Duke Nukem Forever

Verdikt
50

Strašlivě zastaralý, nedodělaný, nic moc nového nepřinášející, vykrádající sám sebe. Přesto přese všechno i docela zábavný, stále legendární a pro mnohé nostalgická povinnost, nad kterou asi rádi přimhouří obě oči. Takový je Duke Nukem Forever.

Počítač

WindowsWindows

19,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

19,99 €Steam

Konzole

PlayStation 3PlayStation 3

Xbox 360Xbox 360

Další informace

Výrobce: Gearbox Software
Vydání: 10. června 2011
Štítky: humor, fps, akční

Nutno říct, že Duke Nukem nebyl zas takovou revolucí, jak by se mohlo podle tehdejších výkřiků zdát a příběh v roce 1997 oznámeného pokračování, ten už všichni znáte zpaměti. Neustálé odklady, změny enginů a nakonec i soudní spor s Take 2 a zánik 3D Realms. Vývojáři to ovšem nevzdali, založili nové studio Tryptych Games a jakýmsi zázrakem se jim podařilo hru díky spojení s Gearbox Software dokončit a vydat.

Výsledek teď leží před námi a všichni napjatě očekávají, jak tenhle pravděpodobně nejšílenější příběh vývoje počítačové hry dopadl. Stálo těch čtrnáct let čekání za to? Byly neustálé odklady důsledkem perfekcionismu autorů a Duke Nukem Forever tak je nejnamakanější hra všech dob, nebo byl vývoj jen extrémní ukázkou naprostého diletanství a neschopnosti?

Retro

Po technické stránce bohužel kráčí nový Duke ve šlépějích svého předchůdce – je zastaralý, až to bolí. Hned po spuštění vás do očí praští hrubé, škaredě textury, hranaté prostředí a laciné shaderové efekty, které vypadaly moderně možná na prvním Xboxu. Kdyby se autoři s tímhle vytasili před pěti lety, nikdo by rozhodně neskákal nadšením, ale možná by jim to prošlo. Vzhledem k tomu, že Duke vyšel ve stejném roce jako L.A .Noire nebo Zaklínač 2 a tentokrát se nejedná o sharewarovou hru od malého teamu, ale o projekt, který byl ve vývoji čtrnáct let a prodává se za plnou cenu, je to jen těžko omluvitelné.

Ještě horší než prostředí, jsou postavy, které vypadají mizerně, což ovšem není nic proti tomu, když se začnou hýbat. Prkenná ruční animace, která motion capture neviděla ani z vlaku, vypadá oproti čemukoli z posledních let jako archeologická vykopávka. Když se před vámi nakrucuje striptérka, nemáte chuť ji poplácat po zadku, ale plácnout pořádnou facku někomu, kdo ji animoval, aby se probudil, že už se nepíše rok 2000. Jedinou výjimkou je animace samotného Duka, jehož tělo můžete na rozdíl od mnoha jiných dnešních FPS vidět a většinu času vypadá a hýbe se docela dobře.

„Nový“ Duke je prostě technicky zastaralý a to tak, že hodně. V takovém stavu, v jakém je, by hra neoslnila, ani kdyby se jí podařilo dokončit a vydat v době, kdy měla původně vyjít. Tím nemyslíme ani tak počet polygonů a nejrůznější efekty, ale fakt, že většina her někdy z roku 2002 prostě vypadá po estetické stránce mnohem lépe, a to bez ohledu na rozlišení textur. Když se podíváme na screenshoty z prvních verzí Duka z roku 1999, může dokonce připadat, že třeba postavy tehdy vypadaly lépe než dnes. Byly sice hranaté, ale aspoň anatomicky správně a textura obličeje nebyla vytvořená z jedné symetricky ozrcadlené poloviny.

Čtrnáct let perfekcionistického vývoje a...

Na tom ale přece nezáleží. Čert vem grafiku, důležitá je hratelnost a po čtrnácti letech cizelování a předělávání se přeci musí jednat o ryzí ukázku naprosté dokonalosti! Za takovou dobu by přece šla namakaná tříáčková hra udělat i ve třech lidech. Každý rok pěkně jeden level a máme tady geniální veledílo. Všechno bude interaktivní, každou chvíli se dočkáme nějakého šíleného fórku, levely budou nelineární a dokonale promyšlené a díky famózní umělé inteligenci je půjde hrát znovu a znovu a nikdy se neomrzí. Nebo snad ne?

Ne.

Vytvořit L.A . Noire nebo Red Dead Redemption trvalo taky roky, taky se měnily enginy, taky byly určitě problémy a za tu dobu nejenže tyhle hry technicky nezastaraly, ale navíc nabízejí obrovské otevřené světy, krásnou grafiku, dokonalou animaci, herecké výkony, za které by se nemusel stydět ani leckterý film a především zábavu na dlouhé hodiny.

