Duelyst II

Já první díl hrál kdysi dávno v zapomenutých časech, kdy ještě roky začínaly ciframi 2, 0 a 1, a tehdy jsem si dost užil kombinaci několika různých taktických prvků. Klasicky si tvoříte balíček jako v Hearthstonu nebo v Magic: The Gathering, ale jakmile potvory vyvoláte na hrací plán, hýbete s nimi jako v tahové strategii. Což celé záležitosti samozřejmě dodává obrovskou hloubku.

A to není všechno. Stejně jako v Heroes IV blahé paměti se tu můžete hýbat i se samotným hrdinou, který pochoduje po bitevním poli, rozdává poškození, ale taky ho sám přijímá. Pokud umře, zápas pro vás skončil prohrou. Budete riskovat a pošlete ho přímo doprostřed vřavy? Nebo ho schováte za hradbu štítovníků, aby ho neškrábl ani pařátek?

Do toho sesíláte kouzla, vybavujete hrdinu zbraněmi a brněním, musíte počítat s ostrým limitem šesti karet na ruce (oproti jedničce si každé kolo dobíráte dvě, takže se vám ruka plní neskutečně rychle). Dáváte pozor na manu, na speciální schopnosti příšer, každé kolo můžete vyměnit jednu kartu z ruky za náhodou z balíčku – anebo taky víc, pokud vyložíte monstrum s patřičnou schopností.

Duelyst 2 navíc nabízí šest různých frakcí, které vyznávají drasticky odlišné herní styly. Jsou tu klasičtí přímočaří lidé, co naverbují armádu mrňousů a pak je léčí a posilují, ale taky podivní čarodějové, kterým vůbec nedělá problém zabít svoje vlastní otroky a spouštět nečekané, mocné efekty.

Je toho zkrátka opravdu hodně. Ale jak se to hraje? Uznávám, že ze začátku to umí být poněkud zahlcující – oproti jiným karetním hrám se musíte rozhodovat častěji a mezi více variantami, než je běžné. A pokud jste se sotva stačili seznámit s vlastními kartami, občas nebudete stíhat.

Proto je skvělé, že noví vývojáři z Dream Sloth Games, kteří značku převzali od původních autorů Counterplay, nabízejí tutorial, a to včetně výzev, během nichž porozumíte konkrétním mechanikám jednotlivých karet. A ještě za to dostanete zaplaceno, abyste si mohli nakoupit nějaké ty bedničky s novými kartami.

To je mimochodem další aspekt, který na druhém Duelystu musím pochválit – neškudlí a rozdává, aby mě udržel u obrazovky stále novými hračkami. I když jsem se pro potřeby vlastní duševní vyrovnanosti zpočátku striktně držel jediné ze šesti frakcí, brzo jsem ze startovního balíčku vyházel většinu balastu a vyladil jsem si ho pro strategii, jakou jsem potřeboval.

Mimochodem, odemykání nových karet tady provází vyložená satisfakce. Vzít místní „spirit orb“, hodit ho do drážky a sledovat, jak vybuchuje v krystalky, které si následně rozklikáte do podoby nových karet… Neomrzelo mě to ani na podvacáté.

Hra svou relativní přístupnost stvrzuje i tím, že je hratelná přímo v prohlížeči, kdyby se vám třeba nechtělo stahovat program ze Steamu.

Na Duelystu 2 se mi líbí i něco, co spoustu jiných určitě odradí – grafická stylizace. Je to čistokrevný pixel art, ale podle mého povedený, připomínající například nedávné Songs of Conquest. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak se pár dobře umístěnými pixelky dá reprezentovat nálada, charakter nebo příslušnost k dobru či zlu.

Je ale pravda, že na uživatelské rozhraní jsem si musel zvykat, zvlášť na jeden jeho aspekt. Každá vaše jednotka může v kole útočit a hýbat se jenom jednou (opět až na výjimky). Když ji není možné aktivovat, zešedne či zbělá. Jenže je problém, že u některých světlejších modelů není příliš velký rozdíl mezi aktivním a vyčerpaným zobrazením, takže nestačí jediný pohled, abyste věděli, co a jak – a zjistit, že celý váš narychlo vymyšlený manévr je neproveditelný, když vám zbývá pár vteřin do konce kola, je k vzteku.

Je to ale vcelku vzato jediná výtka, která mě napadá. I recenze na Steamu jsou prozatím velmi pozitivní, tak doufejme, že druhý pokus udržet se na scéně dopadne Duelystu líp než ten první.