný úvod s nenásilným tutoriálem, po němž se vám svět otevře do dostatečné šířky a dá vám svobodu k prozkoumávání. Svoboda v Dying Light 2 ale přichází také se svým dílem zodpovědnosti, protože ve hře funguje denní a noční cyklus a obě poloviny mají svá specifika. 

Ve dne se většina nemrtváků chrání před slunečním svitem v interiérech, a i když vypadají, že spí, mohou se velmi rychle probrat k neživotu a nebohého zabloudivšího tuláka rozsápat. Proto je lepší se do takových míst vydávat po setmění, kdy se většina mrtvol vyhrne do ulic, což ovšem, jak určitě chápete, přináší svou vlastní zásobu problémů.

Promenády nočního Villedoru jsou narvané zombiemi jako Makarská českými turisty, navíc ale kromě běžných typů můžete narazit na nepříjemné křiklouny. Když vás zmerčí, upozorní na vás svým vřískáním všechny zombie v okolí a začne takzvaná honička, která může mít až čtyři stupně náročnosti podle toho, jako moc jste (ne)šikovní a končí buď smrtí, nebo nalezením vhodného úkrytu, ideálně osvětleného UV lampou, kteréžto jsou pro místní nemrtváky jedno velké vražedné nene.

Jestli druhému Dying Lightu něco skutečně jde, pak je to budování nervózního pocitu při sledování tikajících ručiček v pravém dolním rohu obrazovky, které buď ukazují, že noc se nebezpečně blíží, nebo naopak výsměšně strouhají mrkvičku, protože ranní kuropění je nekonečně daleko. Momenty, kdy zapnete baterku a uvědomíte si, že jste v obležení mručícího shnilého masa, jsou zkrátka k nezaplacení.

Mirror's Sledge(hammer)

Pořád ovšem platí, že Dying Light 2 není horor, ale spíše akční řežba. Běhat jen tak po ulicích je totiž veskrze amatérské, Aiden má pohybový talent, pro který by ho z fleku mohlo rekrutovat asasínské bratrstvo, kdyby tedy toho času nemělo místo templářů zálusk na panáka mozkomíšního moku. Velmi rychle zjistíte, že parkour není jen okrasným detailem, ale zcela klíčovou součástí pohybu po městě, kterou prostě musíte zvládnout, jinak vám pšenka nepokvete. Už jen proto, že některé jeho aspekty souvisejí i se soubojovým systémem.

Ten se od minule nijak zvlášť nezměnil, opět se vám do rukou dostanou zpravidla podomácku zbastlené zbraně na blízko s různou úrovní kvality a typy útoků, přičemž jim ještě díky vylepšením můžete dát do vínku nějaké ty elementální bonusy a nepřátele díky nim třeba zapalovat nebo smažit elektrickým proudem. Dying Light 2 má nicméně i relativně funkční stealth mechanismy a v okamžiku, kdy se dostanete ke zbraním na dálku, si můžete zdánlivou přesilu pěkně prosít, než se vrhnete do bojové vřavy.

S tím bohužel souvisí lapsy v umělé inteligenci, která občas zcela ignoruje, že do ní střílíte (to v případě zombií), nebo je jí ukradené, že se kolegovi stojícímu o metr vedle právě do hlavy zabodl šíp a trčí švihácky do strany. Obavy o přežití tím dost trpí, nehledě na to, že podstatnou část hry se nebudete potýkat s výrazně silnějšími nepřáteli, a nenarazíte tak na situaci, která by byla skutečně bezvýchodná.

Většina mých smrtí se smrskla na trapné momenty, kdy jsem neodhadl vzdálenost mezi dvěma výškovými budovami a zoufale se zřítil k zemi. Až o něco později vás hra vezme do oblastí, kde úroveň nepřátel přesahuje tu vaši a musíte si lépe promyslet, jakým způsobem k situacím přistupovat.

Obsahu na rozdávání

Do značné míry ovšem záleží na tom, jakým stylem budete Dying Light 2 hrát. Autoři se před vydáním kasali pětisethodinovou herní dobou, a i když se následně přiznali k tomu, že takové číslo znamená opětovné průchody a zkoušení všech příběhových větví, pořád platí, že před sebou máte skutečně velkou hru s množstvím vedlejších aktivit, lokací k prozkoumání, kořisti k přivlastnění a vedlejších questů ke splnění.

Ačkoli mě při recenzování výrazně tlačil čas, jako obvykle jsem nedokázal po ohařsku jít jen po hlavní lince a ignorovat pozlátka rozházená všude kolem. Brzy nicméně zjistíte, že ačkoli jsou některé vedlejší úkoly docela vtipné (třeba hledání norkového kožíšku pro operní divu), jejich náplň není nikterak objevná a většinou se smrskne na „přines mi to a to“. Kromě toho můžete vykrádat různá nebezpečná místa, kam se běžný dobrodruh neodváží, loupit v opuštěných vojenských konvojích, případně absolvovat náhodné eventy, jako je lov konkrétního monstra nebo záchrana nebohého přeživšího před útokem banditů.