Duke Nukem, jehož vývoj trval dvakrát tak dlouho co vývoj L.A. Noire, nabízí cca 8 hodin v zásadě lineární střílečky, proložené občas nějakým pubertálním vtipem, z nichž velká část je vykradená z filmové série Evil Dead a je stejná jako v původní hře. Interaktivita je minimální. Občas můžete bouchnout do pytle, zahrát si na flipru, zvednout činku, sebrat trus ze záchodu a po někom ho hodit, ale to je asi tak všechno a na hru samotnou to nemá prakticky žádný vliv.

Inovace, nebo stagnace?

Většina věcí zůstala při starém. Stejné jsou zbraně, stejní jsou nepřátelé, stejné jsou pomůcky jako holoduke, steroidy, pivo nebo tripbomby. Nedočkáte se prakticky žádných novinek a DNF je v tomto směru spíš remake než pokračování, což ho staví vzhledem ke čtrnácti letům vývoje do ještě horšího světla.

Nějaké změny by se ale přece jen našly. Na rozdíl od minula může Duke nosit jenom dvě zbraně současně, což je u téhle hry změna spíš k horšímu, a místo lékárniček vás čeká automatické doplňování zdraví. Novinkou jsou i hrátky s fyzikou, které působí dojmem, že je tam někdo dodělal po té, co si zahrál Half-Life 2, a jsou tak nečekané, že vás při první srážce s nimi pravděpodobně čeká zákys. Levely jsou lineární, a proto je jejich znovuhratelost minimální.

Těžko pochopit, že po čtrnácti letech na té hře není vidět nic, z čeho by se hráč posadil na zadek. Žádné hlášky při kterých by spadl smíchy ze židle. Proč si v 3D Realms nenajali nějakého chlápka, co píše sitcomy, aby jim napsal nějaký bizarní příběh a hlášky? Proč nepřidali do hry nové sranda zbraně? Proč nejsou levely plné šílených nápadů, které by si autoři „seriózních“ her nemohli dovolit? Proč to není větší sranda? Proč?

Ideální ukázkou moderního nástupce Duka může být třeba Dead Rising, který je podobně šílený, mnohem víc interaktivní a při tom zasazený do velice podobného prostředí. Kdyby přišli lidé z 3D Realms s něčím podobným, zasloužili by si potlesk.

A teď znovu...

Teď, když jste dospěli k názoru, že Duke Nukem Forever je naprosto příšerná hrůza, která měla radši zůstat navždy zahalená tajemstvím, si dovolíme otočit o 180 stupňů a prohlásit, že se to vlastně nehraje úplně špatně. DNF je sice zastaralá hra s mizernou grafikou a prkennými animacemi, která nepřináší nic nového a jen vykrádá sama sebe, ale přesto přese všechno má určité charisma.

Především, takové hry se dnes už nedělají. Duke se ani vteřinku nesnaží tvářit jako něco jiného než to, čím je. Není nijak vykalkulovaný a ovládat steroidového sebevědomého nadrženého primitiva v nátělníku je prostě zábava. Mohla to být po takové době desetkrát větší zábava, kdyby v 3D Realms za těch čtrnáct let někdo aspoň občas něco dělal, ale pořád je to zábava.

Level, ve kterém ve zmenšené podobě bojujete na regálech Duke Burgeru mezi sklenicemi s hořčicí a kečupem s emzáky, kteří po vás házejí plechovky od piva, a kde přeskakujete po žemlích od burgerů přes rozpálenou plotnu, je prostě kouzelný, i když něco podobného bylo i v původní hře. Pár podobných okamžiků ve hře najdete i jinde a ten zbytek se dá projít bez větší frustrace. Někteří bossové jsou docela tuzí a hra vám moc nenapovídá, jak je dnes zvykem, takže starci si můžou nostalgicky zavzpomínat, jak se to kdysi dělalo.

Konec dobrý všechno...

Tohle prostě není žádný přehnaně ambiciózní garážový projekt, který by vznikal na koleně z čirého nadšení a zasloužil si proto obdiv a přimhouření oka, jako třeba Amnesia. Tohle je obyčejná střílečka, při jejímž vývoji někdo udělal strašlivé chyby, které nemusí zákazníky moc zajímat a rozhodně neomlouvají zastaralost hry. Je svým způsobem zázrak, že Duke nakonec spatřil světlo světa. Je to zajímavá exkurze do historie, nostalgická vzpomínka, kuriozita. Dá se to hrát a svým způsobem to je i docela zábava, hodilo by se ale, kdyby hra vyšla na Steamu a XBLA jako nezávislý amatérský projekt za tomu přiměřenou cenu.