Dread Templar

Temná noc v chatě. Najednou útok démonů, smrt milovaného! A na konci nabídka: Chceš se stát Templářem hrůzy a stanout jako jednočlenná armáda proti démonům?

Moc rád bych vás ještě chvíli oblažoval pozadím příběhu za Dread Templar, bohužel ale není moc čím, neboť rozkouskovaná strašidelná historka mezi jednotlivými epizodami je jediná příběhová linka, kterou dostanete. Přílišné okecávání by stejně nebylo žádoucí. Tohle je koneckonců devadesátková střílečka a cokoliv, co vás brzdí od ryzí akce, je tady navíc.

Dread Templar, který se poprvé objevil v předběžném přístupu na konci léta 2021 a právě teď došel do fáze vydání plné verze, je totiž naprosto typickým zástupcem takzvaných „boomer shooterů“. O téhle relativně čerstvé herní odnoži jsem poreferoval v samostatném článku, v rychlosti nicméně řeknu, že se jedná o střílečky prodávající nostalgii hráčům, kteří v devadesátkách vyrůstali na Doomu, Bloodu, Quaku, Hereticu, Duke Nukemovi a dalších klasikách žánru.

Dread Templar má všechno, co od moderních následovníků těchto klasik chcete. Přiznaně hnusná grafika se zubatými modely a texturami v nízkém rozlišení kromě závanu nostalgie plní svůj účel na dvou úrovních. Jednak neodvádí pozornost od akce, jednak je zárukou, že akci absolvujete bez kolísajícího frameratu. Na stabilních 60 a více snímků za sekundu vybičuje Dread Templara i lepší mikrovlnka.

Právě absolutní plynulost je alfou a omegou akce, podstatou celé hry. Módní termín „fast-paced“, kterým se všechny střílečky tohoto žánru ohání, si totiž vývojáři ze studia T19 Games vzali opravdu k srdci. Pár boomer shooterů už jsem vyzkoušel a přinejmenším co se rychlosti postavy týče, patří Dread Templar mezi nejrychlejší.

„Templář hrůzy“ po mapě poletuje jako motorová myš – to, co je v některých hrách považováno za maximální rychlost sprintu, je v Dread Templaru rychlost jediná. Nejvíc je to vidět v počátečních fázích hry, které se odehrávají v podzemních dungeonech a žalářích. Zpomalit se nejde, zrychlit můžete maximálně „přískokem“ (dash), který však jde použít jen jednou za několik sekund.

Nekryjte se, radši střílejte

Zběsilá rychlost pohybu je samozřejmě největší výhodou na bojišti. Zapomeňte na krytí, místo toho zběsile kružte kolem velkých nepřátel a sázejte jim jednu pecku z dvouhlavňové brokovnice za druhou, dokud nepadnou nebo se teatrálně nerozprsknou do kostrbatých rudých cárů. To všechno za doprovodu parádního metalového soundtracku, který udělá z rychlé krvavé vřavy o stupeň lepší zážitek. A když je to na vás až moc rychlé? Pak je tu kouzelné tlačítko bullet-timu, které zpomalí nepřátele, ale nikoliv vás, čímž vás na chvíli oblaží nefér výhodou.

Dvouhlavňová brokovnice je samozřejmě jakýmsi evergreenem boomer shooterů už od doby, co její slávu vzkřísil první novodobý Doom z roku 2016. Vedle ní Dread Templar nabízí i další „obvyklé podezřelé“. Jako základní zbraň na blízko je tu dvojice katan, které můžete spojit do jednoho oštěpu a hodit. Hned v úvodu ale dostanete i dvojici pistolí, klasickou pumpovací brokovnici nebo pár samopalů. Po chvíli pak přijde třeba i přesný luk, výkonný revolver, raketomet nebo „vrhač pastí“, který všechny nepřátele v okolí na několik vteřin znehybní v elektrickém šoku. A tím, čím byla pro Doom zbraň BFG 9000, je pro Dread Templar pekelná rukavice, která vmžiku eliminuje všechno v daném směru.

Oproti některým boomer shooterům je tady navíc jednoduchý, ale účinný systém vylepšování. Stačí při průchodu levely sbírat rudé krystaly a jednotlivá vylepšení, která pak můžete u oltářů naladit na jednotlivé typy zbraní, ale i na sebe.

U zbraní je k dispozici klasicky vyšší poškození, větší množství nábojů, které můžete mít u sebe, nebo vyšší kadence. Jakmile „vytuníte“ základní parametry každé zbraně, můžete si odemknout ještě bonusový slot, s nímž si ze zbraně uděláte mimořádně pekelný kousek. Standardní pistole, generické napodobeniny Coltu 1911, se tak promění třeba ve zle vypadající bouchačky s kultistickým věnováním na závěrech, jejichž ohněm planoucí střely prolétávají několika nepřáteli za sebou.

O likvidaci nepřátel to koneckonců je – na ty menší stačí pistole či pumpovací brokovnice, na ty větší pak šetříte vzácné náboje do raketometu nebo revolveru. Hordy nepřátel se navíc pyšní slušnou rozmanitostí. Od základních pěšáků v podobě kostlivců se dostanete ke smrtkám, které kolem sebe „spawnují“ slabší nepřátele, k ledovým pavoukům nebo k bizarním čtyřnohým stvořením s jedním velkým okem. Většinu velkých bitev s pekelnými hordami svedete v příhodně umístěných arénách, spoustu krmiva pro vaše zbraně a meče ale potkáte i během samotného procházení levelů.