Pokud tyto záležitosti upřednostníte před příběhovou linkou, měli byste hrou projít jako nůž máslem. Odměny za vedlejší úkoly sice zpravidla nejsou nic extra, dostatečnou náhradou vám ale budou zkušenostní body pro vaše stromy schopností.

Jaký bude tvůj Aiden?

RPG systém v Dying Light je vymyšlený docela mazaně. Hra pracuje s dvěma hlavními veličinami – zdravím a staminou. Jedním z největších pokladů ve hře jsou takzvané inhibitory: Pokud najdete tři exempláře, můžete si zvýšit jednu ze zmíněných statistik. To vám následně umožní investovat do vyšších pater stromů schopností. Zdraví ovlivňuje ten bojový, stamina zase ten parkourový. Zkušenosti získáváte zvlášť za třískání nepřátel, zvlášť za akrobatické pohyby, s trochou nadsázky by se vám tedy mohlo stát, že budete mít dokonalého atleta s pouze základními bojovými schopnostmi, nebo ostřílenou bojovou bramboru.

Nutno říct, že s každou odemčenou schopností se Aidenova křídla rozpínají víc a víc doširoka. Autoři vás navíc chytře obdarovávají novými udělátky, s nimiž je pohyb po městě zas o něco snazší a rychlejší a s jejichž pomocí se dostanete do dříve nedostupných míst. Překážky, které hráč-začátečník považuje za nepřekonatelné, začnou po pár hodinách představovat příjemnou výzvu a o něco později jen drobné zdržení.

Pohybovou i akční složku musím celkově pochválit, výdrž zbraní je nastavena tak akorát, abyste si s nimi užili víc než tři bitky, zpomalení pohybu při uskočení či odraženém útoku dává akčním situacím grády a navíc nechybí kýžená brutalita ani usekané končetiny.

Do RPG systému spadá i oblečení, které můžete na svého hrdinu navléct a kromě základní obranné statistiky ho s rostoucí kvalitou profilovat do některé z rolí, ať už půjde o DPS, tanka, healera, nebo střelce na dálku. Tyto aspekty jsou zjevně cíleny na kooperativní hraní, které jsem bohužel v rámci recenzování vyzkoušet nemohl.

Zajímavým prvkem, který vás taktéž bude udržovat v napětí, je takzvaná imunita. Pokud se Aiden ocitne v temných prostorách (rozuměj v noci či v neosvětlených interiérech), začne mu automaticky klesat odpočet, po jehož dovršení se promění v nakaženého a hra končí. Tato časomíra se postupně prodlužuje s každým zvýšením zdraví či staminy, ve hře jsou ale místa, kde imunita padá daleko rychleji než obvykle a není radno se na nich zdržovat. Pomoci vám mohou speciální houby nebo ústní sprej, který umí imunitu prodloužit, pokud je to třeba.

Znovu a jinak

Dying Light 2 ale není jen o mlácení nepřátel nabroušenou polní lopatkou a běhání po střechách. Autoři se během reklamní kampaně pyšnili daleko větším důrazem na variabilitu příběhu a náročné momenty rozhodování, které výrazně podpoří znovuhratelnost.

Jak už jsem zmínil, ve hře figuruje několik frakcí a vy si musíte dobře rozmyslet, s jakou se dáte do holportu. Budou to přeživší civilisté snažící se vykřesat jiskry bezpečného nového života, nebo polovojenská frakce, která drží zlé síly pod krkem hrubou silou?

Mezi oběma zmíněnými subjekty existuje docela výrazné pnutí a ano, vaše rozhodování skutečně má smysl, proměňuje děj a to, jak se zachováte ke klíčovým postavám, se následně projeví. Hra vám vždy dá jasně najevo, že nyní je ten okamžik, kdy stojíte před zásadním rozhodnutím, volby se nicméně týkají i vedlejších úkolů a mohou ovlivnit, jakou dostanete odměnu a logicky i jak celý malý příběh dopadne.

Vaše rozhodování se ovšem neodehrává jen v rámci rozhovorů, do rukou dostanete i mnohem hmatatelnější variantu. Po městě jsou totiž rozeseté mnohé body zájmu, ať už jde třeba o větrné mlýny, vodárny, nebo zdroje elektřiny. Ty je zpravidla zapotřebí uvést do provozu (někdy logickou hádankou se zapojováním kabelů, někdy prostým zdoláním náročnějšího terénu) a následně rozhodnout, které frakci svěříte správu (a která tedy v konkrétní lokaci bude mít svou sféru vlivu).

To následně ovlivní hratelnost, protože každá frakce konkrétní lokaci upraví po svém. Civilisté se specializují na usnadnění pohybu, zatímco PeaceKeepeři mají v rukávu spíše bojová esa. Čím více oblastí svěříte do správy té či oné frakci, tím víc specializovaných vylepšení v nich následně naleznete. Jde tedy o to, jestli oceníte třeba víc lanových drah, nebo šikovně rozmístěné pasti v autech, které napřed houkáním přilákají nemrtvé a následně je anihilují v ohnivé explozi.

