Dune: Spice Wars

Pojďme se podívat do ergů, pánví a náhorních plošin Arrakis na novou hru, která zajímavě kombinuje prvky realtime a grand strategií a výborně zpracovává univerzum Franka Herberta.

Koření musí proudit

Zkrvavená čepel krispelu hladce vjela do pouzdra a fedajkínské komando se vydalo nepravidelným krokem k mrtvolám harkonnenských dělníků sesbírat jejich vláhu, než se vsákne do písku. Pilíř dýmu z vyřazeného kombajnu na těžbu koření vysílal všem do okolí varovný signál, že Fremeni neberou zajatce.

Dune: Spice Wars vás vyšle na povrch notoricky známé pouštní planety utkat se o nadvládu nad kořením. Cesta k vítězství je ale spletitá a větví se stejně jako chodby fremenských síčů. Dominanci lze ukořistit vojensky, množstvím ovládaného území, politicky, špionáží i ekonomicky. Pro představu, jak se hra ve finální podobě po více než roce v předběžném přístupu hraje, se ale musíme pobavit o některých důležitých mechanismech toho, jak vlastně přetahovaná o Dunu vypadá.

Mapa je rozdělena na sektory. Každému vévodí vesnice, jejímž zabráním region ovládnete, abyste v něm mohli začít těžit nerostné suroviny a stavět podpůrné budovy. Každý region může disponovat unikátními surovinami, jako je koření, plastocel nebo geotermální prameny pro výrobu palivových článků. Jenže pro rozšiřování území nestačí do ulic městeček vyslat vojenskou sílu. K expanzivní kolonizaci potřebujete dostatek pomalu se obnovující autority.

Mimo vaše území je totiž poušť velmi nebezpečné místo, ve kterém čekají tisícizubé chřtány písečných červů a spalující žár Arrakis, pod nímž ani nejotužilejší vojáci nevydrží dlouho. Expanze je nutná hlavně pro neustálé krmení ekonomiky a válečné mašinérie. Jak hra plyne, zvyšují se totiž nároky a ceny výzkumů a pokročilých staveb. Každý dobrý vojevůdce navíc ví, že spravovat vojsko také něco stojí.

Centrem všeho dění je melanž. Ekonomická unie CHOAM totiž požaduje pravidelné (a rostoucí) odvody koření a na každé období vypisuje nový kurz, za který je možné vzácnou surovinu prodávat za peníze. Vy můžete okamžitě v uživatelském rozhraní nastavovat úroveň produkce a směny.

Je kurz extrémně nepříznivý, nebo vám červ sežral kombajn? Jedním kliknutím začnete většinu vytěžené melanže skladovat, byť tím dostane ránu vaše ekonomická produkce. Je naopak kurz extrémně příznivý pro prodej a v silech máte dost zásob na zaplacení poplatku? Opět jediným kliknutím zavelíte, že se drtivá většina koření s obrovským ziskem prodá.

Ostatně právě takové drobnosti, které vyžadují váš mikro a makromanagement, jsou na Dune: Spice Wars nesmírně chytlavé a dávají vám skutečný pocit hlavy velkorodu, která reálně rozhoduje o osudu a zájmech svého národa.

Je nutné neustále přehodnocovat těžbu, do toho se věnovat zkoumání nových technologií, koordinovat vojáky k nájezdům na vesnice, renegáty, protivníky a záškodnické fremeny. Volit v zemské radě landsraadu ideálně tak, abyste si naklonili nezávislé malorody a obsadili všechny důležité posty ve velké radě Arrakis. Investoři-začátečníci se mohou pustit do obchodu s podíly v CHOAM a v neposlední řadě dojde i na tahání za nitky a spřádání plánů v plánech plánů jiných plánů a špionáž.

Dune: Spice Wars se sice na první pohled jeví jako spíše válečná realtime strategie, ale v jejím jádru žhne spalující slunce grand strategií. Tomu odpovídá i herní doba jednoho scénáře, která se počítá na hodiny, nikoliv minuty. Napadá mě ještě jedno přirovnání: K virtuální deskovce. Míra různých měn, produkce a spíše schematický vizuál působí jako velmi zábavná stolní hra, kterou bych si dokázal představit i ve fyzické formě (samozřejmě pokud by se z realtimovky stala tahovka).