Najdi klíč, otevři dveře, opakuj

V samotném průchodu netřeba hledat nic komplikovaného. Většinou se hra omezuje na hledání klíčů, k nimž vás mapa tak nějak logicky zavede, a odemčení dveří či výtahu. Až v pozdějších epizodách přijdou řadu „interaktivnější“ momenty. To třeba, když máte duchovi kapitána pirátské lodi opatřit mapu, za kterou vás odveze do dalšího levelu. Ani tady se ale žádná velká změna v hratelnosti nekoná – prostě jen místo klíče hledáte mapu a u toho zase kosíte hordy nepřátel.

Na začátku hry jsem měl trochu strach, že se všechny levely budou celou dobu odehrávat jen v uzavřeném podzemí. Jenže hned jak jsem překonal prvních pár, začala mě variabilita prostředí bavit. S ohledem na grafiku si samozřejmě neužijete žádné velké „vizuální safari“, ale design úrovní má nápad a každá z pěti epizod přináší specifické téma i bosse.

Zejména zpočátku jsou levely hodně koridorové, zanedlouho ale překvapí svojí rozsáhlostí, takže kdo se vyžívá v prolézání každého koutu, hledání krystalů a vylepšování zbraní, může si posloužit. Většina map má i svoji „vedlejší oblast“, v níž za zabití dalších pár démonů dostanete něco navíc. Přiznám se, že jsem se do žádných velkých bádacích expedic nepouštěl – přece jenom pátrání po každé díře ve zdi trochu hodí vidle do „hybnosti“, kterou frenetická akce nastavuje.

Délka hry nedosahuje ani deseti hodin, ačkoliv hodně záleží na vaší šikovnosti a na zvolené obtížnosti, případně i na tom, kde umíráte. Hra nerozdává autosavy tak štědře, jak jsme z moderních her zvyklí, a ukládat se dá jen u speciálních bodů, které jsou občas rozesety kousek za sebou, občas je ale dělí kus cesty a pár soubojů s hordou démonů.

Hráli jste jeden, hráli jste všechny

Navzdory tomu, že hra nepatří mezi nejdelší, jak si tak běháte od klíči ke klíči a od démona k démonovi, začne se vám vzadu v hlavě po pár hodinách líhnout jistý pocit. Tomu pocitu se říká znuděnost z repetice.

Vzpomněl jsem tady na moderního Dooma, což je koneckonců vzor současných boomer shooterů. Zatímco tím z roku 2016 jsem proběhnul jako vítr a nadšeně skákal po démonech do samotného konce, u pozdějšího Doomu Eternal jsem poslední třetinu hry dohrával spíš už jen z fanouškovské povinnosti a s vědomím toho, že mě nic nového nebo oslnivého nečeká. A tady je to podobné.

Náplň hry spočívající v nadívání démonů brokovnicí je sice zábavná, ale v jádru až moc prostá na to, aby vydržela bavit donekonečna. Navíc je potřeba natvrdo říct, že co se boje týče, Dread Templar za Doomem celkem zásadně zaostává. Soubojům, které se odehrávají zpravidla na rovné ploše, chybí v Doomu tolik zábavná vertikalita. Nemluvě o tom, že zatímco Doom měl zakončovací „fatality“ nebo možnost rozpůlit démona motorovou pilou jako piñatu plnou nábojů, Dread Templar má tak maximálně onen zmíněný bullet time, který přijde vhod, až když vám dochází zdraví a potřebujete se vyvléct z přesily.

I když jsem ten úplně poslední, kdo by něco namítal proti jednoduché zábavě, a dost dobře věřím, že někomu vystačí střílení do démonů klidně i na sto hodin, problém Dread Templaru tkví v tom, že do svého žánru nepřináší vůbec nic nového. Nic, co by ho jako hru vyzdvihlo nad průměr konkurence.

Vyzkoušel jsem hned několik her a samozřejmě jsem šel po těch nejlépe hodnocených. U každé jsem se sice na chvíli hezky bavil, ale i když jsou některé z nich sofistikovanější, většina z nich si je podobná jako vejce vejci a vlastně nenabídne nic navíc. A do téhle skupiny, která je mimochodem až obdivuhodně početná, přesně spadá i Dread Templar.

Pár hodin mě bavil a já se těšil na každou novou zbraň a na každý level, do kterého se dostanu. Vždyť střílet do hord démonů v rychlé a plynulé akci je přece sranda! Jenže až příliš brzy mi začalo připadat, že dělám pořád to samé dokola, že to celé postrádá větší hloubku.

Nechápejte mě špatně – jestli vás boomer shootery vyloženě baví nebo pokukujete po nějakém, který byste poprvé vyzkoušeli, s Dread Templarem nešlápnete vedle. Pokud už jste ale hráli například Dusk nebo modernizovanou verzi prvního Quakea, nečeká vás nic moc nového. Dread Templar je prostě přírůstkem do velké nabídky příliš podobných her, oproti kterým nemá v rukávu nic extra. A protože je celý tenhle žánr celkem specifická nika, je otázkou, jestli početně omezená hráčská komunita Dread Templar nepřehlédne.