Obecně musím říct, že jsem si svůj čas s Dying Light 2 užil a jako fanoušek prvního dílu i skvělého standalone rozšíření The Following dostal přesně to, na co jsem měl už dlouho chuť. Bohužel ale také platí, že se hra neobešla bez chyb a problémů, kvůli nimž je pořád těžké ji vyškrtnout ze segmentu „těch levných her z východu“.

Hniloba na tváři

Hrál jsem na PlayStationu 5, kde hra nabízí trojí možnost nastavení. K dispozici dostanete režimy Quality, Resolution a Performance, přičemž skutečně hratelná je pouze v posledním jmenovaném, který cílí na 60 FPS. Mezi dvěma zbylými jsem i při podrobném zkoumání nenašel větší kvalitativní rozdíly, 30 snímků za vteřinu je ale u rychlé akce z pohledu první osoby v dnešní době zkrátka nesnesitelný zážitek hraničící s bolehlavem.

Jedním dechem je přitom nutné říct, že hra nepatří k nejkrásnějším. Grafická stránka (a to platí pro všechny režimy na PS5) je extrémně nekonzistentní, najdete zde okamžiky, kdy i v módu Performance vypadá skvostně, jindy ale připomíná rané fáze životního cyklu PlayStationu 4, a kdybych chtěl být extra krutý, některé textury by se neztratily ani na předminulé generaci. V segmentu tváří a modelů postav je propastný rozdíl mezi těmi pro děj důležitými a těmi, které jen vytvářejí cvrkot na pozadí. Ty první vypadají dobře, ty druhé mnohdy až ostudně. Dying Light 2 vypadá lépe než Cyberpunk 2077 na Xboxu Series X, který jsem hrál předloni, bohužel ale jen o trochu.

Na to, že po většinu času budete běhat po střechách s výhledem do daleka, jsou široké scenérie odpudivé, vzdálenější předměty a budovy rozmazané a prvky, které by se měly pohybovat, například vlaječky na věžích, v dálce jen strnule stojí. Hned v úvodním intru jsem musel překousnout neskutečný screen tearing (který se naštěstí v samotné hře nevyskytuje), ve statických scénách, jako jsou rozhovory, obrazovka občas podivně a nepříjemně problikne, až jsem měl strach, zda nemám něco s televizí (jiné hry ani multimediální obsah tím ale netrpí.

Při jedné z hlavních misí se mi po smrti z nějakého důvodu zbláznil checkpoint tak, že děj přeskočil o notný kus kupředu až k závěru mise, netuším tedy, zda jsem přišel o něco zásadního. V určité fázi se hra i v režimu Performance začala trhat, pomohl ale restart. Jednou mi také spadla.

Vývojáři sami recenzenty žádali, aby poskytnutý klíč nezkoušeli na PlayStationu 4, což jsem dodržel, už jen proto, že zmíněnou konzoli nemám k dispozici, dá se z toho ale usuzovat, že verze pro minulou generaci má stále výrazné problémy. Samozřejmě můžeme doufat, že řadu z nich (a i těch, které zatěžují PS5) třeba opraví Day One patch, případně následná péče, k tomu ale bohužel recenzenti přihlížet nemohou.

Rád bych nicméně pochválil dabing, zejména hlavní postava je velmi sympatická a nepříliš známý dabér Jonah Scott s ní odvedl dobrou práci. Hudební doprovod je bohatý, zahrnuje množství stylů a od tíživých melodií po smutných dějových událostech až k tepajícím rytmům ve vypjatých momentech plní svou úlohu na výbornou, byť samostatně si ho asi nepustím.

Konec dobrý...

Dying Light 2 si prošel bolestivým sedmiletým vývojem a je to na něm vidět. Na jednu stranu je na hře vidět láska jejích autorů (včetně všudypřítomného polského patriotismu s hromadou odkazů na domovinu Techlandu), na druhou stranu zcela zřetelně ukazuje, že se vývojáři museli potýkat s velkým množstvím problémů, že si s konzolemi zas tolik netykají a že se kvůli vydání museli smířit s celou řadou kompromisů.

Pořád je ale třeba mít na paměti i to, že běžný hráč bude Dying Light 2 konzumovat jinak než novináři, nebude muset jeho šíři „sežrat“ během pár dní a díky tomu mu třeba občasné repetitivní questy ve stylu pohádky o kohoutkovi a slepičce nebudou připadat tak otravné. A i já mám po dohrání chuť zkusit si to celé znovu a jinak, což je pro vývojáře velká pochvala. Neděje se mi to totiž často, navíc v tak nabitém měsíci, jakým je letošní únor.

Jsem zvědavý, co se s Dying Light 2 bude dít dál. Techland slibuje dlouholetou podporu a s ohledem na to, jak moc se staral o první díl, není důvod mu nevěřit. Já každopádně děkuji za velmi solidní herní zážitek. Možná neotesaný, možná ne úplně tříáčkový, ale se srdcem na správném místě a plný zábavy.