Těžký úděl státníka

„Malorody budou pamatovat na vaši štědrost, vévodo,“ říká muž v bohatě vyšívaném rouchu, ve kterém mizí nemalá suma solárů. Příští volba v landsraadu o uvalení omezení na produkci plastoceli bude pro Harkonneny velkým překvapením. Věrnost se na Arrakis dá koupit.

Pro mě, jakožto fanouška nadčasového díla Franka Herberta, je podstatné, jak Dune: Spice Wars pracuje se zdrojovým materiálem. Je Duna ve hře hluboce zakořeněná, nebo by se na schéma dala bez problémů plácnout zasněžená krajina a výsledek nazvat třeba Star Wars: Battle for Hoth?

Dovolím si tvrdit, že nikoliv, protože Spice Wars výborně pracují s předlohou a jde vidět, že mechanismy vznikaly jako přímá reflexe unikátních prvků filozoficko-politického sci-fi. Dokládají to nejen skvělé dokreslující popisky staveb, technologií a jednotek – brilantní odraz zákonitostí Duny v samotných základech hry.

Čtveřice hratelných velkorodů se mezi sebou liší jen v drobnostech. Primárně v tom, jak nakládají s obyvatelstvem Arrakis. Kde Atreidové volí mírumilovnou anexi, tam Harkonnenové lidi utlačují, Ekazové zase poskytují určitou míru nezávislosti a Corrinové… Nu, Corrinové mají sardaukary, takže císařský rod se nikoho na názor ptát nemusí a vstupuje na povrch planety se znatelnou výhodou do začátku.

Vedle těchto tradičních frakcí pak stojí trochu bokem Fremeni a pašeráci s docela odlišnými mechanismy. Fremeni například hodně spoléhají na neviditelné záškodnické jednotky. Mohou také sbírat koření i v neutrálních regionech. Zatímco pašeráci klidně ve vámi ovládaných vesnicích založí povstaleckou buňku.

Do každé mapy vstupujete ještě s dvěma rádci po boku, kteří vám propůjčí unikátní a důležité bonusy, od nichž se pak do velké míry bude odvíjet i způsob, jakým budete hrát. Tedy alespoň v pokročilé fázi hry, protože začátky jsou v Dune: Spice Wars při hraní za jakoukoliv frakci téměř totožné.

Nedokážu si představit takové podmínky, ve kterých byste přetahovanou o Dunu začali jinak než co nejrychlejším spuštěním těžby koření, přiřazením prvního agenta ke špionáži na Arrakis, abyste generovali více autority pro rychlejší expanzi, a okamžitým tréninkem prvních tří vojáků. Ono i ty první výzkumy je ostatně lepší soustředit do ekonomiky a infrastruktury, protože ve hře reálně neexistuje možnost, jak protivníka bleskově vojensky převálcovat nebo jak podnikat ničivé špionážní akce.

Je taky škoda, že navzdory tomu, jak parádně Spice Wars pracuje se zdrojovým materiálem, ve hře nenajdete žádnou příběhovou kampaň. Do jisté míry ji může suplovat herní mód Conquest, ve kterém hrajete sled scénářů s různými úkoly a bonusy, jež se mezi mapami přenášejí, ale absence narativního propojení dobývání Arrakis zkrátka zamrzí.

Ne válkou, ale politikou na Duně zvítězíš

Otylé tělo barona Harkonnena se poklidně vznášelo u dlouhého mramorového stolu v jeho pracovně v Arrakénu. Tiché hučení gravitačních koulí překrývalo mechanické cvakání vražedného lovce-hledače. Než si baron smrtícího robota všimne, bude už pozdě. Smrt číhá na Arrakis nejen na slunci, ale i ve stínech.

