Dying Light

Zprostředkovaná nuda 

V Techlandu udělali už tři Dead Island hry a nikoli pouze dvě. Dying Light je totiž ve spoustě ohledů kopírka ostrovní akce jedna ku jedné. Polští tvůrci akorát přesunuli dění jinam a trošku více nás namlsali - na akční podívanou, jako že dospělý příběh a hlavně zábavnou a dynamickou hratelnost. Fiktivní město Harran je ale svědkem uvedeného jen zřídkakdy! 

Zato je ovšem dějištěm jednoho z nejnudnějších a nejméně výrazných herních příběhů posledních let. Těšili jste se na atmosférický svět plný zmaru a komplexních vztahů? Pak se těšte dále, protože Dying Light nestaví své vyprávění okolo strhujícího portrétu lidského úpadku, nýbrž okolo Kyla Cranea.

Jde o nezajímavou loutku, s níž všichni mávají jak chtějí, a která apaticky proplouvá k uzoufání nudným příběhovým celkem. Jediným pozitivem je tak způsob, jakým vám tvůrci dění prezentují. Nečekejte filmečky, všechno hezky uvidíte pohledem hlavního hrdiny, což alespoň částečně přidává nudnému celku na dynamice. 

Ani tak ovšem není dobrodružství zajímavé, zábavné či dokonce logické. Frajer spadne do uzavřeného města s vojenským padákem a nikomu to nepřijde divné. Natož aby ho považovali za vládního agenta! A zhruba v podobném duchu se nese i zbytek zhruba 20 hodin dlouhé kampaně, která je povětšinu času uměle natahovanou nudou bez zajímavých zvratů či postav. 

Domy a nic víc 

Výše popsanými problémy ale netrpí pouze scénář. Týkají se hry jako celku. Tvůrci nebyli schopni překročit hranice průměru a naservírovat hráčům byť jen mírně unikátní a zajímavý zážitek, natož jej pak zasadit do prostředí, které by nepůsobilo jako sbírka generických assetů. Harran je mrtvá zóna krabicoidních modelů budov a vyprázdněných ulic s nulovou atmosférou. 

Jako chybná se ukázala volba neznámého fiktivního místa, které postrádá jakýkoli výrazný orientační a hlavně zajímavý prvek. Ale budiž, odosobnění místa a času může někdy i fungovat a umocnit lidské utrpení, které se snaží autoři zobrazit. Třeba Naughty Dog to vždycky fungovalo na výbornou. Měli však pokaždé k dispozici zajímavé postavy i příběh, a nakonec též překrásné a detailní prostředí. Nikoli generickou městskou zástavbu, která se marně snaží něčím zaujmout. Předměty, až na zbraně, vypadají v Dying Light stejně, budovy jakbysmet a míra, s jakou si tvůrci dali se světem Dying Light záležet, se rovná rutinnímu natažení plochých textur na modely. 

Potomek ostrova 

Zklamání je o to větší, když si člověk po několika hodinách uvědomí, že se tvůrci opravdu spoléhají na jeden jediný prvek - parkour. Právě zpracování volného pohybu v prostoru naštěstí v Dying Light ujde! O potomkovi Mirror's Edge se sice hovořit nedá, parkour patří mezi ta nejvýraznější pozitiva. Pohyb sice není stejně plynulý jako v podání několik let staré hry od DICE, ale krabicoidní město je volnému pohybu podřízeno dobře. A když si zvyknete na mírně neohrabané ovládání na klávesnici (na gamepadu je to lepší), dostanete zhruba to, co tvůrci ohledně způsobu pohybu prostředím slibovali. 

Soubojový systém principy Dead Island kopíruje opravdu bez jakýchkoli úprav a do jinak arkádově pojaté hratelnosti se tentokrát příliš nehodí. Neustále chybějící stamina i nutnost do většiny zombie praštit alespoň pětkrát nedělá z jejich masakrování žádnou jakou slast.

Nuda ve dne, zábava v noci 

Obtížnost navzdory absentující možnosti volby není nastavena vysoko a až na pár specifických částí hrou procházíte poměrně bez problému. Akorát se musíte nepřátelům důsledně vyhýbat v noci. Dying Light nabízí dynamický systém střídání dne a noci a právě po západu slunce vylézají ze svých doupat ty nejhorší potvory. S těmi se skutečně měřit nemůžete a noční toulání je nejenom pekelnou výzvou, ale zároveň i jedinou částí hry, ve které pocítíte strach a zjistíte, že hra umí dosáhnout jisté atmosféry. Najednou se z predátora stáváte lovnou zvěří a dynamika zážitku se razantně mění z nudy v adrenalinový survival. Ospalý Harran se v noci doslova na pár minut stává svědkem úplně jiné hry - lepší hry.