Při hraní Dune: Spice Wars jsem se ale nemohl zbavit určitého pocitu opakování. Hry proti umělé inteligenci jsou si zkrátka podobné a velkou měrou se o to zasazuje právě slabá AI. Málokdy proti vám pletichaří jako skutečný lidský protivník, mnohdy podporuje nesmyslné výnosy v landsraadu a nějakých šikovných vojenských manévrů se taky nedočkáte, protože protivníci mají tendenci posílat vojska na jedny a ty samé regiony.

Ostatně celé válečnictví působí v Dune: Spice Wars spíše do počtu. Druhů jednotek není mnoho a dosažení vojenského vítězství je úmorná a nákladná záležitost, která působí jako posledni zoufalá možnost, jak vyřadit protivníka, který se blíží konci hry jiným způsobem.

Výše zmíněné neduhy do jisté míry vynahrazuje skvělý multiplayer, ale počítejte s tím, že budete potřebovat spoluhráče, kteří budou ochotni jednu mapu hrát i čtyři hodiny.

Strach zabíjí myšlení

Pilíř zubů a tvrdých kožnatých plátů se v oblaku písku převalil přes nicnetušící kombajn. Šaj-hulůd si vzal zpátky to, co mu bylo tak lehkovážně ukradeno. Corrinové dostali citelnou ránu, protože splátka CHOAM se nezvratně blíží a výpadek v těžbě koření nedokáží nahradit. Pokuty budou tvrdé. Snad písečný červ i s kombajnem spolkl tlouk, který tam atrediský agent nastražil.

Pocitem, že jste už všechno tak nějak viděli, velmi rychle začnou trpět i oči. Dune: Spice Wars sice barví Arrakis do pestré palety pouštních odstínů, ale pořád jde primárně o písek a okrová skaliska. I ta hrstka unikátních regionů se začne velmi rychle opakovat. Byť se studio Shiro Games snažilo, seč mohlo, aby blyštivé písky Duny zpracovalo co nejpoutavěji, zákonitě se po čase dostaví jednotvárnost.

To se naštěstí netýká skvělého hudebního podkresu. Nevtíravé sci-fi tóny výborně vykreslují tíživou atmosféru pouštní planety. Záhadné melodie vám dávají jasně najevo, že Duna je místem obrovského nebezpečí, děsivých tajemství a nepřátel za každým písečným náspem.

V kontrastu s tím, jak skvěle se Spice Wars drží zdrojového materiálu, pak působí trochu nedotaženě využití písečných červů, kteří nepředstavují výrazné nebezpečí. Aby vám Šaj-hulůd spolknul kombajn nebo armádu cestující přes dunivý písek, chce to téměř cílené snažení a velkou dávku nepozornosti. Několikatunové krále pouště přechytračíte okamžitým přivoláním karyolu nebo jednoduchým manévrem do bezpečí skal. A platí to i v případě, že nepříteli do sektoru nasadíte záškodnický tlouk. I hloupá AI se takovému nebezpečí dokáže bez větších problémů vyhnout.

Z kanly odchází vítěz

V celém kontextu díla jde spíše o drobné výhrady, protože na nějaké přemýšlení nad nedokonalostmi zkrátka nebudete mít při hraní čas. Boj o Dunu vyžaduje neustálou správu detailů, drobností i přehodnocování velkých rozhodnutí. Pořád je třeba volit v landsraadu, kontrolovat, že se vám nebortí ekonomika a máte dostatek koření, navazovat diplomatické styky se síči a očkem kontrolovat, jestli se daří plánovanému spiknutí s cílem vraždy protivníkova státníka.

Dune: Spice Wars je zkrátka perfektně návyková strategie. Fanouškům knižní předlohy nezůstává nic dlužná i přes to, že mám určité výhrady k repetitivnosti a slabé umělé inteligenci. Dokáže skvěle zprostředkovat úmornou, ale zábavnou dřinu politického vůdce velkorodu na nehostinné pouštní planetě. Ať už jde o otevřenou dobyvačnou válku, analýzu dat a čísel v tabulkách nebo politické snažení v landsraadu. Jde o zásadní titul v univerzu Duny, na který mohou být v Shiro Games náležitě hrdí.